Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Životní zkouška ~ 2. kapitola

01.11.2010 (18:45) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2970×

2. kapitola ~ Střepy přinášejí štěstí

Po škole mě Jacob odvezl domů a pak zase odjel. Potřebuje si zařídit nějakou brigádu. Slíbila jsem mu, že to nikomu neřeknu. Charlie by řádil, kdyby to zjistil. Nedokázal by pochopit, že Jacob si chce vydělat vlastní peníze a nebýt pořád závislý na něm. Bral by to jako veřejné znemožnění. Jeho syn nemá dost peněz a chodí na brigádu! Hrůza!

Doma jsem byla sama. Rodiče byli v práci. Charlie si našel místo v místní televizní stanici a Renée občas sežene práci jako modelka. Naše rodina nikdy neměla o peníze nouzi. Než naši skončili se svou kariérou, vydělali oba dost peněz.

Uslyšela jsem auto na příjezdové cestě a zanedlouho bouchly dveře od domu.

„Tak, tady bydlím,“ řekla Dylan.

„Hm pěkný,“ odpověděl jí nějaký kluk.

To se mi snad zdá. Bydlíme tu teprve den a ona si už zase tahá nějakého kluka domů. Nechci se s nimi setkat, ale nic jiného mi nezbývá, pokud nechci několik hodin trčet v kuchyni, kam jsem si zašla pro sklenici vody. Sebrala jsem všechnu odvahu a vešla do předsíně.

Stála tam Dylan a... Edward. Upřel na mě svoje jasně zelené oči a mě se podlomila kolena. Rychle jsem v duchu okřikla a vzpamatovala se. Zavrtěla jsem hlavou a on se zase sebevědomě usmál. Jsem vážně nemožná. Určitě si bude si myslet, jak o něj nestojím.

„To je moje sestra Bella.“

„Sestra? Leda tak adoptovaná, ne? Je strašně šeredná narozdíl od tebe,“ řekl Edward a přitom mě upřeně sledoval. Lhala bych, kdybych řekla, že mě to neranilo. Ranilo, hodně... Slzy se mi začaly tlačit do očí a já se snažila ze všech sil nerozbrečet. Neudělám mu tu radost.

„Díky,“ usmála se na něj Dylan a hodila po něm jeden ze svých pohledů. Už jsem to nevydržela a odešla z místnosti. Vyběhla jsem schody do patra a potom ještě další schody do podkroví, kde je můj pokoj. Zabouchla jsem za sebou dveře a vztekle kopla do nejbližší židle. Ucítila jsem tupou bolest a do očí mi znovu vhrkly slzy. Vzala jsem si kapesník a setřela je. Nebudu kvůli němu brečet. On za to nestojí. Je to jen další pitomec, se kterým chodí moje sestra.

Raději jsem vytáhla sešit do matiky z batohu začala dělat domácí úkol, abych přišla na jiné myšlenky. Po chvíli jsem byla hotová. Jak jsem řekla – tohle už jsme brali dávno a navíc mi matika nikdy nedělala problémy. Učení jsem vždycky zvládala lehce. Možná to bylo tím, že jsem učením strávila spoustu času. Neměla jsem žádné přátele, a tak jsem si učením krátila dlouhá odpoledne. To samé by se ovšem nedalo říct o mém dvojčeti. Dylan dostávala jednu pětku za druhou a propadala téměř ze všeho. Vždy ale stačila tučná suma z tátovy peněženky a učitelé se nad ní „zázračně“ smilovali.

Žádné další úkoly jsem neměla, tak jsem sáhla po knize. Romeo a Julie. Pro někoho strašně nudná povinná četba, pro mě oblíbená kniha. Začetla jsem se do příběhu, ale po chvíli mě něco vyrušilo. Vlastně spíš někdo.

„Tak tady jsi zavřená, jeptiško?“ zeptal se Edward a já nemohla uvěřit jeho drzosti.

„Dozvěděl jsem se o tobě samé zajímavé věci. Možná bychom si někdy mohli někam vyjít,“ promluvil znovu a mě zachvátil vztek.

„Vypadni!“ zaječela jsem na něj. „Hned!“ On se ale k odchodu neměl a díval se na mě poněkud překvapeně. Nejspíš není zvyklý na odmítnutí.

Popadla jsem prázdnou sklenici ze stolu a mrštila ji po něm. Stihl zareagovat rychle a zavřel za sebou dveře. Sklenice do nich narazila a rozbila se. Už potřetí ve dvou dnech jsem uklízela střepy. A to mají přinášet štěstí.

***

Ráno po probuzení jsem nemohla uvěřit svým očím. Venku svítilo slunce. Hned se mi trochu zlepšila nálada. Nevím, co mě to popadlo, ale oblékla jsem si džínovou minisukni se silonkami a žluté tričko.

Když mě Dylan v kuchyni potkala, otevřela pusu údivem. Zářivě jsem se na ni usmála (!) a začala si dělat toasty. Potřela jsem je tlustou vrstvou marmelády a sedla si ke stolu.

„Budeš tlustá,“ upozornila mě moje „velmi chytrá“ sestra.

„Nezáviď,“ opáčila jsem a schválně si ukousla co nejvíc. Ona jen zavrtěla hlavou a odešla.

Zvenku se ozvalo zatroubení. Jacob. Spěšně jsem po sobě uklidila a běžela k autu.

„Sluší ti to,“ řekl, když jsem nasedla.

„Díky.“ Jake pak pustil rádio a zbytek cesty jsme mlčeli.

Jakmile jsem vystoupila z auta, všichni se podívali na mě. V duchu jsem se proklínala za to, že jsem si vzala tak nápadné oblečení. Včera si mě skoro nikdo nevšiml a dnes na mě všichni zírají. Bezva.

Rychle jsem přešla přes parkoviště. U vstupu do školy na mě čekala Angela. Rozhlédla jsem se. Už se na mě skoro nikdo nedíval. Ulevilo se mi – předčasně.

„Hej! Bello! Pojď sem!“ zavolal Edward postávající s dalšími kluky kousek ode mě. Dělala jsem, jako že ho neslyším a přistoupila k Angele.

„Co ti Edward chce?“

„Kolosálně mě ztrapnit,“ zamumlala jsem se raději zatáhla Angelu do budovy. Co kdyby na mě zase začal něco pokřikovat?

Brzy jsem se uklidnila a vytáhla rozvrh z batohu.

„Ang, zavedeš mě do učebny biologie? Myslím, že bych to do zvonění nestihla najít,“ požádala jsem ji.

„Jasně.“ Zavedla mě do třídy a potom odešla na svou hodinu. Uvnitř byla jedna volná lavice. Aspoň že tak. Sedla jsem si na židli a začala si vytahovat věci. Jenže jsem ztuhla při pohledu na Edwarda, který zrovna přišel do třídy a mířil si to přímo ke mně. Jinde totiž už nebylo místo.

„Ahoj, Bello. Doufám, že skleničky už došly,“ řekl.

„Ani zdaleka,“ odvrátila jsem se od něj, aby mu bylo jasné, že naše konverzace skončila. Bohužel někdo jako on to zjevně nedokáže pochopit.

„Abys věděla – ten včerejšek jsem ti odpustil. Takže kde se sejdeme?“

„Jedině v pekle, idiote!“ zašeptala jsem vztekle, jelikož učitel už došel do třídy.

„Proč ne?“

„Protože s lidmi jako ty se nezahazuju!“ Vážně mi jde na nervy.

„Tvoje ségra o tobě říkala jiné věci...“

„Je mi jedno co říkala moje pitomá sestra! Já s tebou nikam nepůjdu!“ Byla jsem tak rozrušená, že jsem o dost zvýšila hlas a učitel si nás všimnul.

„Slečno Swanová! Pojďte nám vy i pan Masen předvést k tabuli, jak skvěle ovládáte biologii, že si můžete dovolit nedávat pozor.“

Poslušně jsem se zvedla a odkráčela k tabuli. Tohle učivo zvládám levou zadní. Učitel mi položil pár otázek a já bez zaváhání odpověděla. Potom se začal ptát Edwarda. Doufala jsem, že nebude nic vědět, ale k mé smůle to uměl. Pak nás poslal oba sednout s tím, že už se nemáme bavit.

***

Já a Jacob jsme vystoupili z auta. Byla jsem ráda, že mám ten den konečně za sebou. Edward byl vážně nesnesitelný. Jenže to jsem ještě netušila, že tento den ještě ani zdaleka neskončil...

Vešli jsme do domu, kde na stolku ležely noviny.

„Na seznam pohřešovaných v Port Angeles přibyl další člověk!“ hlásala titulní strana. Vždyť Port Angeles je nedaleko odtud! Připadalo nereálné, že se něco takového děje v mém okolí. Konkrétní jména na konci článku mě v tom ale utvrdily. Kdo stojí za zmizením všech těch lidí?

Nahnalo mi to strach. Přímo naproti mě bylo velké okno, za kterým bylo vidět ten tmavý a strašidelný les. V návalu strachu jsem zbaběle chytila Jacoba za ruku.

„Jaku! Vždyť úplně hoříš! Není ti nic?“ zeptala jsem se ho starostlivě. Jeho ruka byla neuvěřitelně horká.

„To nic není, jenom nejsem trochu ve své kůži.“

„Měl by sis změřit teplotu.“

„Nebudu si měřit teplotu, není mi pět!“ vybuchl a odešel z domu. Hlasitě při tom prásknul dveřmi. Zmateně jsem sledovala, jak odchází do lesa. Co se mu stalo? Takhle se ke mně nikdy nechoval.

Venku začalo pršel. Vyběhla jsem ven, abych ho zavolala zpátky. Jestli je nemocný, mohlo by se to ještě zhoršit.

„Jaku! Jaku!“ zakřičela jsem, ale nikdo se neodpovídal. Jenom v dáli se ozvalo vlčí zavytí. Raději jsem se rychle vrátila zpět do domu.

A nakonec ještě malá ochutnávka z příští kapitoly:

... Ten dotyčný se ke mně sehnul. Měl sklopený zrak, jako by se mi díval na krk. Potom ale vzhlédl a já uviděla jeho oči, které v té tmě byly tmavě černé. Připadalo mi, že na nich vidím červené odlesky. Muž se hrozivě usmál a odhalil tak řadu špičatých zubů...

Chtěla bych vám poděkovat za komentáře u minulého dílu. Nečekala bych jich tolik u první kapitoly. Měla jsem z nich děsnou radost.

V další kapitole se konečně začne něco pořádného dít. Už ji mám napsanou, takže záleží jen na vás, kdy ji přidám. :)

← Prolog + 1. kapitola x 3. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Životní zkouška ~ 2. kapitola: