Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Životní zkouška ~ 8. kapitola

25.11.2010 (14:15) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2793×

8. KAPITOLA ~ Populační exploze

POHLED BELLY:

Naposledy jsem zaváhala. Mám nebo nemám?

Než jsem se stačila rozhodnout, Edward to vyřešil za mě. Zrušil tu miniaturní mezeru mezi námi a začal mě líbat. Přestala jsem váhat a zapojila se taky.

„Ne!“ zaječel někdo. Prudce jsem se od něj odtrhla a uviděla Dylan, která byla rudá vzteky.

„Dylan, já...“ zakoktala jsem se. Nevěděla jsem, co mám říct.

„Jak jsi jen mohla,“ zašeptala, jako by se ze všech sil snažila nerozbrečet. Potom se otočila a utekla. Její podpatky hlasitě klapaly o podlahu na chodbě a všichni se po ní ohlíželi, když běžela.

Pohlédla jsem zpátky na Edwarda. Ten se pořád díval směrem, kterým Dylan utekla, a tvářil se výsměšně – přesně tím výrazem, který jsem tolik nenáviděla. Potom jsem ztuhla, protože mi to došlo. Já k ní stála otočená zády, ale Edward ne. Jen matně jsem si vzpomínala na stejné, jen pomalejší cvakání podpatků, než jsme se začali líbat.

„Tys to věděl! Viděl jsi, že tam stojí!“ zakřičela jsem a upoutala tak pozornost všech okolo.

„No a? Už s ní nechodím! Nic jí do toho není! Je to jen blbá husa,“ řekl arogantním tónem. Zjevně byl se sebou spokojený.

„Je to moje sestra, Edwarde!“ Chtěla jsem odejít pryč. Nesmí vidět moje slzy. Jenže on mě popadl za ruku a otočil zpátky k sobě.

„Bello,“ zašeptal a jeho výraz najednou zněžněl.

„Nech mě jít,“ hlesla jsem. Už jsem neměla sílu křičet

„Já... Myslel jsem, že my...“

„Nikdy nebylo žádné my. A nikdy nebude.“ Už jsem brečela, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Všechno mi bylo jedno. Odešla jsem na parkoviště a odjela domů. Nezajímalo mě, že mám být ve škole. Nechtěla jsem ani vidět toho podrazáka Edwarda. A taky bych se nemohla podívat Dylan do očí. Byla jsem naštvaná taky na sebe. Zrovna když to vypadalo, že se Dyl začne chovat normálně, tak jsem to celé zničila dřív, než to vůbec mohlo začít!

Před domem stálo Dylanino auto. Měla jsem sto chutí obrátit to a vrátit se do školy. Edward nebo Dylan?

„No tak! Nebuď srab!“ nabádal mě hlas z mého povědomí. Poslechla jsem ho, otevřela dveře a vystoupila ven. Stejně bych se s ní musela potkat večer. Alespoň to budu mít za sebou.

V domě bylo tísnivé ticho. Zamířila jsem do kuchyně a potom do obýváku, jenže nikde jsem ji nenašla.

„Dylan!“ zavolala jsem, ale nikdo se neozýval. Asi trucuje ve svém pokoji.

Vyběhla jsem schody do patra a zaklepala na dveře od pokoje. Nic.

„Dylan. Prosím. Musíme si promluvit!“ naléhala jsem. Když pořád neodpovídala, tak jsem vzala za kliku a vešla dovnitř. Prázdno. Rychle jsem prohledala všechny místnosti v domě – nebyla tu. Nejspíš se šla projít.

Vrátila jsem se do pokoje a sedla si na postel. Neměla jsem co dělat. Do školy se ani za nic nevrátím. Už nechci Edwarda nikdy vidět! Raději jsem po jedné knížce na polici a pustila se do čtení.

***

Ozvalo se hlasité prásknutí dveřmi. To je určitě ona! Pomyslela jsem si a po krátkém zaváhání sešla dolů. Naskytl se mi pohled na polonahou Dylan, která s vytřeštěnýma očima zírala před sebe. Měla na sobě je potrhané kusy oblečení a byla bosa.

„Dylan? Co se ti stalo?“

Vyděšeně se na mě podívala. Připomínala mi vyplašené zvíře. Neodpověděla a místo toho začala hlasitě vzlykat.

Rychle jsem k ní přiběhla a zatřásla s ní.

„Dylan! Dylan, posloucháš mě?! Co se stalo? Ublížil ti někdo?“

Znovu se na mě vyplašeně podívala, ale pak začala mezi vzlyky odpovídat.

„Já... šla jsem do lesa. Byla jsem naštvaná. Ale potom se tam objevil nějaký muž a napadl mě a pak...“

„Co se stalo pak?!“ znovu jsem s ní zatřásla, aby se trochu vzpamatovala.

„Potom jsem se cítila strašně divně. Bylo mi hodně horko, začala jsem se třást a najednou... jsem se přeměnila ve vlka. Ten muž se mě začal bát a utekl. Po jeho odchodu jsem se trochu zklidnila a byla jsem to zase já. Co to bylo?! Jsem blázen?“ Její pláč byl čím dál usedavější.

Bylo mi jasné, co se jí přihodilo. To samé jako Jacobovi. Ale proč?! Vždyť není kluk!

„Nebreč,“ objala jsem ji. „Musíme zavolat Jacoba a všechny ostatní vlkodlaky. Oni ti to vysvětlí.

„Jaké vlkodlaky?“

„Uvidíš. Nemáš se čeho bát. V naší rodině je tohle nejspíš normální.“

„Já tomu nerozumím!“ zoufala.

„Nikdo po tobě nechce, abys tomu hned porozuměla. Jake ti všechno vysvětlí líp než já.“ Vytáhla jsem mobil z kapsy a vytočila Jakeovo číslo.

„Bello?“ ozvalo se na druhém konci.

„Potřebuju, aby jsi sem okamžitě přijel. A vezmi s sebou Sama. Pospěšte si!“ Položila jsem to dřív, než mi stačil odpovědět, protože by se ze mě určitě snažil vytáhnout nějaké podrobnosti. Nechtěla jsem mu to vysvětlovat po telefonu.

Při tom čekání jsme obě dvě mlčely. Každá z nás měla námět k přemýšlení. Já jsem byla především naštvaná. Copak nemůžu prožít alespoň jeden jediný den, který by se netýkal vlkodlaků nebo upíru?! Den, kdy bych mohla předstírat, že je všechno v pořádku a zaobírat se normálními věcmi jako obyčejná sedmnáctiletá holka? Proč zrovna já musím žít mezi tímhle?! Je to strašné, nikam nezapadat. Kromě samotných nadpřirozených bytostí nemám nikoho, komu bych se mohla svěřit, aniž by mě považoval za blázna.

Dylan odstoupila ode dveří, protože bránila Jacobovi ve vstupu.

„Tak co se stalo?“ zeptal se a potom si zívnul tak, až jsem se divila, že si neroztrhnul pusu.

„Co se stalo, Dylan?“ upřesnil jeho otázku Sam, který se rozhlédl po místnosti a logicky určil, že se to nějak bude týkat mé vyděšené sestry.

„Dylan se změnila ve vlkodlaka.“

„A sakra...“ zanadával Jacob. Sam přistoupil k Dyl a začal jí pokládat otázky.

„Kdy ses přeměnila?“

„Asi před hodinou.“

„Stalo se před tím něco? Nebyla jsi rozrušená?“

„Ano. Byla jsem naštvaná na Bellu, protože...“ zasekla se a pohlédla na mě.

„Vyvolalo to něco dalšího, nebo jsi se proměnila jen tak?“ vyptával se dál

„Zaútočil na mě nějaký muž. Proměnila jsem se a on utekl.“

„Jak vypadal?“

„No... zvláštně. Byl bledý, krásný a měl červené oči.“

„Je to jasné,“ zamumlal Sam a otočil se k Jacobovi.

„Co je jasné?! Mně vůbec nic není jasné!“ rozčilovala se.

„Prostě je z tebe vlkodlak!“ nevydržela jsem to.

Ona se na mě podívala a pak zavrtěla hlavou.

„Tomu nevěřím!“

***

Seděla jsem u Emily v kuchyni a pozorovala jejich rozhovor. Byli tam Sam, Jacob, Dylan a Leah. Postupně mé sestře všechno vysvětlili. Stále však zůstávalo otázkou, proč se tohle děje. Už dvě holky se proměnily ve vlkodlaka. O tomhle legendy nemluvily.

Jediný, kdo z toho měl očividně radost, byla Leah. Byla doteď jediným vlkodlakem ženského pohlaví a nemohla se s tím vyrovnat. Navíc tu ještě byla ta věc se Samovým otiskem. Takže byla ráda, že se to Dylan stalo taky. Už v tom nebyla sama. Abych řekla pravdu... záviděla jsem jí. Já totiž byla sama. Nikdo jiný nebyl ve stejné situaci. Možná, že kdybych se taky stala vlkodlakem, tak by se to vyřešilo. Alespoň bych někam patřila.

S tím otiskem to bylo zvláštní. Sam dřív chodil s Leah, ale potom se z něj stal vlkodlak, a když potkal Emily, tak se do ní otiskl. Bylo to jako poznat někoho, kdo je určený přesně pro vás, kdo je vám souzený. To tvrdil Sam. Starý Billy Black měl ale jiný názor. Otiskují se, aby mohli najít někoho, kdo spolehlivě předá vlkodlačí gen dál.

Ale co všechny ty dívky? Ty se přece otisknout nemůžou. Zajímalo mě to, a tak jsem se zeptala Jakea. Prý je těžké nepodlehnout takové míře zbožňování a oddanosti. Jasně to dokazovala Emily. Při našem rozhovoru se pořád zamilovaně dívala na Sama a zároveň vařila oběd. Byla sice milá, ale... prostě mi připadala taková maloměstská. Služka v domácnosti. Já bych nemohla být jako ona. Takový život by mi nestačil. Nikdy.

Uslyšela jsem kroky a krátce na to do místnosti vešel další z quileutských kluků, kterého jsem ještě neviděla. Bylo jich opravdu hodně. Vlkodlačí populační exploze.

„Čau, Embry,“ pozdravil ho Sam, ale Embry mu nevěnoval pozornost. Místo toho se podíval na mě a podivně se při tom zatvářil. Jako slepec, který poprvé v životě vidí slunce...

← 7. kapitola x 9. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Životní zkouška ~ 8. kapitola: