Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zkáza Volterry - 6. kapitola

09.07.2010 (13:30) • neneneci • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1143×

6. KAPITOLA

Pohled: Terka

Lehly jsme si do postele a Hanka během chvíle usnula. Přemýšlela jsem nad tím, co s námi udělají. Přece, kdyby se nás chtěli zbavit, už by to udělali a neubytovali nás tu. Přišlo mi to divné. Ještě chvíli jsem uvažovala a pak se zachumlala do deky a zavřela víčka. Počítání oveček během chvíle zabralo a já se začala propadat do sladkého snění.

Zdál se mi krásný sen. Byla jsem upír a běžela jsem s Edwardem lesem a užívala si vítr ve vlasech, když jsem najednou cítila, jak mě někdo ze zadu kopl a já s křikem padala k zemi.

Otevřela jsem oči a samozřejmě jsem byla rozpláclá na zemi. Moje hodná a milující sestra mě skopla dolu z postele. Jak kdyby jí nestačila jedna půlka postele. Ne ona potřebuje i druhou. S pocitem masového vraha jsem se vydala ke koupelně. Stejně bych už znovu neusnula.

Nechala jsem na sebe dopadat kapky horké vody a užívala si tuto ničím nerušenou atmosféru. Sprcha mě pokaždé dokázala dokonale uklidnit. Z koupelny jsem vycházela s lepší náladou, než s jakou jsem vylezla z postele, nebo spíš spadla.

V obývacím pokoji jsem našla naše zavazadla a hned jsem šáhla po mé tašce. Vytáhla jsem si z ní první oblečení, co mi přišlo pod ruku, protože jsem věděla, že až se probudí Hanka, že mě stejně obleče do něčeho jiného.

To Hanka nám zařizovala všechno oblečení, tak aby k sobě všechno dokonale ladilo a abychom vypadaly moderně. Někdy sama něco i ušila, ale mamce se to moc nelíbilo, takže to dělala vždy potají. Hanka je prostě v módních výstřelcích a ve všem co se týká oblečení génius.

Pak jsem si ještě z tašky vytáhla Stmívání a už ani nevím, po kolikátý jsem ho začala číst.

Byla jsem už asi na 50 stránce, když se otevřely dveře od Hančina pokoje a hádejte, kdo v nich stál? Stál tam Edward. Co ten tu dělá? Pomalu se blížil ke mně a já na něj zbožně koukala s otevřenou pusou a čekala, kdy ke mně dorazí. Sedl si vedle mě a začal se přibližovat k mému obličeji. Čekala jsem, kdy se spojí naše rty. Zavřela jsem oči, když v tom…

Někdo se mnou zatřásl a křičel mi do ucha, ať se proberu. Samozřejmě, kdo jinej, než moje sestra. Další, dnes už druhej, pokeženej sen mojí sestrou.

Otevřela jsem oči a snažila se ji zabodnout pohledem, ale nějak to nepomáhalo.

„Copak se ti zdálo, že jsi tak křičela?“ zeptala se mě s jiskřičkami v očích.

„Ale, radši to nechtěj ani vědět,“ odpověděla jsem jí a začala se hrozně červenat Ona samozřejmě o mých snech o Edwardovi věděla.

„Ale, ale,“ řekla s úsměvem a radši to ani dál nekomentovala.

Hanka se ještě jednou usmála, pak se zvedla a zaplula do koupelny. Když zavřela dveře, vrátila jsem se zpátky tam, kde jsem skončila a snažila se znovu neusnout. Další probuzení bych už dneska asi nepřežila.

„Tak, jdu nám připravit oblečení,“ řekla Hanka, která vyšla z koupelny obalená jen v ručníku.

Jen jsem pokývala hlavou na znamení souhlasu a ona si to štrádovala k našim taškám. Svojí tašku si přehodila přes rameno a mojí za sebou táhla jak pejska na vodítku. Musela jsem se tomu zasmát. Vypadala vážně komicky, jak se snažila táhnout obě tašky a ještě k tomu přidržovat ručník, aby jí nespadl a neodkryl tak její obnažené tělo.

Po dlouhém přemáhání však protlačila tašky do svého pokoje a zavřela za sebou dveře. Já se ještě chvíli pochechtávala, ale za chvíli jsem si to namířila za ní do pokoje. Ona už byla oblečená a musím uznat, že jí to zase slušelo. Měla na sobě toto a vlasy svázané do culíku.

Podívala jsem se na postel, kde už bylo připravené oblečení i pro mě.

Když jsem se oblékla, Hanka mi sepnula vlasy do drdolu a byly jsme hotové. Ještě jsem se podívala do zrcadla, které bylo naproti posteli a musela jsem uznat, že Hanka vybrala zase dobře. Měla jsem na sobě toto

 „Zase super výběr,“ usmála jsem se na Hanku. „Ty jsi prostě génius,“ pochválila jsem ji a viděla jsem, jak sklopila oči a trochu se začervenala.

„Díky,“ řekla rudá jak rajče.

„Není zač,“ odmávla jsem to rukou.

„Tak co teď budeme dělat?“ zeptala jsem se, ale než stačila přijít nějaká odpověď od Hanky, někdo nám zaklepal na dveře od pokoje.

„Dále,“ odpověděly jsme unisono s Hankou a ušklíbly jsme se na sebe.

„Platíš panáka,“ řekla Hanka a já se na ní ušklíbla ještě jednou. Do pokoje vstoupil Demetri a můj a Hanky pohled se stočil na něj.

„Aro si vás žádá,“ řekl a pokynul nám k odchodu.

Po chodbě jsme míjeli několik upírů, kteří se na nás zvláštně a mlsně dívali. Čekala jsem, kdy se nějaký z nich neovládne a skočí nám po krku. Naštěstí se tak nestalo, a my se dostali před dveře, za kterými nejspíš byl Aro, který „si nás žádal“.

Slibuji, že jestli nás bude chtít zase ohrabávat, tak mu plivnu do obličeje.

Demetri otevřel dveře a hned jak jsme vstoupily, upnuly se na nás tři pohledy. Přicházely od trůnů, na kterých si lebedil Aro a jeho bratři.

Došly jsme před trůn Ara a čekaly jsme co z něj vypadne. Doufám, že to, co vypadne nebude moc zapáchat. Aro se zvedl z trůnu a začal chodit z jedné strany na druhou.

„Zdá se mi to, nebo je nervózní?“ říkala jsem si v duchu a nejspíš jsem měla pravdu.

„Aro,“ optala se Hanka. „Řekneš nám konečně, proč si nás chtěl vidět? Nebo si snad pro nás přišel, abychom jen viděly, jak pěkně rovnou chůzi máš?“ zeptala se teď, už se smíchem v hlase, Hanka.

Aro se na Hanku vyčítavě podíval. Vypadal, jak kdybychom mu vzaly jeho nejoblíbenějšího plyšového medvídka a roztrhaly mu ho na kusy. Přestal chodit z jedné strany na druhou. Zastavil se s pohledem upřeným na nás. S Hankou jsme čekaly, kdy už konečně začne mluvit. Po chvíli jsme se konečně dočkaly.

„Musím vám říci něco důležitého,“ začal. „Ale nevím kde začít,“ povzdechl si a sklopil pohled na svoje špičky bot.

„Hm,“ ozvala se opět Hanka. „Tak to jsem nečekala. Už můžeme teda jít? Je to vše, co si nám chtěl, nebo bude pokračování?“ řekla zase jízlivě. Já se jen pochechtávala a v duchu jsem Hance ukazovala zvednutej palec. Hanka se otočila a mrkla na mě.

„Ne, není to všechno,“ řekl naštvaně Aro. „A taky nikam nepůjdete. Zůstanete tady a počkáte si, až vám vše řeknu.“ Ke konci už začala jeho bílá pokožka nabírat rudý nádech, a já se divila, jak je možné že to u upíra jde.

„Aro?“ začala jsem. „Promiň, že tě přerušuji, ale můžu se na něco zeptat?“ Aro nevypadal, jako by ode mě chtěl něco slyšet, ale neměl na výběr. Nakonec tedy pokýval hlavou na znamení souhlasu.

„Chtěla jsem se jenom zeptat, jestli bys nás neproměnil,“ vysypala jsem ze sebe, a Aro na mě čuměl jak na magora.

„C-c-co prosím?“ optal se Aro s otevřenou pusou a vypoulenýma očima.

„Jestli bys nás neproměnil,“ opakovala po mě Hanka a smála se jeho výrazu.

„Vy byste chtěli proměnit? Být stejná monstra jako jsme my? Živit se lidskou krví a zabíjet?“ ptal se stále vykolejený Aro. Sakra tomu to ale myslí rychle. A já myslela, že upíři mají vyvinutější a rychlejší mozek. Jestli budu stejně natvrdlá, jak Aro, tak to radši proměnit nechci.

„A kdo říká, že se budeme živit lidskou krví?“ ozvala se znovu Hanka. Aro a jeho bratři se tomu zasmáli a podívali se na ní.

„A čím jiným by ses chtěla živit?“ optal se posměšně Caus.

„Jsou i jiné možnosti čím se živit,“ přešla jsem na stranu Hanky. „My nebudeme zabíjet nevinné lidi.“ Aro se ještě párkrát zasmál, ale pak znovu zvážněl.

„Chcete přeměnit? Máte to mít. Chtěl jsem vám nabídnout dnes to samé, ale vy jste mi to usnadnily,“ řekl a tleskl si rukama.

„Tak,“ podíval se na nás. „Která z vás chce jít první?“

„Cože?“ vyhrkla jsem. „To jako hned teď a tady?“

„Jistě. A kdy a kde si chtěla?“ zeptal se Aro se zvednutým obočím.

„Já chtěla, aby mi bylo alespoň 16,“ řekla jsem a pokrčila rameny.

„Mě můj věk vyhovuje,“řekla Hanka, ale tím mi to teda moc neulehčila.

„A kdy ti je 16?“ promluvil dnes poprvé Marcus.

„31. srpna a Hance 1.září,“ odpověděla jsem.

„Tak vás proměníme 31. srpna což je za pět dní,“ ukončil to Marcus a my jsme nevěřily vlastním uším. Budou z nás upíři a třeba jako bonus budeme mít nějak schopnosti. Juchuchu.

„Teď jděte zpět do vašeho pokoje a nevycházejte z něj dřív, dokud pro vás někdo nepřijde.

„Hej, počkat,“ křikla jsem. „A co jako jídlo. To nebude? Já už mám totiž hlad a nehodlám umřít dřív, než mě přeměníte,“ na důkaz svých slov jsem dupla nohou.

„Jídlo vám někdo přinese do pokoje,“ dokončil Aro.

Otočily jsme se tedy k odchodu. Za dveřmi na nás čekal znovu Demetri, který nás doprovodil do pokoje, do kterého nám po chvíli donesl i něco k jídlu.

„Když budete ještě něco chtít, stačí zavolat. Mám vás totiž na starost,“ řekl při odchodu.

„Copak potřebujeme chůvu?“ zeptala se Hanka, ale odpověď od Demetriho už nedostala. Byl totiž už dávno pryč.

5. kapitola ... 7. kapitola

Autor: neneneci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zkáza Volterry - 6. kapitola: