Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zkouška z filozofie - 8. kapitola

06.05.2012 (19:30) • Klausule • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1268×

8. kapitola

„Necítím nohy.“ Tohle už byla - no, přestala jsem to počítat při patnáctce, každopádně těch stížností bylo požehnaně, a to je teprve půl dvanácté, přitom jsme měli dvě zastávky v kavárně a nejmíň tři na zmrzlině.

„Teda nevím, kdo chtěl poznat Phoenix?“

„Poznat neznamená podstoupit takovouhle túru.“

„Tak myslíš, že už Phoenix znáš, ty měkoto?“ Celou tu dobu našeho rozhovoru jsem se držela, ale už to prostě nešlo, ty jeho ksichtíky, musela jsem vybuchnout smíchy.

„Snad už trochu. Nepůjdeme na oběd?“ Na oběd?

„No, proč ne, mám docela hlad.“ Dobře, mám hlad jako vlk.

„Tak jdeme. Máš nějaký tip kam?“ Přemýšlela jsem, tady vaří všude obstojně.

„Je to celkem jedno, všude vaří dobře.“ Edward se na chvíli zamyslel a pak se vydal směrem, kterým jsme přišli.

„Tak co, schvaluješ?“ zeptal se, očekávaje můj ortel. Zastavil se u úžasné italské restaurace, kolem které jsme šli předtím.

„Jasně, dělají tu neuvěřitelně dobré ravioly,“ řekla jsem skoro až zasněně. Usadili jsme se a objednali si. Bylo celkem jedno co. Co si pamatuji, vždy se tu vařilo nepřekonatelně.

„Tak jsem opravdu zvědav. Podle toho, jak se tu rozplýváš, to bude asi bomba.“

„To si piš. Kam se na to hrabou všechny seattleský restaurace.“

„Dobře, máš mou důvěru.“

„Díky, vážím si jí, poslyš, říkal jsi, že máš sourozence, kolik jich vlastně máš?“

„Mám dva sourozence.“ Jasně, to je celý on, ne aby mi řekl, jak se jmenují nebo prostě něco, on neřekne nic, ale já se nedám.

„Tak to se máš. A jak se jmenují?“

„To se budeme celou dobu bavit o mých sourozencích?“ Proč se o nikom z rodiny nechce bavit? Já ho nechápu.

„Jestli nechceš, nemusíme, ale nechápu proč? To s nimi nemluvíš?“ Řekla jsem to o trochu naštvaněji, ale co, naštvaná jsem trošku byla.

„Alice a Emmett, tak se jmenují.“ To je tajností se dvěma jmény.

„Nezlob se, já jen, že ty o mně víš určitě všechno a já o tobě nic.“

„Víš toho o mně víc, než myslíš.“

„Co? Co tím chceš říct?“ Jak to jako myslí?

„Myslím, že ti to brzo dojde, takže se mi čas strávený ve tvé společnosti krátí.“

„Jako že až zjistím, že o tobě vím víc, než si myslím, nebudeš se mnou chtít mluvit?“ Edward se rozesmál. Já ho asi vážně vůbec nechápu.

„Tak jsem to nemyslel. To ty mě budeš, no, nenávidět asi ne, ale rozhodně se mnou nebudeš chtít trávit víc času, než bude nezbytně nutný.“

„Začínáš mě děsit.“

„Neboj, já jsem naprosto neškodný profesor filozofie a psycholog s praxí.“

„Dobře, ale uvědomuješ si, že jsi mi nasadil brouka do hlavy?“

„To ty sama, Bello, nevím, kdo ze mě páčil informace o rodině.“

„Páčím informace o rodině?“ Moment, Mike mi říkal, že Edward pochází ze Seattlu. Má bratra Emmetta a sestru Alici. To není možný, je to jen náhoda. Edward je přece Masen a Alice s Emmettem jsou Cullenovi. Ale rozhodně Alici zavolám.

„Ano, o rodině a…“ A co, jejda mane, to to jídlo nemohla přinést o vteřinku déle!

„Mohu vám ještě něco nabídnout?“ zeptala se servírka, když před nás postavila talíř s jídlem.

„Ne, děkujeme,“ odpověděla jsem rychle, protože mě vážně zajímá konec té věty, kterou Edward nestihl dokončit. Edwardovi to však přišlo velmi vtipné a měl co dělat, aby nevybuchl  smíchy.

„Ha, ha, ha, opravdu velmi vtipné, ale vyhrál jsi, na tvou rodinu se tě ptát nebudu.“ Edward vypadal, že se mu ulevilo. Jen počkej, já se dozvím pravdu.

„Bello, to byl vtip, že tady vaří úžasně?“

„Ne, proč?“

„Protože tohle,“ zvedl vidličku s malým obsahem talíře do vzduchu, „se vážně nedá jíst.“ Cože? Vždy tu vařili nepřekonatelně. Nabrala jsem si tedy taky na vidličku a…

„Fuj, to se vážně nedá. Promiň, naposledy jsem tu byla asi tak před rokem, nejspíš vyměnili kuchaře.“ To je neuvěřitelný! Já si tady zpytuji svědomí a on se mi směje.

„Tak jo, zvu tě na hotdog, protože plnohodnotný oběd nestíháš.“ Nestíhám? Já mám přece volno. Edward si asi všiml mého nechápavého výrazu a chytl se za hlavu.

„Já zapomněl, měl jsem ti vyřídit, že o půl druhé máš být v salonu Swing, bude tam prý i ta Michel a budete vybírat šaty.“

„Aha, tak to teď stíháme opravdu jenom ten hotdog.“ Ke konci věty jsem se musela smát. Zvedli jsme se, Edward zaplatil a šli jsme rovnou k autu. Cestou jsme si dali ten hotdog a u salonu jsme byli autem za deset minut.

„Počkej, Bello,“ Edward mě chytil za zápěstí, „když nám nevyšel ten oběd, nezašla bys se mnou na večeři?“

„Jo, ráda, ale přece jenom jsi můj profesor.“

„Ale prosím tě, na vysokých školách se to bere jinak, navíc tam jsem jen na příští semestr.“

„Tak teda jo, průšvih bys měl stejně asi daleko větší ty.“

„Takže tě vyzvednu o půl sedmé?“

„Jo, super, budu se těšit.“ Edward mě stále držel.

„Edwarde, pustil bys mě, je čtvrt, holky se pravděpodobně za chvíli přiřítí a já nevím, jak by to pochopily a jestli by si to případně daly vysvětlit.“

„Jasně, promiň, tak o půl?“

„Určitě, ahoj,“ řekla jsem a vystoupila z auta.

„Ahoj.“ Edward se na mě opět usmál tím svým úsměvem a zmizel v provozu.

Autor: Klausule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zkouška z filozofie - 8. kapitola: