Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zkouška z filozofie - 9. kapitola

12.05.2012 (16:00) • Klausule • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1786×

9. kapitola

„Bello! Bello!“ Michel na mě volala už z dálky.

„Ahoj, Michel.“ Neviděla jsem ji snad od Vánoc, vždy jsme se ve Phoenixu míjely.

„To je celé století co jsme se neviděly.“ Michel jako vždy přehání, je to jen půlrok.

„Tak pojďte, vy dvě sentimentalistky, nebo to nestihneme, že, Michel.“

„Proč já?“

„Protože s tebou jít nakupovat je sebevražda.“ Jen co to Lucy dořekla, Michel se nafoukla.

„To není pravda, buď ráda, že mi na takových věcech záleží. Například kdybych výběr úboru pro naše bývalé pěvecké trio nechala na Paulovi, to by to dopadlo.“ Musím uznat, že má pro tentokrát Michel pravdu. To oblečení, které vybral, bylo opravdu úděsné, naštěstí to našemu sbormistru Paulovi Michel vymluvila a měly jsme nejhezčí úbor ze všech sólistek okolních sborů.

„Ale úbor pro Our melodies vybral dokonale,“ zastávala se Paula Lucy.

„Jo, protože mu s tím pomáhala jeho sestra Mary,“ přidávám se na stranu Michel, protože vkus Paul neměl, nemá a mít nebude.

„No jo, tak pojďte, nebo se odsud před půlnocí nedostaneme,“ popoháněla nás a tlačila do dveří Lucy.

„To chceš vybírat teď i šaty pro družičky?“ podivila jsem se, protože to bych to do půl sedmé vážně nestíhala.

„Ne, ale s ní,“ ukázala na Michel, „to bude trvat pěkně dlouho.“

„No, no, aby vás neubilo. Vdáváš se jen jednou za život, takže když už, tak už.“

Michel byla ve svém živlu. Vybraly jsme šaty jako z pohádky a shodly jsme se na tom všechny, což je zázrak. Bohužel, Michel tu bude jen do středy, a jelikož je neděle, moc se tu neohřeje a ani nepomůže se svatbou.

Vytočila jsem Alicino číslo. Já vím, je to asi kravina, ale… co kdyby?

„Ahoj, Bello, to je dost, že se ozveš.“

„Ahoj, Alice, prosím tebe, vždyť jsme se neviděly dva dny.“

„No jo, máš pravdu.“

„Ty, Alice, jak se jmenuje ten váš brácha?“

„Edward, proč?“

„A příjmením?“

„No, on je náš nevlastní brácha, takže má příjmení jiný.“

„Jak se teda jmenuje?“

„Edward Masen, Bello, proč se ptáš na bráchu?“

„Alice, je možný, že by byl tvůj bratr svědek budoucího manžela mojí kamarádky?“

„Co? No… Já… Asi jo, protože něco takového říkal, no to si děláš srandu?“

„A víš, kdo mě zkoušel z filozofie?“

„Ne?“

„Tvůj bratr - a Emmetta fakt nemyslím.“

„Vždyť měl nastoupit až na další semestr.“

„Jo, to mi taky říkal, ale Heller musel někam odjet, tak zaskakoval nebo co.“

„Tomu říkám náhoda,“ smála se Alice do telefonu.

„Náhoda? Já tomu říkám podraz! On to věděl a neřekl nic!“

„Tak ho moc nedus, on je celkem fajn.“

„Jo, to jsem stačila poznat.“

„Ale, Bello,“ orodovala za svého brášku Alice

„Neboj, za chvíli tu bude a jdeme na večeři.“

„Na večeři?“

„Víš, co dá práce jedna svatba?“

„Hodně?“

„Strašně! Tak se nediv.“

„Už mlčím.“

„Tak čau, už musím.“

„Ahoj, Belli, a všechny pozdravuj!“

„Vždyť tu nikoho neznáš.“

„No ale poznám.“

„Tak jo, taky všechny moc pozdravuj, ahoj.“

„Ahoj.“

„Tak, co na sebe?“ To je dilema. Letní fialové šaty na ramínka, nebo žlutohnědou vzorovanou sukni s hnědou halenkou. Zvítězily šaty. Bylo za deset půl sedmé a já už konečně byla hotová.

Crrr. To bude Edward.

„Ahoj, jsi tu o deset minut dřív.“

„Vadí?“

„Ani ne, stejně už jsem hotová, tak jdeme.“

Celou večeři jsme v podstatě mlčeli. A Edward očividně neznal důvod mé tichosti.

„Jsi nějaká zamlklá.“ Zastavil s autem před domem, kde mám byt.

„Než abych z tebe něco mámila, tak mlčím.“

„Tak jo, vyhrála jsi, zeptej se, na co chceš, já ti na všechno odpovím.“

„Vážně?“

„Jo.“

„Tak fajn, jakou činnost dělá tvá sestra nejraději.“

„Je maniak do nakupování, kdyby mohla, tak bydlí v nákupním středisku.“

„A brácha?“

„Ten? Ten nejradši vymýšlí naschvály anebo si hraje na ochranku mé sestry a její nejlepší kamarádky, protože ta její kamarádka nemá bráchu, tak vzal pod svá křídla i ji.“

„To máš hodného bratříčka.“

„Jo, já vím.“

„Takže ty mi pořád neřekneš, proč bych se na tebe měla zlobit, až zjistím, kdo je tvá rodina?“

„Vždyť jsi mluvila s Alicí a ta ti určitě vše vyslepičila.“

„Jak to, ksakru, víš?“

„Alice mi volala a varovala mě. Po pravdě mě docela překvapilo, že jsi byla ochotná se mnou dneska někam jít.“

„Takže ten důvod, proč si nemluvil o rodině, byl ten, že ji znám?“

„Tak nějak. Ty se nezlobíš?“

„Zlobím,“ řekla jsem trochu ironicky.

„A můžu si to nějak odčinit?“

„No… Budu o tom přemýšlet.“ Nevydržela jsem to a začala se neuvěřitelně smát, ale Edward se ke mně ochotně přidal.

„Tak já jdu, ahoj,“ rozloučila jsem se s ním.

„Ahoj.“ Vystoupila jsem z auta a zamířila ke dveřím.

„Počkej, Bello,“ zavolal na mě Edward, když jsem brala za kliku. Přišel ke mně a chytl mě jemně za ruku. Chvíli jsme tam jen tak stáli a koukali si do očí, jestli jsem si do teď jen myslela, že jsem do Edwarda zamilovaná, tak teď už jsem si byla jistá, kdo by se do těch úžasných očí nezamiloval. Asi po minutě se ke mně začal přibližovat a něžně mě políbil.

 „Ani nevíš, jak těžko se mi to říká, ale nachladíš se, jestli tu budeme ještě chvíli stát,“ řekl Edward smutným hlasem.

„Já vím, ale nějak se mi nechce dovnitř.“ Po pravdě se mi vůbec nechce - a taky komu by se chtělo.

„Můžu za tebou ráno přijít?“ Ten má otázky.

„Jasně, že můžeš, budu moc ráda.“

„Dobrou noc, Bello,“ zašeptal.

„Dobrou noc.“ Byla jsem jak zfetovaná, ani nevím, jak jsem se dostala do bytu a do postele, ale vím, že usnout jsem nemohla pěkně dlouho.

      Chtěla bych moc poděkovat těm, co mi tu nechávají komentáře,

           je to vážně ohromně povzbuzující a moc si jich vážím.

Autor: Klausule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zkouška z filozofie - 9. kapitola: