Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zlatá padesátá - 3. kapitola

22.03.2013 (12:15) • SarahBell • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2288×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Tak tady máte další nalaďovací písničku, snad se bude líbit:

Ten hlupák! Jak si může dovolovat mi rozkazovat, co mám a nemám dělat? Jela jsem po silnici o hodně větší rychlostí, než byla povolená. Musím přiznat, že pod značným vlivem alkoholu, ale šerifovi to bylo stejně jedno. Zastavila jsem před domem, vyskočila z auta a vrávoravě přešla ke dveřím. Máma ještě svítila v obýváku.

„Kde jsi to byla? Neříkala jsem, ať nechodíš domů opilá?“ obořila se na mě od televize.

„Měla jsem jen jedno pivo,“ zalhala jsem docela přesvědčivě. „A nejsem těhotná,“ zavolala jsem a zabouchla dveře pokoje. Praštila jsem sebou na postel a dobrých deset minut jsem jen tak ležela. Pak jsem skopla boty, svlékla se z oblečení a navlékla na sebe svojí košilku. Téměř okamžitě jsem usnula.

Budík začal řinčet a já ho s mručením vypnula. Tak strašný zvuk! Kdyby mělo být po mně, budíky neexistují, škola taky ne a celý svět by byl nádherný. Vyhrabala jsem se z postele a šla do koupelny. Téměř každé ráno jsem byla zděšená, co se přes noc dělo s mými vlasy. I teď jsem měla ve vlasech šmodrchance a neměly žádnou formu. Vzala jsem kartáč a česala je tak dlouho, dokud nebyly krásně hladké. Dala jsem si sprchu, vyčistila zuby a nanesla líčení.

Když jsem zkonstatovala, že jsem v koupelně hotová, pustila jsem dovnitř mého malého uječeného brášku Tima. Je mu pět let a je děsně protivný. Prohrábla jsem se mu ve vlasech a utrousila kyselou poznámku o tom, že kluci do koupelny nepotřebují. Zapadla jsem do svého pokoje a otevřela skříň. Sice na mě téměř padalo oblečení ze skříně, ale já se stále nemohla rozhodnout, co si vzít na sebe. Svázala jsem si vlasy do vyčesaného drdolu ovázaného šátkem, košili si uvázala nad pupíkem a natáhla si kalhoty. Přes to jsem hodila koženou bundu a seběhla jsem do kuchyně. Máma na mě koukala vražedným pohledem.

„Něco jsi včera slíbila, Bello,“ řekla naštvaně a napila se ze své kávy.

„Byl to první den ve škole, mami. Navíc jsem fakt nebyla opilá,“ řekla jsem naštvaně. Ostatně je to moje věc.

„Dej si příště pozor, ještě ti nebylo jednadvacet,“ ukázala na mě výhružně prstem a odešla do obýváku. Vzala jsem z mísy jablko, hrábla pro klíče od auta a vyběhla do ranního chladného vzduchu. Naladila jsem rádio a vyjela na obvyklou trasu. Tentokrát jsem narazila dříve na kluky, než jsem stihla nabrat Lauru s Bess. Kluci se hlučně radovali a naskákali do auta.

„Kluci, měli byste si pořídit svoje auto. Nejsem žádný taxi,“ zavtipkovala jsem.

„Hele, kam jsi včera zmizela? Jake byl celej bez sebe a Cullen se taky vypařil jak voda,“ řekl nezaujatě Vick. Pak zapracoval jeho mužský mozek a on se začal smát svojí větě. Ostatní kluci se taky začali chechtat a já převrátila oči v sloup.

„Vy jste párek nadrženejch prasat,“ zahuhňala jsem. „Jak vás tohle mohlo napadnout?“ řekla jsem a zatroubila před Lauřiným domem.

„No, u tebe, Bello, by nás nikdy nic takovýho nenapadlo,“ řekl mezi smíchem Rob. Znovu jsem protočila oči v sloup. Dobrá, možná už jsem měla pár kluků, ale nejsem žádná děvka. Laura konečně naskočila do auta a kluci se museli uklidnit, aby jí mohli udělat místo. Když jsem zatroubila u Bessina domu, jejich soused jako obvykle zanadával a odbelhal se domů. Bess naskočila a všichni jsme vyrazili na školní parkoviště. Jake se k nám přidal, ale byl zamlklý a místo jeho obvyklého objímání si sednul co nejdále ode mě. Seděli jsme u mého auta a všichni zase kouřili. Ozvalo se třetí zvonění.

„Do háje, Matte. Dneska začínáme Gilbersovou,“ zanaříkala jsem a neochotně se hrabala na nohy. Rozloučili jsme se s ostatními a zamířili společně na hodinu. Ještě než se za mnou zavřely dveře, viděla jsem, jak přichází ředitelka k naší partě a snaží se je rozehnat. Zahnuli jsme za roh a já otevřela dveře do třídy. Gilbersová právě zapisovala docházku.

„Jdete pozdě,“ řekla, jak nejupjatěji dovedla.

„Sorry,“ vypadlo ze mě a praštila jsem sebou na svoje místo. Třída se začala smát, ale když je Gilbersová přeměřila pohledem supa, všichni zmlkli. Celou hodinu mě učitelka propalovala pohledem, ale mě to bylo lhostejné. Když konečně zazvonilo, měla jsem pocit, že to netrvalo čtyřicet pět minut ale spíše hodin. Energicky jsem vyrazila ze třídy a zamířila na aritmetiku.

Den ubíhal jako voda a já zamířila na dramaťák, kde jsem měla hrát Edwardovu Julii. Hodina by byla příjemná, kdyby nás pořád nekomandovala Halliersová. Vždycky jsem utrousila nějakou nejapnou poznámku a pokračovala ve šprtání role. Edward jen seděl v lavici a vůbec nečetl text. Profesorku to dopálilo, a tak rozhodla, že nebudeme zkoušet role mezi sebou, ale rovnou na jevišti.

„Pane Cullene, předvedete nám, jak dokonale to umíte, když se vůbec neučíte?“ řekla vítězně. Edward vyskočil sebejistě na podium. „Slečno Swanová! Má snad mluvit se zdí?“ řekla nasupeně a já jsem se vyškrábala na podium.

„Co to bude za scénu?“ řekla jsem lhostejně a listovala ve scénáři.

„Tak si vás zkusíme ze scény s balkonem,“ zatleskala si pro sebe a já se vyškrábala na provizorní balkon. Vlastně to byla bedna od učebnic. Všichni utichli v napjatém očekávání, když Edwardův líbezný hlas proříznul ticho.

„Vychází slunce, přišla Julie. Jdi, zlaté slunce, bledou lunu zab‘, než zajde hořem – ty ji uctíváš, ona div nezezelená závistí nad tvojí krásou, nepokořuj se. Ten, kdo ji ctí, má popelavý šat, tak chodí jenom blázni. Nech ji být. Jsi moje paní, moje láska jsi! Třeba to ani netuší? Mluví a přece slovo neřekne. Ptá se mě očima. Já odpovím. Jsem domýšlivý, to neplatí mně. Dvě hvězdy, něčím zaneprázdněné, přišly ty jasné oči uprosit, aby šly chvíli zářit místo nich. A jestli si to spolu vymění? Ona svým čelem hvězdy zahanbí jak lampu den. Ty oči na nebi tmu pochytají do zlatého síta a ptáci budou štěbetat, že svítá. Jak ruku o tvář opírá! Ach, být alespoň rukavicí na té ruce, té tváři blíž!“ Celé to recitoval zpaměti a mně se u toho tajil dech. Říkal to tak procítěně a celou dobu hleděl svýma zlatýma očima do mých, že jsem měla pocit, že to neříká Julii, ale mně. Spustil se potlesk celé třídy a já na něj stále užasle hleděla. Když potlesk skončil, v profesorce se jen vařilo.

„Slečno Swanová, máte tam také mluvit,“ řekla naštvaně.

„Můj bože!“ snažila jsem se nepokazit Edwardův výstup. Učitelka však přece našla skulinku.

„Žádné můj bože! Musíte to říct ladněji, jako sličná pana a ne jako prostitutka ze Seattlu,“ pokusila se mě urazit, ale mě to bylo srdečně jedno. „Pokračujte.“

A tak jsme pokračovali. Odehráli jsme před třídou celou scénu na balkoně a Edwardův scénář celou dobu ležel neotevřený na jeho lavici. Když naše hodina skončila, rozloučila jsem se s Edwardem a šla čekat na partu k autu. Všechny jsem vyklopila doma a konečně jsem mohla jet k nám.

„Bello, pojď sem do kuchyně,“ zavolala máma. Šla jsem za ní a sledovala, jak se snaží upatlat nějaké jídlo. Doufám, že to nebudu muset jíst.

„Ahoj zlato. Jdeš dneska někam?“ zeptala se vesele.

„Nevím, parta asi půjde k Wirgimu,“ zapřemýšlela jsem.

„Tak jdi a mohla bys přespat u Laury nebo u Bess, ne?“ To bylo podezřelé. Rozhlédla jsem se po místnosti. Máma uklízela. Nebyl slyšet Tim, který vždycky vřeštěl jako pominutý.

„Mami, kde je Tim? Nechceš se nás zbavit, protože si sem někoho přivedeš?“ podívala jsem se na ni. Měla sklopenou hlavu k zelenině, kterou krájela.

„No, tak dobrá. Tim je u kamarádů. Pozvala jsem Phila,“ vzdala svoje mlčení. Podívala jsem se na ni se zvednutým obočím.

„Phil?“ řekla jsem nejistě a vzala si plechovku koly.

„Ano, už jsem s ním půl roku, Bello. Zlatíčko, pochop, že je to už dlouho od tátovy smrti. Musíme jít dál,“ řekla prosebně.

„Zavolám Bess,“ mrkla jsem na ni a odběhla pryč. Pak jsem ještě strčila hlavu do dveří. „Kdy budu moct vyhodit já tebe, abych si přivedla kluka?“ zavtipkovala jsem. Mamka po mě hodila papírovou utěrkou, do které si otírala ruce.

„Nikdy,“ zasmála se a vrátila se k práci. Šla jsem k telefonu a vytočila známé číslo.

„Tady Beningtonová, přejete si?“ ozval se hlas Bessiny mámy.

„Dobrý den, tady Bella. Mohla bych mluvit s Bess?“ řekla jsem. Ozvalo se tlumené zahulákání a pak jsem po chvíli čekání uslyšela Bess.

„Co je, Bello?“ zeptala se zvesela.

„Dvě věci. Zaprvé, jdeš k Wirgimu?“ začala jsem plánovat dnešní večer.

„Myslím, že jo. Co bude to zadruhé?“

„Nemůžu u tebe přespat? Máma si sem někoho chce vzít,“ práskla jsem. Ozvalo se vyprsknutí a smích.

„Tak dobře,“ řekla Bess, když se uklidnila. Pak položila telefon a já jsem začala obvolávat další kvůli srazu u Wirgiho. V pokoji jsem nahrabala všechny věci potřebné na přespávání do tašky a vyrazila k Wirgimu.

Tak, mám pro vás další tři obrázky z našeho roku:

 Elvis a Hannerl Melcher

Audrey Hepburn, moje nejoblíbenější herečka té doby.

 Jediné slovo. Nádhera.

Tak snad se líbilo a budete netrpělivě čekat na další kapitolu. Doufám, že si najdete čas napsat alespoň krátký komentář. Doufám, že se vám líbil mnou vybraný citát z Romea a Julie, protože jsem ho přepisovala slovo od slova z knihy. Taky jsem se chtěla omluvit, že příběh postupuje pomalu, ale to je moje slabost. Na usmířenou se budu snažit zveřejňovat rychleji další kapitoly.

Díky,

SarahBell

Autor: SarahBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zlatá padesátá - 3. kapitola: