Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zlatá padesátá - 5. kapitola

06.04.2013 (14:45) • SarahBell • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2195×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Little Richard - Tutti Frutti - 1956

Ihned jsem věděla, komu patří. Zvedla jsem hlavu a podívala se do Edwardových zlatavých očí. Zdálo se, že nejsou tak jasné, jako když jsem ho viděla poprvé, spíše se blížily černé.

„Jo, tady se nemusíš ptát, tady to patří všem,“ řekla jsem a zavrtěla se. Edward si sednul vedle mě a neustále mě pozoroval.

„Tak, žáci, musíme dát dohromady nějakou rozumnou souhru. Vezměte si scénáře a celou hru si přejedeme,“ zatleskala Halliersová a vystoupila na pódium ze zákulisí. Protočila jsem oči v sloup. Zdá se, jakoby chtěla, abychom to uměli po prvním předčtení. Začala jsem si šeptat s Edwardem, zatímco naši spolužáci přežvýkávali svoje věty. A to, že to měli rychle přehrát, to zkoušeli dobrou tři čtvrtě hodinu.

„Slečna Swanová a pan Cullen tu jistě rádi zůstanou přes čas, aby nám pomohli s malováním kulis,“ řekla Halliersová, když už nemohla vydržet naše žvanění.

„Říkala jsem ti, že na nás má spadeno,“ řekla jsem tiše k Edwardovi. Ten se tiše zasmál a vyskočil na pódium, když na něj konečně přišla řada. Tím, že mluvil převážně on, se všechno urychlilo a brzy jsem na scénu musela i já. Hráli jsme pořád dál a dál tu nekonečnou hru. Když jsem měla hrát mrtvou, začala jsem se nudit, a tak jsem sebou všelijak mlela, ale když přišel na řadu Edward, zatajila jsem dech a dokonce i prosila moje srdce, aby nebušilo tak hlasitě, abych slyšela každé slovo. Pak si přihnul ze skleničky, co mu dala do ruky profesorka, a svezl se vedle krabice, na které jsem ležela.

Začali mluvit další, kteří totálně zničili dramatičnost scény, a tak jsem tomu přidala tím, že když jsem se měla probudit, rychle jsem se posadila a oddrmolila svojí repliku. Pak přišla chvíle posledního polibku, kdy učitelka nedovolila polibek vynechat, a tak jsem přiblížila svoje rty k Edwardovým. Letmo jsem se jich dotkla a mým tělem projel chlad. Měl je tak ledové. Přesně proto mi přišla věta, kterou jsem měla vyslovit pošetilá.

„Máš teplá ústa,“ oddrmolila jsem text. Pak jsem se rozhlédla kolem. Nemohla jsem najít dýku, kterou měl mít Edward. „Někdo jde. Rychle. Romeo, kde máš tu zatracenou dýku?“ zamumlala jsem za smíchu ostatních a začala prohledávat Edwarda, který byl nehybný jako socha. Vzala jsem kus klacku a zabodla si ho pod paži. Svezla jsem se dramaticky na Edwarda a pak zvedla hlavu na učitelku.

„Příště do scénáře nepřidávejte vlastní věty a zase si lehněte, ještě jsme nedohráli,“ řekla upjatě. Lehla jsem si vedle Edwarda a sledovala, jak nad námi ostatní čtou text. I přes oblečení jsem cítila chlad Edwardova těla. Byl tak chladný jako ta blondýna, do které jsem vrazila.

„Ta „zatracená dýka“ byla tady,“ řekl a sáhnul to kapsy.

„Příště bys mohl dát vědět,“ zasmáli jsme se, možná trochu moc hlasitě. Tím se utvrdilo naše poškolní natírání kulis. Všichni si sbalili a odešli, učitelka před nás postavila plechovky barev a taky odešla. Šla jsem do kumbálu najít něco, co bych si mohla obléct přes šaty. Našla jsem jen nějaké staré chemické pláště, a tak jsem se do něj s jistým odporem nasoukala. Když jsem vyšla, Edward už natíral základovou vrstvu stěny.

„Asi jsi měla jiné plány,“ řekl smutně Edward. Ano, měla jsem jiné plány, ale když můžu zůstat s Edwardem déle než obvykle, klidně je hodím za hlavu. Zavrtěla jsem proto hlavou.

„Ne, asi bych jen byla doma,“ zalhala jsem. Asi bych byla v baru s partou. Ale to mi bylo ukradené.

„Jsi špatná lhářka,“ zasmál se Edward.

„Možná bych šla k Wirgimu, no,“ přiznala jsem. Pak jsem vyskočila na nohy. „Můžu pustit nějakou hudbu?“ zeptala jsem se a hnala se k rádiu. Edward jen tiše přikývnul, a tak jsem naladila správnou stanici. Sálem se rozezněla hudba a já tanečními kroky přišla až k Edwardovi. Ten se jenom smál a pak se vrátil k natírání. Přidala jsem se k němu a brzy jsme měli natřený podklad stěny.

„Co od nás Halliersová očekává?“ zeptal se Edward, když shlížel naše dílo. Stoupla jsem si vedle něj a prohlížela si naši práci.

„Strávit tady dvě hodiny a něco bude natřený,“ řekla jsem a usmála se. Ještě zbývá hodina. „Myslím, že něco natřený už je, co myslíš?“ zvedla jsem šibalsky obočí. On se na mě podíval a pak se zasmál.

„No dobře, tak já si teda myslím, že je to hotové,“ souhlasil se mnou a začal uklízet barvy. Přidala jsem se k němu a odnesli jsme všechny barvy do zákulisí. Tam jsem na ně hodila ještě plášť a vrátila jsem se na pódium. Z rádia se začala linout známé tóny. Okamžitě jsem věděla, co to je.

„Co budeme dělat teď?“ zeptal se Edward. V tu chvíli jsem se rozeběhla, odrazila a lehce dopadla na vyvýšenou část pódia. Z rádia se rozezněla první slova Tutti frutti od Little Richieho a já začala předvádět, že zpívám a tancuju. Edward se začal smát a pomalu přešel ke mně. Nastavil mi ruku, já jsem se jí chytla a seskočila dolů. Edward mě roztočil a pak jsme začali tančit. Byl opravdu skvělý tanečník, i proti Mattovi. Měl ohromnou sílu, a tak jsme zvládli všechny zvedací i chytací časti. Jen mi přišly zvláštní jeho chladné ruce na mém těle, ale nedala jsem nic znát. Když písnička skončila, byla jsem dost udýchaná, ale Edward jakoby vůbec netančil. Posadili jsme se na podlahu.

„Umíš dobře tancovat,“ podotkla jsem udýchaně.

„Léta praxe,“ řekl šibalsky.

„Praxe?“ nechápala jsem.

„Jo,“ pokývl hlavou. Byl zvláštní. Zdálo se, jakoby o každém věděl naprosto všechno. Já mu ale svoje indicie tak lehko nedám. Zdálo se, že on je mnou trochu zmatený, to se mi líbilo.

„Můžu se na něco zeptat?“ začala jsem nejistě. On přikývnul. „Jak to, že v každém čteš jako v otevřené knize? Jakože, jak to, že vždycky víš, jak správně odpovědět a tak?“

„Nevím,“ řekl trochu nervózně. „V některých se vyznám dobře, ale ty jsi jako uzamčená kniha. Vůbec se v tobě nevyznám,“ přiznal.

„Ve mně? Páni, a to všichni říkají, že se na mě stačí z dálky podívat a každej hned ví, jaká jsem,“ zamračila jsem.

„První dojem většinou nebývá pravdivý. U tebe například první dojem u většiny lidí vyvolává vzhled. Profesoři se do tebe naváží kvůli vzhledu, ale tobě je to patrně jedno. Většina lidí ve škole obdivuje tvůj vzhled a chtějí ho napodobit,“ vysvětloval.

„Myslí si o mně, že jsem levná buchta,“ zamračila jsem se a založila si ruce.

„Nemyslí. Tví přátelé vědí, že jsi milá, vtipná a zábavná. Taková rebelka,“ zasmál se. Přidala jsem se k němu.

„To mám po tátovi,“ řekla jsem potom smutně. Pak jsem vstala a podívala jsem se na hodiny. Už jsme mohli jít. Šla jsem si pro věci, když zapracovala moje skrytá nešikovnost, mně podjela noha na schodu a já slítla na zem. Vstala jsem, otřepala se a podívala se na nohu. Odřela jsem si lýtko, ale jinak mi nic moc nebylo. Seděla jsem na zemi a otočila se na Edwarda, který ještě před chvílí stál na pódiu. Teď jakoby se slehla zem. Nikde nebyl k nalezení, ale kolem mě neprošel. Otřepala jsem se a vstala. Kam zmizel?

Vzala jsem si věci a šla ven. Už se setmělo a já zamířila rovnou k autu. V autě jsem vyhrabala náplast, zalepila si škrábanec a celou dobu jsem musela myslet na to, jak odešel. Nastartovala jsem a jela tichými ulicemi k nám domů. Pořád mi nešlo do hlavy, proč a jak tak rychle zmizel. Prudce jsem zabrzdila na naší příjezdové cestě. Ihned se ke mně hnala máma.

„Škola ti končí v pět, měla jsi jít domů. Nedovolila jsem ti jít k Wirgimu,“ lamentovala. Já jsem se zbortila na pohovku před televizí.

„Nebyla jsem u Wirgiho,“ řekla jsem a přepnula kanál, na který koukal Tim. „Musela jsem natírat kulisy.“ Tim začal hulákat a máma se ho snažila uklidnit.

„Bello, nech ho koukat! Alespoň jsem měla chvíli pokoj,“ řekla neuroticky. Vstala jsem, pustila ovladač na pohovku a šla ke schodům.

„Kdyby něco, budu poslouchat nahoře,“ řekla jsem a vyšla pár schodů.

„Bello, počkej! Bude večeře,“ volala za mnou máma.

„Ať mě Tim zavolá, až bude,“ řekla jsem lhostejně a doufala, že se mámě povedlo uvařit něco poživatelného. Práskla jsem dveřmi, pustila desku a svalila se na postel. Zírala jsem do stropu a neustále myslela na Edwarda Cullena. Co se to sakra děje? Je divný. Ale tak ďábelsky přitažlivý. Odfrkla jsem si sama nad sebou. Proč si musím vybrat zrovna někoho, jako je on? Mohla bych si omotat kolem prstu všechny kluky na škole kromě jeho. Byl až děsivě tajemný. Vždycky jsem cítila příjemné mrazení v zádech, když jsem ho potkala.

„Ségra, máma říká, že máš jít okamžitě dolů,“ zakuňkal Tim ve dveřích.

„Už jdu,“ řekla jsem a vypla přehrávač. „Mimochodem, musíme tě naučit klepat,“ řekla jsem, prohrábla jsem se mu ve střapatých vlasech a společně jsme odešli do jídelny. Máma naservírovala těstoviny s omáčkou, které byly vcelku dobré, což mi přišlo podezřelé a celou dobu jsem si mámu dobírala, kde to koupila.

Při jídle jsem nabrala docela energii, a když jsem se znovu zavřela do pokoje, začala jsem sepisovat úkoly. Někdy okolo půl jedenácté jsem slyšela, že jde máma spát. Ztlumila jsem hudbu a ležela jen tak na posteli. Stejně jsem nemohla usnout. Ve tři čtvrtě na jedenáct jsem měla pocit, že jsem slyšela slabé ťuknutí na okenici, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Když se ale spustila sprška slabého ťukání, vstala jsem a šla se podívat k oknu. Kluci stáli pod oknem, v ruce kamínky a tlumeně se smáli. Holky seděly v autě Vickova táty.

„Bello, teda Julie, ach krásná Julie, sestup z balkonu, ať můžeme jet na plácek. Máme pivo,“ recitoval Matt s rukou u srdce.

„Buďte ticho, nebo vzbudíte mámu a bude konec,“ zamumlala jsem. Popadla jsem svojí bundu a hodila ji dolů. Přistála Jacobovi v rukách. Vyhoupla jsem nohy z okna a dole u kluků se ozvalo puberťácké zahihňání. Zapoměla jsem, že mám sukni, ale to už bylo jedno. Svezla jsem se po okapu k mřížce na růže a po ní slezla až na zem. Vzala jsem Jacobovi bundu z rukou a naskočila do auta. Vick řídil a my jsme se hnali městem na naše obvyklé místo. Tam jsme vybalili všechno pití a začali se bavit. Hráli jsme karty a nehorázně se opili. Okolo třetí ráno mě Vick vyklopil u domu a já se značnou námahou vyšplhala do okna. Spadla jsem do postele a okamžitě usnula.

Doufám že se líbí moje kapitolovka. Snažím se, aby všechny detaily (např. písničky, oblečení, přístroje) zapadaly do roku 1957, kdy se to odehrává. U všech písniček kontroluju datum, jestli nebyly napsané později, ale jestli najdete nějaké nesrovnalosti, tak se moc omlouvám, já v té době nežila. :) Brzy vydám další kapitolku, tak se těšte. A nezapomeňte napsat komentk. I smajlíci mě potěší a podpoří.

SarahBell

P. S.: Jako vždy pár obrázků:

Autor: SarahBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zlatá padesátá - 5. kapitola: