Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zlatá padesátá - 6. kapitola

11.04.2013 (17:45) • SarahBell • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1927×

1955 - Bill Haley - Rock around the clock

Druhého rána jsem se probudila se značnou bolestí hlavy, ale děkovala jsem bohu, že nemám nutkání zvracet. Prošla jsem koupelnou, oblékla se a šla do kuchyně. Dnes jsem měla více času než obvykle, a tak jsem se posadila ke stolu a rýpla do jídla.

„Bello, můžeš přestat v noci mluvit ze spaní?“ zahýkal Tim a posadil se vedle mě.

„Já nemluvím ze spaní,“ řekla jsem ospale.

„Ale jo. Kdo je Edward?“ řekl a zakousl se gurmánsky do topinky. To zbystřilo mou pozornost. Já ve spaní říkám jeho jméno?

„Cože?“ vytřeštila jsem na něj oči.

„Ach, Edwarde, kde jsi? Kam jsi šel? Edwarde!“ snažil se napodobit můj hlas. Chtěla jsem mu vlepit pohlavek, ale do místnosti vešla máma.

„Edward? Jaký Edward?“ řekla bez jediného zájmu.

„Nikdo,“ řekla jsem naštvaně, popadla tašku a rychle odkráčela z místnosti. Nasedla jsem do auta a vyjela k nástupní stanici, kde jsem měla všechny naložit. Po cestě jsem se hádala sama se sebou, jestli jsem mluvila ze spaní nebo ne. Absurdní. Já ze spaní nemluvím!

„Hej, kluci! Budete se plahočit pěšky až do školy nebo chcete svézt?“ zavolala jsem na kluky, kteří se ploužili po chodníku. Bylo vidět, že i je pekelně bolí hlava, a tak místo svého obvyklého slavnostního výkřiku a rozběhu se jen připloužili a nastoupili. Celý náš den byl ve znamení kocoviny, a tak jsme byli celý den zamlklí a dokonce ani kluci neudělali žádný fórek na roztleskávačky. Při obědě jsme všichni nabrali trochu energie a než pauza skončila, všichni jsme se už smáli na celé kolo, z čehož učitelky byly v naprostém varu. Dneska jsme měli znovu tělocvik, a tak jsem znovu jen postávala mimo, a když se někomu podařilo na mě hodit míč, snažila jsem se zatvářit co nejvíc, jako bych umírala.

„Slečno Swanová, jestli chcete dostat kredity, budete se muset snažit,“ řekl trenér a vrazil mi do ruky míč. Namířila jsem na koš a téměř nepřítomně jsem ho hodila. K mému údivu míč proletěl košem.

„Stačí to takhle, trenére?“ zvedla jsem obočí. Trenér se zamračil, ale nic neřekl. Po tělocviku jsem šla čekat k autu, dnes jsem dramaťák neměla. Zjistila jsem ale, že většina ostatních končí až za hodinu. Viděla jsem Jakea, jak vychází z budovy, a tak jsem mu zamávala a on se hned rozehnal za mnou.

„Bells, já už se bál, že tu budu tvrdnout sám. Pojď, nechceš se svézt?“ pokývnul hlavou k motorce.

„Já ti nevím, Jakeu,“ zapochybovala jsem, ale on už mi dělal místo. Posadila jsem se za něj a omotala ruce kolem jeho pasu. Jacob se plnou rychlostí rozjel do ulic. Cítila jsem vítr ve vlasech a musela jsem se smát. Bylo to tak uvolňující. Projeli jsme okruh a zase vjeli na školní parkoviště. Už zvonilo a ostatní se začali valit ze dveří.

„Dámy a pánové, mám velmi nepotěšující zprávu,“ řekla záludně Bess, když se všichni dostavili k autu.

„Co se zase děje?“ zamumlal Vick a omotal kolem ní ruce.

„Dnes je první školní zápas a účast je, bohužel, povinná,“ řekla smutně.

„Nevadí, přineseme nějaký pivo a můžeme si udělat alespoň nějakou srandu z roztleskávaček,“ řekl zvesela Matt a zapálil si. Všichni jsme souhlasili.

„Jen si to představte,“ řehtal se Rob, „ty nemehla budou zase běhat po hřišti sem a tam, ani do míče se netrefí a ty husičky je v tom budou podporovat,“ řekl mezi smíchem a pak předvedl pár nemotorných figur. Všichni jsme se smáli, až k nám přicupitala Gilbersová. Ta ježibaba má snad oči všude. Začala vytrhávat klukům cigarety z rukou a zašlapávala je. Já jsem byla její třešnička na dortu. Seděla jsem na kapotě, nohu přes nohu a snažila se pochytat těch pár paprsků, co občas probleskly mezi mraky.

„Slečno Swanová, mohla byste tady přestat obnažovat své tělo a opustit školní pozemek?“ řekla s nosem nahoru. Stáhla jsem si sukni níž a promluvila.

„Paní profesorko, znamená to, že nemusím na školní zápas?“ zvedla jsem obočí.

„Jistěže musíte, ale je snad nutné, abyste zde pobývala déle, než je nezbytně nutno?“ našpulila pusu a odcupitala zase pryč. Přelezla jsem si na místo řidiče a nastartovala.

„Kam to bude, panstvo?“ řekla jsem se smíchem.

„Tak se zatím stavíme u Wirgiho, než budeme muset na zápas,“ řekl Matt. To všichni odsouhlasili, a tak jsme vyjeli tím směrem. Když jsme se nahrnuli do baru, Wirgey nás radostně vítal. Každému nám nalil, a tak jsme se začali bavit, než jsme museli na zápas. Tančili jsme, hráli šipky a kulečník a popíjeli. Čas ale utekl příliš rychle, a tak jsme už jen koupili pár piv a vyjeli zpět ke škole.

Když jsme přišli k tribunám, už tam bylo plno povyku. Všude se rozeznívala falešná hudba naší školní kapely, roztleskávačky se pořád hihňaly a fotbalisti do sebe neustále vráželi při tréninku. Snažili jsme se zašít pod tribunu, ale vyhmátla nás ředitelka, a tak jsme si museli jít sednout nahoru. Stoupla jsem si na lavičku a snažila se parodovat každý pohyb, který roztleskávačky udělaly, a recitovala k tomu náš vlastní pokřik, který jsme s Bess a Laurou složily.

Pak jsem se málem smíchy svezla dolů, když do sebe dvě z těch husiček narazily a obě spadly na zem. Začala mi být zima a Jacob mi ochotně půjčil svoji bundu. Měl jenom triko a nebyla mu zima? Bunda byla od jeho kůže horká, což mě překvapilo. Byla jsem ale vděčná, a tak jsem si ji bez námitek oblékla a opřela se o něj. Zápas byl nudný a jako vždy jsme prohráli. V druhé polovině jsem se znuděně rozhlížela po tribunách, když jsem spatřila Edwarda, jak sám sedí stranou. Zvedla jsem se, vrátila Jacobovi bundu a vykročila jeho směrem.

„Bello, nechoď za ním. Veř mi,“ zasténal Jacob.

„Jakeu, nezačínej s tím zase,“ řekla jsem a vytrhla svoji ruku z jeho sevření.

„Bello, mně se zdá taky nějakej divnej,“ zapochyboval Rob.

„Ještě ty začínej,“ zaskučela jsem.

„Mně se zdá dobrej,“ snažila se mě podpořit Laura.

„No, vidíte, kluci,“ řekla jsem a vyrazila směrem k němu. Snažila jsem se na nikoho nešlápnout, až jsem konečně přišla k němu a posadila se.

„Ahoj Romeo,“ řekla jsem s úsměvem.

„Bello,“ usmál se, ale nepodíval se na mě. Rozhodla jsem se zeptat. Přeci musí mít nějaké vysvětlení, proč tak rychle odešel.

„Kam jsi včera zmizel?“ zeptala jsem se a přikrčila se zimou. Edward si toho hned všimnul a pohotově přese mě přehodil svou bundu.

„Musel jsem...“ hlas se mu zadrhnul. „Musel jsem už jít, pospíchal jsem,“ řekl trochu nejistě.

„Aha,“ polkla jsem. Bylo to divné, ale rozhodla jsem se do toho nerýpat.

„To je tvůj přítel... Jacob, hm?“ zeptal se.

„Ne, Jacob není můj přítel. Jsme jen kamarádi. Je to pěknej cvok. Říkal: ,Bello, drž se od něj dál!'“ snažila jsem se napodobit jeho hlas. Edward se nervózně zasmál.

„Víš, Bello, možná bys ho měla poslechnout,“ řekl s vážnou tváří a pak dodal:

„Ale on taky není bezpečí samo,“ zamračil se. Nepochopila jsem to, myslela jsem, že mluví o jízdě na motorce. Pohodila jsem nad tím rukou.

„A kdo je?“ řekla jsem bezmyšlenkovitě.

„Někteří lidé jsou pro tebe víc bezpečnější než jiní,“ řekl tajemně. Nad tím jsem zavrtěla hlavou, ale neřekla jsem nic. Chvíli jsme se oba znuděně dívali na zápas, ale já se pořád nemohla rozhodnout, jestli se mám smát nebo plakat, jak jsou hrozní. Lepší tým by trenér složit nemohl.

„Hraješ fotbal?“ zeptala jsem se Edwarda.

„Jenom rodinné zápasy,“ pokrčil rameny.

„Dám ti jednu radu. Rozhodně nechoď mezi tyhle paka.“ Řekla jsem to, jako by to bylo naprosté tabu. Taky že bylo. Kdybych si představila, že někdo tak dokonalý, jako je Edward, by vpadnul do té bandy tupců, co si nasazují přilby obráceně, asi bych se zbláznila.

„Beru na vědomí,“ řekl a zasmál se. Podívala jsem se na partu, kteří mi dávali znamení, ať k nim přijdu a zuřivě ukazovali na roztleskávačky, které zase šly hopsat.

„Musím jít, nechceš jít se mnou? Kluci něco naplánovali na ty ochechule,“ vyskočila jsem na nohy.

„Nemyslím, že by mě tví přátelé přivítali s nadšením,“ zavrtěl hlavou. Sundala jsem si jeho bundu a podala mu ji.

„Holky by tě přivítaly rády,“ zasmála jsem se. Zamávala jsem mu a seskákala po tribunách k ostatním. Myslím, že to s Edwardem bude v pohodě.

„Tak, co jste naplánovali?“ promnula jsem si ruce.

„Tohle.“ Vick vytáhl z kapsy tři mrtvé myši a nějakého mrtvého pavouka. Už teď jsem viděla, jak budou ječet. Kluci seběhli k lavičkám, kde měly roztleskávačky svoje věci, a do tří kabelek naházeli myši a na lavičku posadili pavouka. Pak tam ještě něco kutili, ale zakrývali výhled, takže jsem nevěděla, co se děje. Nakonec se smíchem vyběhli zpátky k nám nahoru právě včas, když skončila sestava.

Naše „mladé dámy“ se posadily na lavičky, jedna přímo na pavouka. Pak se ozval nehorázný jekot přesně tak, jak jsem si představovala, ale to, co následovalo, nečekal nikdo. Jedna s jekotem vytáhla myš za ocas a odhodila ji na jednoho hráče. Tomu vlítla přímo do přilby a ten začal ječet ještě vyšším hlasem než holky. Rozeběhnul se a narazil do jiného hráče.

Oba se svalili na zem a my s řehotem taky. Tohle se nedalo ustát. A pak jsme navíc zjistili, co kluci kutili u laviček. Když se totiž roztleskávačky zvedly, na jejich bílých sukních byly obtisky rudé rtěnky, kterou kluci napatlali na lavičku. Celou dobu tam skákali s rudými obtisky na sukni a ani jedna si toho nevšimla.
Zápas skončil, a tak jsme ještě chvíli popíjeli a pak se rozjeli domů. Domů jsem přišla, až když už mamka i Tim spali, a tak jsem se proplížila domem do mého pokoje a okamžitě usnula.

Doufám, že se vám moje povídka i nadále líbí a nenudí vás příliš pomalým dějem. To je můj malý hřích, protahovat to. Ovšem brzy se můžete těšit na další kapitolu. Všem moc děkuju za komentáře, dělá mi děsnou radost, když se vám to líbí a podporuje mě to k dalšímu psaní. Taky mrkněte na moje shrnutí, ať zjistíte, co dalšího připravuju. 

Moje velké díky patří Sundance, která mi dělá skvělou korektorku, a má se mnou tu trpělivost. 

Díky,

SarahBell

Shrnutí TADY

Samozřejmě obrázky:

A jedna bonusová... Edward jako frája z padesátých... :o)

Autor: SarahBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zlatá padesátá - 6. kapitola: