Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zlý? Zákeřný? Slizký? Blázen? Možná, ale ne pro mě! - 5. kapitola

twilight-forks-shirt


5. kapitolka je na světě...:) Je sice trošku kratší, ale co bych to byla za autorku, kdybych vás trochu nenapnula? :D ;) Tak nečekejte a čtěte... :) Ať se vám to líbí... :) Každý koment potěší... :))))

5. kapitola

Když jsem začala vnímat, slyšela jsem pípání nějakých přístrojů. Otevřela jsem oči, ale prudké světlo mě donutilo je znovu zavřít. Zamrkala jsem a opatrně nechala oči, ať přivyknou. Rozhlídla jsem se po místnosti. Byla jsem v nemocnici. Otevřely se dveře a dovnitř vstoupil Carlisle.

„Jak ti je?“ zeptal se.

„Docela dobře. Co mi je?“ odpověděla jsem.

„Máš zlomenou ruku a dvě naštíplá žebra. Potom ještě vymknutý kotník,“ obeznámil mě s mým stavem. Kývla jsem.

„Kdy můžu jít domů?“ zeptala jsem se hned.

„Když všechno půjde dobře, tak pozítří,“ jemně se usmál. Usmála jsem se taky. Bylo mu vidět na očích, že ho ale něco trápí. A já věděla co. Otočil se k odchodu. Co když je tohle moje jediná příležitost, jak ho vidět?

„Carlisle?“ Otočil se. „Chci ti jenom říct, že tě mám ráda jako otce a to se nikdy nezmění.“ Usmál se.

„Já tě mám rád jako vlastní dceru a taky se to nikdy nezmění.“ Přišel ke mně a jemně mě objal. Objetí jsem mu opětovala. Odtáhnul se.

„Už musím jít,“ řekl a odešel. Nevěděla jsem, co dělat, tak jsem se natáhla pro ovladač od televize. Přepínala jsem kanály, než jsem konečně našla něco koukatelnýho.

Aro:

Nevěděl jsem, co dělat. Od té doby, co jsem ji poznal, se všechno změnilo. Nic mě nebavilo. Chvíli jsem seděl, chvíli ležel, potom zase četl, koukal na televizi, procházel se po hradu… Ale nic mě nebavilo. Musel jsem pořád myslet jenom na ni. Jsou to teprve dva dny, co jsem ji neviděl a já už pomalu šílím. Co budu dělat dva roky?! Jsem vládce všech upírů, ale přemohla mě jedna lidská holka. Zatraceně krásná a úžasná holka. V tu chvíli jsem dostal geniální nápad.

„Bratři,“ začal jsem, když jsem dorazil do sálu. „Pojedu se podívat do Forks,“ oznámil jsem jim. Marcus jen s úsměvem zakroutil hlavou. Caius zasyčel. Člověk by si ho klidně spletl s hadem. Aby mu to syčení nezůstalo. Já jsem jen letěl do recepce za Giannou.

„Gianno, obstarej mi prosím soukromě letadlo do Ameriky, Seattle, za čtyři hodiny,“ nakázal jsem jí.

„Ano, pane,“ řekla a hned začala telefonovat. S poťouchlým úsměvem jsem šel nakupovat.

„Dobrý den. Chtěl bych se ,poameričtit‘,“ řekl jsem prodavačce v nějakém nejluxusnějším obchodě, co jsem našel. Jen s úsměvem kývla. Díky bohu za to, že máme na hradě nějaké náhradní kontaktní čočky. Kdybych přišel s rudýma očima, asi by nebyla moc v klidu. Šla se mnou k nějakým stojanům. Vytáhla několik džínů a košil. Potom mi podala ještě nějaké pásky. Šek jsem si to vyzkoušet. Musel jsem uznat, že mi to slušelo. Všechno jsem si vzal. Na hradě jsem se převléknul do černé košile a vyšisovaných džínů. Boty jsem si nechal. Vlasy jsem stáhnul do culíku. Zabalil si zbytek oblečení, několik balíčku čoček - měl jsem hnědé –, jeden pár si vzal do kapsy a hurá na letadlo. Na letiště mě dovezla limuzína. Jel jsem naprosto sám. Příšerně jsem se těšil na Bells.

Bella:

Po chvíli koukání na televizi se rozrazily dveře a dovnitř jako velká voda vlítla Alice. Hrozně jsem se lekla.

„Bello, co si to zase vyváděla? A co se stalo s Edwardem?“ chrlila na mě.

„Alice, klid. Dýchej,“ řekla jsem jí. „A nic jsem nevyváděla. Prostě jsem chtěla vyběhnout po schodech a uklouzla mi noha. Nic vážného. Pozítří mě pustí domů.“

„A co to s Edwardem?“ zeptala se mě.

„Alice,“ povzdechla jsem si. „Já to nechci řešit. Prostě se mi odcizil za tu dobu. Teď už ho mám ráda spíš jenom jako kamaráda. Nic víc, nic míň. Sice je mi to taky líto, ale může za to tak trochu sám,“ vysvětlila jsem. Pokývala hlavou, i když bylo vidět, že ji to trápí.

„A já? Dokážeš mi odpustit? Prosím, Bello.“ Podívala se na mě psím pohledem. Usmála jsem se.

„Alice, tobě nemám co odpouštět. Ty jsi byla a vždycky budeš moje nejlepší kamarádka a sestra. A to se nezmění.“ Vrhla se mi kolem krku. Objímaly jsme se docela dlouho. Potom si povídaly. Hodně jsme se nasmály. Večer za ní přišla sestra, že už návštěvní hodiny skončily. Potom mi ještě řekla, že volal táta, že se omlouvá, že měl dneska moc práce, ale že přijde zítra. Popřála mi dobrou noc a odešla. Zavřela jsem oči a ponořila se do světa snů.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Zlý? Zákeřný? Slizký? Blázen? Možná, ale ne pro mě! - 5. kapitola :

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!