Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Změna je život, nebo ne? 2. kapitola

03.09.2010 (18:15) • justhisforever • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1135×

Chtěla jsem si zapamatovat každou cihlu, dlaždici, zkrátka všechno. Chtěla jsem zavolat Mattovi a říct mu, že se stěhujeme, ale byl nedostupný. Tomu říkám pech. Pomalu jsem se šourala domů a přemýšlela o tom, co mě čeká. Na můj vkus jsem byla před domem nějak rychle. Že by mě poháněla ta zloba? Čert ví. Ale jedno bylo jisté. Sem do Londýna se znovu jen tak nedostanu. Až teď jsem pocítila strach. Strach z reakce na novou Renesmé. Teď už je ale na výčitky pozdě, nová Renesmé právě přichází. Zhluboka jsem se nadechla a vešla dovnitř. Sotva jsem otevřela dveře, tak se na mě vrhlo osm zvědavých očí. Pohled na ně byl vážně k popukání. Představte si, jak se na Vás kouká osm upírů s pusou otevřenou dokořán.

„Ty vole!“ vykřikl Emmet a chvíli na to se už smíchy válel na zemi. Máma na mě zůstala jen nevěřícně koukat. Táta vypadal šokovaně. Copak jim Alice nic neřekla? Copak neviděla, co se chystám udělat? 
„Renesmé, co to má proboha znamenat?“ zeptal se táta.
„Překvapení?“ usmála jsem se.
„Toto není vtipné,“ utrousil.
„Proč se tak tváříte? Alice musela vidět, co se chystám udělat.“
„Viděla jsem jen, jak vstupuješ do toho kadeřnictví. Nic víc,“ řekla sklesle Alice.
„Proč jsi to udělala?“ zeptala se zmateně máma.
„Změna je život nebo ne?“
„S těmi vlasy se něco vymyslí a ten piercing se vytáhne,“ vložila se do toho Rose.
„Ne! Nic dělat nebudete. Udělali jste toho už dost.“
„Renesmé,“ řekla rázně máma. Bylo vidět, že toho má už tak akorát dost.
„Co?“
„Ve Forks se od nás nehneš ani na krok. Na courání po městě ZAPOMEŇ! Lovit budeš jen pod dohledem někoho z nás. A s notebookem a mobilem se na nějakou dobu rozluč,“ rozčilovala se máma.
„Jako kdyby nestačilo, že se stěhujeme do toho zapadákova. To mě chceš odříznout od veškeré civilizace? Chceš mě zabít?“
„Uklidni se!“
„Já se mám uklidnit? Rozhodli jste se mi zničit celej život! Nikdy. Nikdy jste se nezeptali na můj názor! Nikdy vás nezajímalo, co chci! Vždycky jste o všem rozhodovali jen a jen vy. Já jako kdybych tu nebyla! Jako kdybych po ničem netoužila! Jako kdyby mi na ničem nezáleželo! Nenávidím vás!“
„Nechápu, proč jsem o tebe tak bojovala?“ řekla pohrdavě
Jen co jsem to uslyšela, jsem se rozběhla do svého pokoje. Byla jsem na ni naštvaná, ale toto mě bolelo. Bolelo mě pomyšlení nad tím, že máma teď lituje toho, že jsem se narodila. Čekala jsem všelijakou reakci, ale tohle opravdu ne.


Asi půl hodiny jsem stála pod horkou sprchou a přemýšlela. Oblékla jsem si pyžamo a hodila sebou na postel. Za chvíli jsem  vyčerpáním usnula. Dnes toho na mě bylo prostě moc. Vzbudila jsem se brzy ráno a začala balit. Poté, co jsem naplnila tři obrovské kufry, někdo zaklepal.
„Dále,“ řekla jsem protivně. Byla to máma. Poslední osoba, kterou jsem chtěla vidět.
„Co chceš?“ zeptala jsem se jí.
„Nemusíš toho brát tolik. Jeden kufr stačí zbytek se koupí na místě.“
„Jak chceš,“ vzala jsem dva kufry, otevřela je a jejich obsah vysypala z okna. Bohužel jsem si neuvědomila, že obsah tohoto kufru bylo moje spodní prádlo.
„Ouha,“ pousmála jsem se.
„Renesmé, jestli mám toto brát jako nabídku něčeho nemravného tak opravdu promiň. Nejde to. Né že bys nestála za hřích, ale přece jenom jsme rodina. Kdyby tomu bylo jinak, tak…,“ ozval se dole Emmett.
Ohlédla jsem se na tátu, který  stál z ničeho nic za mnou. Supěl zuřivostí.
„Ani na to nemysli!“ zavrčel.
„Promiň,“ zařehtal se Emmett.
„Je čas vyrazit,“ ozvala se z garáže Esme.
Popadla jsem zbývající zavazadla, naposledy se ohlédla za svým pokojem a vyrazila vstříc novému neštěstí.
Na letišti mě máma zastavila. „Můžeme si prosím promluvit?“ V jejím obličeji bylo vidět zoufalství. 
„To poslední, po čem toužím, je mluvit zrovna s tebou.“ Bolelo mě,takhle ji  vidět a ještě víc mě bolelo odpovídat jí tímhle stylem. Nejradši bych se jí vrhla kolem krku a všechno, co jsem řekla, bych vzala zpět, ale pořád mě štvalo to, co řekla. 
„Ale…“
„Dej mi pokoj!“ řekla jsem rázně a šla od ní pryč.
V letadle jsem se posadila mezi Jaspera a Emmetta. Emmett měl stále legraci z rána. Utahoval si ze mě, ale mně to bylo úplně jedno. Po chvíli jsem usnula. Viděla jsem krásného, urostlého kluka. Rozběhl se, myslela jsem, že utíká ke mně a usmála jsem se na něj. Proběhl kolem mě a vůbec si mě nevšiml. Otočila jsem se, stála tam máma a ten kluk utíkal přímo k ní. Máma zářila štěstím a ten kluk vypadal, že má taky radost, že ji vidí. Po chvíli jsem toho kluka poznala, vypadal jako mámin kamarád, o kterém mi vyprávěla. Setkání dávných přátel pomyslela jsem si avšak to, co jsem viděla potom, kamarádsky zrovna nevypadalo. Začal ji líbat a máma se mu vůbec nebránila, ba naopak vášnivě mu jeho polibky oplácela. Nechtěla jsem se na tohle dívat a svůj pohled upřela na křoví, které bylo nedaleko. Zničehonic se z toho místa vynořil táta, v obličeji měl bolestný výraz. V tom se mnou někdo zacloumal. Otevřela jsem oči. Byl to Emmett. Právě jsme přistáli v Seattlu.

Autor: justhisforever, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Změna je život, nebo ne? 2. kapitola: