Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Změna je život, nebo ne? 3. kapitola

21.10.2010 (21:45) • justhisforever • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1015×

Poté, co jsem vystoupila z letadla, si mě Emmett dobíral otázkami typu: „Co se ti zdálo tak úžasného, že vzbudit tě trvalo tak dlouho? Zdálo se ti o mně? Že se ptám, jasně že ano, o kom jiném by se ti taky mohlo zdát. Jen se nestyď, vím, že jsem úžasný.“ Když jsme procházeli terminálem, musela jsem se od nich odpojit se slovy, že si musím odskočit. Emmett se opět vyznamenal. Obrátil se na mne s otázkou, kam jako mám v plánu skákat? A upozornil mě, že ze Seattlu do Londýna opravdu nedoskočím, i kdybych se snažila sebevíc. Tímto si vysloužil od Rosalie pořádný pohlavek, hned nato mu taktně vysvětlila, kam mám vlastně v úmyslu skákat. Poťouchle se zachechtal a já se mohla konečně odebrat na dámy. 

Toalety byly hned za rohem, rychle jsem se k nim vrhla. Při své nepozornosti jsem do někoho narazila. Jediné, co jsem viděla, byla jeho hruď. Zvedla jsem hlavu a měla jsem sto chutí se na místě propadnout, je tu tolik lidí a já musím narazit zrovna do něj, jediného fešáka široko daleko. Za normálních okolností bych začala flirtovat, ale teď? Ani náhodou, s fialovými vlasy jsem si moc sexy nepřipadala.
„Moc se omlouvám," vykoktala jsem ze sebe.
„Za co se proboha omlouváš, já narazil do tebe,“ smál se.
Až teď jsem si uvědomila, že pořád stojím v jeho těsné blízkosti. Rychle jsem se odtáhla.
„Už musím jít, " vyhrkla jsem ze sebe a utíkala na záchody. Páni, to byl teda trapas! Obličej jsem si opláchla ledovou vodou a vyrazila zpátky k „rodině". Jenže, co nevidím, ten úžasný kluk se vybavoval s našima, jako by byli dobří známí. Zaposlouchala jsem se, o čem si povídají.

„A co Renesmé, jak se má? Musela už hodně vyrůst, naposledy jsem ji viděl před sedmi lety. Kde vlastně je? Vy jste ji nevzali s sebou? Nikde ji tu nevidím."
Cože? On mě zná? To je blbost, v životě jsme se neviděli!
„Za chvíli by měla přijít… a hele, tamhle je, pojď za námi, nestyď se a pojď," vyzvala mě máma.
Vyšla jsem zpoza rohu a šla za nimi, cítila jsem, jak začínám rudnout. Stůjte při mně všichni svatí! Tohle je má smrt.
„Zase ty?!" řekla jsem protivně a doufala, že mě neprokoukne.
„Nebuď drzá," napomenul mě táta.
„Co bych nebyla, vždyť toho kulturistu ani neznám!" řekla jsem a v obličeji se mi objevila červená barva.
Koutky se mu zvedly do nádherného úsměvu. Před tímto úsměvem se mi podlomila kolena.
„Renesmé!" okřikla mě máma. „Moc se za ni omlouvám, poslední dobou bývá dost podrážděná."
„A ty se divíš?" vyhrkla jsem ze sebe. „Za všechno můžeš ty!"
Atmosféra mezi námi začínala docela dost houstnout.
„Neměli bychom jet domů? Renesmé musí být unavená po tak dlouhém letu," vložila se do toho Rosalie. 
„To je pravda," přitakal táta.
Konečně to vypadalo, že pohroma bude zažehnána. Ale máma všechno jako obvykle zkazila
„Sethe, nechceš hodit do La Push?" zeptala se máma.
„ Ne, to je dobrý, zavolám Jacobovi, vyzvedne mě tu."
„Zbytečně ho neotravuj, Edward tě tam hodí."
„Tak dobře," usmál se. 
To se mi snad zdá!
„Rose, můžu jet, prosím, s vámi?" nahodila jsem psí kukuč.
„Jasně," usmála se.
„Ne, Renesmé, pojedeš s námi."
„A proč?"
„Nevyptávej se a nastup si."
Zdá se mi to, nebo se máma totálně zbláznila. Táta po mně vrhl jeden ze svých vražedných pohledů. Automaticky jsem se posadila na zadní sedadlo. Přisedl si ke mně.
„Já jsem Seth," představil se.
To už mi také došlo, pomyslela jsem si. „Já se asi představovat nemusím."
Koutky se mu opět zvedly do úžasného úsměvu. „To máš pravdu," rozesmál se.
Měl podivný pach. Ten pach nepatřil člověku, ani upírovi.
„Co vás přimělo jet zpátky do tohohle zapadákova? Jedete navštívit Charlieho?"
„Kdepak, plánujeme se tu opět usadit," odpověděl táta.
„Cože? Tak brzy? Celé Forks si ještě na ty úžasné Cullenovy pamatuje."
„Volali jsme Billymu, jestli by nám nemohl zařídit bydlení a školu v rezervaci. Říkal, že zařídit to bude hračka, ale potíž bude se Samovou partou. Tobě nic neřekl?"
„Ne, byl  jsem pryč, letěl jsem navštívit Leah. Rozhodla se, že s vlkodlaky nebude mít nic společného, a přestěhovala se do Chicaga."
„S vlko… co?"
„S vlkodlaky," prohlásil Seth, jakoby to byla samozřejmost.
„Ty asi hodně žereš fantasy, viď?"
„Počkat, ona neví nic o vlkodlacích?" Pohledem zabruslil k tátovi.
„Ne, měla bych? Nic jako vlkodlaci neexistuje. Kapišto?"
„A co upíři? Ti taky neexistují?" rozesmál se.
Krapet jsem znejistila. „Ne, jasně že ne. Kde jsi na tom byl?"
„Renesmé, on o nás ví," řekl táta na vysvětlenou.
„Fakt? Ale stejně mu kape na maják, nic jako vlkodlaci není… že ne?"
„Jasně že je, právě na jednoho koukáš,“ oznámil mi Seth.
„Počkat… Kecáš?"
„Měl bych?"
„To chceš říct, že se z tebe o úplňku stává velké, chlupaté a uslintané monstrum?"
„A pak kdo žere fantasy," rozchechtal se.

S ním po boku utíkala cesta hrozně rychle. Ještě chvíli jsme si povídali a byli jsme na místě.
„Tak já jdu," ozval se Seth. 
„To mě tu necháš s těmi šílenci"
Táta si nahlas odkašlal. Seth se svůj smích snažil skrýt kašlem, ale táta si toho všiml a věnoval mu jeden ze svých pohledů.
„Já mizím. Ahoj a… díky za svezení."
„Dávej na sebe pozor, fialko," zašeptal mi.
Než jsem se ho stihla zeptat, co tím myslel, nebo dát najevo své rozhořčení, zmiznul jako pára nad hrncem.

Autor: justhisforever, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Změna je život, nebo ne? 3. kapitola: