Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Změna je život, nebo ne? 5. kapitola

13.11.2010 (21:45) • justhisforever • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1033×

Minutu po probuzení jsem se domnívala, že jsem ve svém milovaném pokoji  v Londýně. Stačil jediný pohled z okna a dostihla mě krutá realita. Za okny nebylo  nic jiného než samá zeleň.

Po chvíli se zdola ozvalo: „Renesmé, měla by sis pohnout. Musíme do školy!“
„Ještě pět minut!“ zakřičela jsem otráveně dolů. Šla jsem si umýt vlasy v domnění, že se zbavím toho podivného pocitu, který mě už od příjezdu sem sžíral.
„Už ti zbývají jen tři minuty a padesát dva vteřin,“ informoval mě ode dveří Emmett.
„Sklapni Emmette!“
Pohlédla jsem na své, teď už fialové ruce. Rychle jsem utíkala k zrcadlu. To co jsem viděla, se nedalo nazvat jinak než… šok! Z mých vlasů odkapávala fialová barva. Z mých úst se začal drát křik. Najednou se stala má jinak velká koupelna tím nejtěsnějším místem na světě. Byla tu Alice, Rosalie, Esme a máma. Nechyběla tu ani mužská část rodiny. Chvíli jsme hleděli jeden na druhého. Přiznám se, že mně, ani nikomu jinému zpočátku nedošlo, že před nimi stojím tak, jak mě bůh stvořil, který jak jsem později od Emmetta dozvěděla, si na mně dal ohromně záležet.

Stejnou rychlostí jakou všichni vběhli ke mně do koupelny, se teď rychle vrátili ke své předešlé činnosti, když zjistili, že jsem vlastně úplně v pořádku a nehrozí mi žádné nebezpečí. Ach, jak jsou šlechetní! Kolikrát jsem je prosila, aby nikdy, opravdu nikdy, nevcházeli ke mně do koupelny. Jenže žádej o něco bandu upírů… Z hlavy jsem si smyla zbytky fialové barvy a teď už důkladně ovinutá osuškou a s kartáčkem na zuby v ústech jsem vyšla z koupelny. Pohledem jsem zabrousila k hodinám. Hrklo ve mně. Jak se mám za pět minut obléct, nachystat, vyfoukat a učesat vlasy a nasnídat? Mámě, tátovi a vlastně nikomu z rodiny by to nedělalo problém, jsou to přece upíři, ale mně?  Já jsem upír jen poloviční, takže mi nezbývá nic jiného než si pěkně pohnout. Oblékla jsem si to, co mi padlo do ruky jako první a nezaobírala se tím, jak to bude jako celek vypadat. Rychle jsem si naházela učebnice do batohu a ten hodila na záda. S batohem na ramenou jsem šla vyplivnout pastu a pročísnout si mokré vlasy. Ještě ode dveří jsem se otočila za fotkou na mém nočním stolku. Byla jsem na ní já, mí přátelé a Matt. Hrozně mě mrzelo, že jsem musela odjet bez rozloučení. Co si o mně musí myslet. Chtěla jsem jim vysvětlit, jak se věcí mají a jak moc mi chybí, ale bohužel. Díky mé úžasné matce jsem bez mobilu i počítače. Zavřela jsem dveře a utíkala dolů po schodech.

Esmé už na mě čekala a v ruce držela sáček se snídaní.  Pohladila mě po vlasech a dala pusu na čelo. „Takhle ti to sluší mnohem víc. Tohle je moje Renesmé.“

Nezmohla jsem se na nic jiného, než že jsem se plaše usmála a v duchu si myslela svoje. Poděkovala jsem za snídani a běžela jsem dál. Přes ruku jsem si hodila mikinu a rychle obouvala boty. Se zavazováním tkaniček jsem se samozřejmě neobtěžovala. Což se mi poté pěkně vymstilo.

Nastoupila jsem si do auta. Ještě jsem ani nedovřela dveře a táta už dupl naplyn.
„Renesmé, to…“ spustil táta.
„Renesmé, to sis nemohla alespoň jednou přivstat? Anebo nastavit takovou užitečnou věc, které se říká budík?!“ napodobila jsem jeho hlas.
„Mohla, ale nechtělo se mi.“
„Tak tobě se nechtělo?“
„Ne, nechtělo. Vždyť o nic nejde.“
„Ono o nic nejde? Renesmé, my jdeme první den do nové školy. Podle tebe to není důležité?“ vložila se do toho máma.
„Ne! Škola se mi opravdu nezdá důležitá. Vzhledem k tomu, že do ní budu muset chodit pořád dokola. Někde se mi podaří odmaturovat a hned na to se odstěhujeme a tam opět nastoupím do prváku. Je to začarovaný kruh!“ vyhrkla jsem.
„Nemluv se mnou tímhle tónem!“ reagovala naštvaně máma.
„Mami, už delší dobou se s tebou jiným tónem mluvit nedá.“
„Jednou jsi poloviční upír, tak se s tím smiř! Nic jiného ti zkrátka nezbývá!“
„Neprosila jsem se vás o to! Ty jsi chtěla být upír. Já ne!“ odsekla jsem.

Právě jsme zastavili před školou. Viděla jsem, že táta se chystá spustit jednu ze svých výchovných přednášek, na kterou jsem teď opravdu neměla náladu. Rychle jsem vystoupila z auta a třískla s dveřmi, až se auto otřáslo. Rozběhla jsem se za Sethem, který na mě zamával z dálky. V tom přišel na řadu moment, kdy se mi vymstily mé rozvázané tkaničky. Na zem jsem dopadla jak široká, tak dlouhá. Seth se mi vydal na pomoc. Zvedl mě a ptal se, jestli jsem v pořádku. Kývla jsem, že ano. Otočila jsem se, a v tom jsem ho uviděla. Kluka z mých šílených snů.

Autor: justhisforever, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Změna je život, nebo ne? 5. kapitola: