Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Změna plánu - 5. kapitola

23.03.2013 (11:45) • Irmicka1 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1867×

S úsměvem na tváři jsem vstoupila do restaurace. Byl to první den po mém volnu, co jsem se zde objevila. Rozhlédla jsem se po místnosti. Všichni moji zaměstnanci se zastavili v činnosti, kterou dělali, a otočili se na mě. Tara hodila hadr, kterým umývala pult, do dřezu a s velkým, na můj vkus až moc velkým, úsměvem šla ke mně a objala mě.

„Co tak veselá nálada, stalo se něco?“ zeptala se zvědavě.

„Ale, co by,“ odpověděla jsem a pokračovala jsem v cestě do své kanceláře.

„Já vím, že se něco stalo. Tak povídej. Bello, nebuď labuť,“ přesvědčovala mě.

„Bello. Bellinko, prosím. Prosím. Prosím,“ opakovala stále dokola. Sedla jsem si do svého křesla a podívala se na ni. Tázavě se na mě podívala a já i tak zakroutila hlavou, aby věděla, že jí nic neřeknu. Hned od začátku téhle konverzace jsem věděla, že ji to řeknu. Ale rozhodla jsem se ji trochu potrápit.

„Je v tom chlap,“ řekla jsem něco, co bylo všem jasné. Věděla jsem, že jí to nebude stačit a bude vyzvídat dál.

„To je mi jasné a dál. Co se stalo? Bello, netrap mě!“ rozkázala mi a já v jejím hlase poznala nedočkavost.

„Tak dobře. Ty bys mi jinak pokoj nedala, že?“ Souhlasně mi na to kývla. „On je úplný bůh. Dokonalé tělo. Dokonalý zadek. Prostě radost pohledět. Celý týden byl fakt nezapomenutelný. Sex. Sex a zase jen sex. Kdybys ho viděla, tak se posadíš na zadek. To ti můžu zaručit. On je prostě rozkošný, roztomilý. Fíha, ani já stále nemůžu uvěřit, že jsem s ním něco měla.“

„Ty jo a jak vypadal?“ ptala se dál. Zvědavost nezná meze, pomyslela jsem si.

„Jak z módního časopisu. Dokonalá bílá pleť, zlaté a nepravidelně rozcuchané vlasy. Vysoké a štíhlé postavy. Roztomilý a neodolatelný úsměv. A to nebezpečí, které z jeho očí sálalo, bylo až do očí bijící. Jak už jsem ale říkala, jeho tělo nemělo ani jednu chybičku. Jen škoda, že jsem si ho nevyfotila,“ rozplývala jsem se a se zasněnýma očima jsem vzpomínala na jeho dokonalé tělo. Kdyby jen Tara věděla, že jeho fotky mám a ne málo. Byl to jeden z dní, kdy jsme se vyhecovali a nafotili erotické fotky jeden pro druhého. To mi připomíná, že bych se na ně mohla podívat. Tara se na mě zvědavě dívala a usmívala se.

„Zlato, ty se teda nezdáš. Kdes ho sbalila?“

„Tvoje oslava narozenin. Náhodné setkání na baru. Šla jsem si objednat panáky a jsem ráda, že jsem tam nakonec šla,“ usmála jsem se na ni a rozhodně na ni kývla.

Tara ode mě začala zjišťovat další podrobnosti a já se chlubila svým úlovkem, který stál za hřích. Byla jsem ráda, že mě poslouchala a nepřerušovala. To by nemělo to kouzlo. Ale musím uznat, že je velice zajímavé, jak mi jeden týden s tím nejvíc sexy chlapem změnil můj prostý život. Možná to bylo k lepšímu, nebo taky ne, ale koho to zajímalo. On za to stál!

Poté, co jsem ukojila Tařinu zvědavost, jsem se mohla pustit do věcí, které se mi za ten týden mé nepřítomnosti nahromadily. A že jich nebylo málo.

****

O DVA MĚSÍCE POZDĚJI

Každým dnem byla moje nálada čím dál horší. Nevěděla jsem, co mám dělat a hlavně proč se mi to děje. V hloubi duše jsem si přála ho znova potkat, ale slíbila jsem si, že ho nechám tak a nechám ho žít dál jeho dokonalý život. Architekt, jak důležitě to v mých uších zní. Tak nadřazeně a vznešeně. Už se nikdy nebudu dívat na žádného architekta jako na obyčejného člověka. Vždy v nich uvidím toho boha, který nebyl jen tak ledajaký. Byl to pro mě dokonalý muž. Můj vysněný muž.

Mladý, bohatý. Osobitý. Sebevědomý. Důležitý. Nenapravitelný. Nebezpečný. Roztomilý. Ale to nejlepší ze všeho, velice dobrý milenec.

Vzala jsem si do ruky mobil a otevřela tu jednu fotku, kterou jsem si dovolila do svého mobilu dát. Byl zde polonahý, jen v trenkách. Bylo zde vidět jeho dokonalé tělo. Upřeně jsem se na něj dívala a přemýšlela jsem, co mám dělat. Jestli zavolat, nebo ne. Jestli žít dál, nebo ho hledat. Jestli zkusit uskutečnit můj dlouho promyšlený plán. Jet ho hledat do Washingtonu. Hned jsem to ale zamítla, protože jsem věděla, že je to blbost. Nebudu přece nějaká nedočkavá ženská. Třeba to takhle má být nebo ho ještě někdy potkám. Stačí jen čekat, ale je to tak těžké. Pro mě to bude těžké!

Taky tu byla ještě jedna věc, kterou musím splnit. Vždy jsem si přála mít okolo dvaceti šesti let dítě. Dvacet šest mám, ale dítě nikde. Tak jsem se rozhodla uskutečnit to sama. Bez chlapské pomoci. Teda pomoc budu potřebovat, ale bude to pro mě pan neznámý. Pán, kterého za žádnou cenu nikdy nepotkám.

Musela jsem to uskutečnit. Bylo to pro mě velice důležité. Už se nechci cítit tak sama, chci mít pocit, že někoho mám, že k někomu patřím, že na mně někomu záleží. Určitě se najdou lidi, kterým na mně záleží, ale ne takovým způsobem jakým chci.

Bylo mi už dávno jasné, že nenajdu chlapa, který mě upoutá na tolik, že se mi rozklepou kolena. Rozbuší se mi srdce a nebudu vědět, co říct. Budu v jeho společnosti koktat a jakkoliv se znemožním. On se našel, ale jen mi nebyl určen. Byl určen nějaké jiné šťastlivkyni.

Do přítomnosti mě přeneslo až zaklepání, které nechtělo ustat. Zastavila jsem židli a posunula se blíž ke stolu. Podívala jsem se na svůj odraz do zrcadla a vyzvala dotyčného dál. Do dveří nakoukla Daniela a já si přála, ať odejde a nechá mě užírat se ve svých myšlenkách, které jsou pro mě velice důležité.

„Tak co, půjdeme?“ zeptala se nadšeně. Kdybych měla lepší náladu, těšila bych se, ale teď to nešlo. Ani kino a večeře s mojí sestrou tohle nemohlo napravit. Nic mi nechtělo dovolit, abych na něj zapomněla. Vše mě k němu neustále lákalo. Protočila jsem očima a otráveně jsem se na ni podívala.

„Bello, co to s tebou je? Poslední dobou mi přijdeš nějaká divná, jako bys neměla smysl života.“ To jsi uhodla.

„Neboj, to nic není. Jsem v pořádku.“ Snažila jsem se ji obalamutit, ale neprošlo mi to.

„Bello, jsi moje sestra a poznám, když s tebou něco je. Znám tě už dost dlouho na to, abych poznala, kdy mi lžeš. Ostatní by ti na to možná skočili, ale já ne. Doufám, že to není kvůli tomu krasavci?“ zeptala se a káravě se na mě podívala. Začervenala jsem se jak rajče, když jsem si na vše vzpomněla.

„No…“ snažila jsem se vykoktat.

„Bello, to nemyslíš vážně?“ ptala se mě a já přikývla, že myslím.

„Tak to s tím musíme něco udělat a já vím, co přesně ti může pomoct.“ Jakmile dořekla větu, chytla mě za ruku a táhla mě ven z mé kanceláře. Ještě jsem si stihla vzít kabelku, do které jsem hodila mobil, který jsem měla ještě stále v ruce.

„Dan, co to děláš?“ ptala jsem se jí a snažila se jí vykroutit. Nepodařilo se mi to. Bude to ještě těžší, než jsem si myslela. Ruku mi nechtěla za žádnou cenu pustit a taky toho moje bolavá ruka byla důkazem. Táhla mě ven z podniku.

„Dan, ale já nemám vypnutý počítač. Nevím, jestli mám vše. Musíme se tam ještě vrátit. Nemůžu to tady jen tak opustit,“ snažila jsem se ji přesvědčit.

„Neboj, Bello,“ přesvědčovala mě. „Mark to vše zařídí, od toho ho tu máš, ne?“ dořekla to a hned na to začala Markovi dávat rozkazy, jako by jí to tu patřilo. Ale tohle byl můj revír. Jejím je škola.

Táhla mě za sebou jako hadrovou panenku. V rychlosti jsem se snažila se všemi rozloučit, i když to bylo díky Daniele složitější. Když jsme procházeli přes restauraci, všimla jsem si, že tam bylo narváno. Chtěla jsem Dan zastavit, abychom tu dnes zůstaly a pomohly jim, ale hodila na mě pohled, o kterém jsem věděla, že mi neustoupí. Povzdechla jsem si a nechala se rezignovaně táhnout dál.

Otevřela mi dveře do mého auta a nechala mě nastoupit na místo spolujezdce. Zavřela dveře a šla si sednout za volant. Podívala se na mě a já to nechápala. Co po mně chce? 

Nastavila přede mě ruku a nedočkavě vyčkávala. Zakroutila jsem hlavou, že nevím, co chce, a ona to naštěstí pochopila.

„Klíče,“ řekla jednoduše. Podala jsem jí je, i když trochu s odporem. Nechtěla jsem, aby někdo jiný než já sama řídil mé milované auto. Nastartovala a vydala se do neznáma.

Zastavila před domem a já automaticky vystoupila a šla bez řečí dovnitř. Šla jsem za ní jako pejsek, dokud jsme nedošly do cíle. Její pokoj. Rukou mi ukázala, kam si mám sednout a já ji poslechla. Nechtěla jsem dráždit býka.

Stoupla si přede mě a zadívala se na mě. Poté začala na můj obličej dávat různé serepetičky. Z vlasů se mi pokusila udělat něco lepšího a podle ní dokonalejšího, i když se mi mé vlasy líbily takové, jaké byly. Ona to, ale nechtěla slyšet.

Po půl hodině mého osobního utrpení mě postavila před zrcadlo. Na sobě jsem měla červený korzet s černou minisukní. Vlasy jsem měla sčesané do drdolu a tvář jsem měla dokonale namalovanou, jen můj výraz v obličeji kazil tohle veledílo. Usmála jsem se.

Sestra se na mě podívala a já v jejich očích viděla, jak je na sebe pyšná. I já byla. Z ní bude někdo velice známý, pomyslela jsem si a s pýchou v očích jsem se na ni podívala. Nemohla jsem uvěřit, jak z takového raracha, kterým byla, vyrostla tahle žena.

Jsem ráda, že se mnou bydlí, i když to tak někdy nevypadá. Je to moje sestra, která mi jde většinou na nervy. Stále jsem nevěděla, kam jedeme, a právě to mě dohánělo k šílenství. Překvapení jsem milovala, ale teď mě to spíš štvalo. Nedočkavě jsem čekala a připadalo mi to jako věčnost. Věděla jsem už dávno, že moje sestra je nevýprava, ale že až taková. To bych do ní opravdu neřekla. Co chce na sobě měnit? Vždyť je dokonalá.

„Hotovo,“ zavolala na mě z vedlejšího pokoje a hned nato přišla za mnou.

„Vypadáš úžasně,“ pochválila jsem její vzhled. Kam se hrabu já?

Na sobě měla delší černé šaty a vlasy měla sepnuté do boku a pár pramínku měla nakulmovaných.

„Jdeme,“ zvolala nadšeně, když si vzala kabelku a zase mě táhla za sebou.

***

Rezignovaně jsem vystoupila z auta a chytila Dan za ruku.

„Co to je?“ rozhodila jsem volnou rukou a naštvaně jsem se na ni podívala.

„Co by, jdeme do baru,“ řekla jakoby nic a já věděla, že za tím ještě něco bude.

„A dál?“

„Dobře, je to seznamka, kde se seznámíš s nějakým mužským. Lepší než se pořád trápit,“ zakřičela mi radostně do ucha.

„Žertuješ, že?“ Vyděšeně jsem se na ni podívala. Zakývala na mě hlavou, že ne, a já pustila její ruku a otočila se na podpatku, protože jsem na to neměla sílu. Sedět v jedné místnosti s nezadanými muži a vidět je, jak nade mnou slintají. Děkuji, nemám zájem.

Dan mě rychle čapla za ruku a nekompromisně mě za ni držela. Podívala se mi do očí.

„Ať tě to ani nenapadne! Potřebuješ se odreagovat a tohle je nejlepší řešení. Teď se otočíš, nahodíš neodolatelný úsměv a půjdeš bez řečí dovnitř.“ Povzdechla jsem si a nahodila  á la neodolatelnost a šla společně s Danielou dovnitř.

V místnosti bylo několik stolů pro dvě osoby. Na stole byla svíčka, kytka a sklenička, aby ženy věděly, kam si mají sednout. Vepředu na pódiu stála špatně upravená ženská, která neuměla sladit oblečení. Hrůza!

„Vítám Vás na dalším seznamovacím večeru. Jsem ráda, že se tady objevily i nějaké nové tváře. Všichni se zapíší u stolu napravo od vás a poté si ženy sednou na určené místo. Každá žena dostane stůl, který bude jejím útočištěm. Jeden muž na ženu. Seznamování bude trvat pět minut. Poté, co zazní gong, se všichni muži prohodí podle směru hodinových ručiček a takhle se to bude opakovat, dokud se všichni nevymění. Připomínám - žádné neslušné návrhy. Jednáme diskrétně,“ dávala nám informace. Najednou tleskla. „Tak šup, šup,“ popohnala nás.

Vše se v místnosti začalo hýbat, všechny ženy se poctivě zapisovaly a pak podle informací usedaly k určeným stolům. Neochotně jsem se zapsala a podle informací se usadila ke stolu. Objednala jsem si sklenici vína. Poté, co mi ji donesli, si ke mně sedl muž. Nevypadal tak hrozně. Tmavě hnědé vlasy, okolo třiceti, na sobě měl černý oblek a podle mého odhadu bych ho tipla na realitního makléře. Nakonec se taky ukázalo, že jsem měla ve všem pravdu. Mám asi dobrý čich na lidi.

Někteří muži nebyli až tak špatní, ale ostatní nevyhovovali vůbec mým požadavkům a že nebyly nijak náročné. Nemusel být nijak moc pěkný a také vlasy mi byly jedno. Důležité bylo, aby měl nějaké pořádné zaměstnání.

Docela mě to nudilo, ale před Danielou jsem dělala, že se neuvěřitelně bavím. Smála jsem se věcem, které vůbec nebyly vtipné, a flirtovně na ně pokukovala a snažila jsem se být vtipná. Bylo hodně chlapů, kteří se potom za mnou stavili a pozvali mě na večeři, ale já je ze slušnosti odmítla.

Musím ale uznat, že to až tak špatné, jak jsem si představovala, nebylo. Dalo se to přežít! Došly jsme domů a usedly na pohovku do obýváku. Začaly jsme probírat různé nepodstatné věci, tak jako za starých časů.

Dala jsem Daniele pusu na tvář a popřála jsem jí dobrou noc. Vstala jsem z pohovky a zamotala se mi hlava. Sedla jsem si nazpět a nechala tu bolest odeznít. Nějak se mi to ale nedařilo. Dozníval ke mně Danielin hlas, ale já se na to nedokázala pořádně soustředit.

„Bello, co ti je?“ ptala se mě vystrašeně Daniela.

„Nevím,“ řekla jsem a se stále se točící hlavou jsem se vydala do svého pokoje.

Co se to se mnou děje? pomyslela jsem si.

Holky, děkuji za komentáře a jsem opravdu ráda, že jste si na mě vzpomněly. Strašně jste mě potěšily.

V příští kapitole se nám objeví nová postava, která tady bude velice důležitá.

Ještě jednou děkuji a nebojte se napsat. ;)

Vaše Irmička1

Autor: Irmicka1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Změna plánu - 5. kapitola: