Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Změna plánu - 6. kapitola

08.07.2013 (19:15) • Irmicka1 • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2359×

Hlava se mi neustále točila a nechtěla přestat. Rukama jsem si mnula čelo a modlila se, aby to konečně přestalo. Jak jsem nedávno zjistila, jediné, co mi pomáhalo, byl běh, a proto jsem si šla zaběhat. Vylezla jsem z domu a běžela pro mě už známou cestou. K parku.

Vítr foukal do mých vlasů a já se v tom vyžívala. Byla jsem šťastná, že bolest odezněla. Snažila jsem se přidat na tempu, ale nebylo mi to dopřáno.

Byla jsem z téhle situace zoufalá, zklamaná a přála jsem si, abych byla zase v pořádku. Aby bylo vše zase jako předtím. Začala jsem lapat po dechu, a tak jsem zpomalila tempo a rozhlédla se po parku, jestli někde nenajdu nějakou lavičku. Bingo! pomyslela jsem si, když jsem ji našla.

Nijak jsem nespěchala, ale stále jsem upřeně sledovala svůj cíl. Doběhla jsem k lavičce a sedla jsem si na ni. Dech se mi po několika minutách ustálil a já byla vděčná. Hlava mě nebolela, a tak jsem si užívala svobody.

Slunce mi svítilo do očí, a tak jsem si zakryla tvář rukou. Trochu to pomohlo, ale ne nijak moc. Začala jsem litovat, že jsem si nevzala brýle, které ležely v obýváku na stole, protože by se teď určitě hodily.

Zbývalo mi jediné řešení. Posunula jsem se a to otravné slunko mi už tolik nevadilo. Vydechla jsem si a s úsměvem na tváři jsem se rozhlédla po parku.

Lidé využili krásného jarního počasí a užívali si ho stejně jako já. Na levé straně si lidé hráli se svými miláčky, buď je nechali volně běhat, nebo jim házeli aport. Uprostřed bylo plno piknikových košů a na dekách seděli uvolnění lidé. A na pravé straně se nacházelo velké dětské hřiště, které bylo obklopeno dětmi, a okolo seděly jejich maminky.

Upoutala mě tam jedna žena, která své nedávno narozené dítě sledovala se šťastným a láskyplným úsměvem. Kolébala ho. Její rty se hýbaly, a tak jsem poznala, že mu i něco říkala. Byl to nádherný obrázek. Ucítila jsem, jak se mi do očí vhání slzy, které mi za chvíli pomalu začaly stékat po tváři. Byla jsem z toho dojatá a bylo to divné. Pomalu jsem se začínala obávat, že se mnou není něco v pořádku. Věděla jsem, že v hloubi duše té mamince závidím. Taky bych si přála zažít ten pocit. A třeba ho taky brzo zažiju.

„Kapesník?“ zeptal se mě mužský hlas a já vděčně kývla.

„Děkuji,“ vyslovila jsem automaticky.

Otočila jsem se na dotyčného a vzala si od něj nabízený kapesník, ale zarazila jsem se. Přestala jsem brečet a začala si ho s uslzenýma očima prohlížet. Vypadal dokonale. Černé krátké vlasy, modré oči a na tváři měl menší strniště.

Vysmrkala jsem se a začala opatrně upravovat svůj vzhled. Jakmile jsem byla hotová, znovu jsem se na něj otočila.

„Jak se jmenujete? Zajímalo by mě jméno gentlemana, který pomohl neznámé dámě v nesnázích,“ vyzvídala jsem od něj.

„Ian, jméno mé, a ty slečno v nesnázích?“ zeptal se a nádherně se na mě usmál. Koutky vyzdvihnuté nahoru. Nádhera.

„Isabella, ale pro tebe jen Bella,“ řekla jsem a snažila se s ním flirtovat. Podle jeho výrazu to zabíralo.

„Krásné jméno pro krásnou slečnu,“ zalichotil mi a poté jsme se začali spolu normálně bavit, jako bychom byli dobří přátelé. Byl ale zdvořilý a nezabíhal do detailů. Musím uznat, že se mi opravdu líbil. Tohle jsem se nestyděla nijak přiznat a je možné, že to i poznal. On byl prostě úžasný a hlavně přátelský.

„Co kdybychom v tomhle rozhovoru pokračovali v pátek večer na večeři?“ zářivě se na mě usmál a tím se mě snažil přesvědčit.

„Přijímám. Tak v restauraci Swan v osm hodin večer. Může být?“ zeptala jsem se ho a on mi na to kývnul. Usmála jsem se na něj.

„Tak já se teda loučím a těším se.“ Podala jsem mu ruku a on ji přijal. Políbil mi ji a neodolatelně se na mě usmál. Otočil se a vydal se ven z parku. Celou dobu jsem z něj nemohla odtrhnout zrak. Prohlížela si ho a opakovala jsem si, jak je dokonalý. A ten jeho zadek! Prostě dokonalost sama.

Byla jsem z toho pozvání strašně nadšená a poprvé za dlouhou dobu jsem se cítila zase žádaná a svá. Znovu jsem se rozhlédla a užívala si teplého počasí.

Po nějaké chvíli jsem vstala z lavičky a zářivě se na všechny usmívala. Nikdo si toho ani nevšiml. Užívala jsem si ten nádherný pocit čistého a nefalšovaného klidu, který projížděl neustále mým tělem. Ani hlasitá hádka novomanželů mě nijak nevytočila. Byla jsem šťastná.

Zakroutila jsem hlavou a nechápala, proč se hádají tady. Měla jsem chuť je okřiknout, ale vykašlala jsem se na to. Z přemýšlení, jestli je okřiknout nebo ne, mě vyrušil telefon.

„Prosím,“ ozvala jsem se.

„Je u telefonu slečna Swanová?“ ptal se mě někdo. Začala jsem kývat hlavou, že ano, ale uvědomila jsem si, že mě vlastně nemůže vidět.

„Ano, u telefonu,“ odsouhlasila jsem jí to.

„Slečno, tady Miranda, sestra doktora Jacksona. Doktor Jackson zítra neordinuje, ale bude zde mít záskok. Můžeme s vámi počítat?“ nedočkavě se mě zeptala.

„Ano, můžete. Nijak mi to nevadí,“ řekla jsem jí. Doktor jako doktor.

„Tak tedy zítra v deset hodin. Na viděnou, slečno,“ řekla Miranda mile a zavěsila.

Byla jsem jí taky vděčná, že mi tu návštěvu připomněla, protože tohle by mohlo narušit mé plány. Co bych potom asi tak dělala?

S úsměvem, i když trochu bolestným, protože mě zase začala bolet hlava, jsem se vydala domů. Šla jsem pomalu a nijak jsem nepospíchala. Dívala jsem se do všech stran a přála si naposledy vidět Iana, ale nikde nebyl.

Zajímalo by mě, jak asi dopadne naše rande? Byla to zapeklitá otázka, ale těšila jsem se na něj. On zapadal do ideálu mého vysněného muže, i když ne ve všech bodech, ale i to se počítá. Zkusím to, a pokud to vyjde, bude muset můj plán přijmout, protože jsem se už dávno rozhodla.

Došla jsem domů a zapnula jsem si hudbu. Začala jsem se melodicky hýbat. Hlava mě už nebolela, tak jsem si to užívala čím dál víc. Chtěla jsem toho co nejvíc využít.

V kuchyni jsem si udělala velkolepou večeři, vajíčka se slaninou a k tomu topinku. Otevřela jsem lednici a byl tam lísteček pro Bellu, odkryla jsem ho a pod ním se nacházely palačinky. Olízla jsem si rty a společně s džusem jsem je vytáhla a položila na stůl. Džus jsem si nalila do sklenice a sedla jsem si ke stolu, kde jsem si vychutnávala všechny ty dobroty. Užívala jsem si ty úžasné pocity, kdy se mi obě chutě spojily dohromady.

To je divné, pomyslela jsem si, ale nijak zvlášť jsem to neřešila. Bylo mi dnes všechno jedno.

Dojedla jsem výtečnou večeři a dostala jsem chuť na vyhlášený brusinkový koláč. Vzala jsem svůj telefon a vytočila jsem pro mě velice známé číslo. Začalo to pípat, až to nakonec přestalo a ozval se hlas.

„Restaurace Swan, u telefonu Tara, co si přejete?“ zeptala se naučenou frázi, i když možná věděla, že ji volám já. Usmála jsem se tomu.

„Dala bych si vyhlášený brusinkový koláč,“ změnila jsem svůj tón hlasu a slyšela jsem, jak se Tara na druhé straně potichu zasmála.

„Dobře, šéfová. Nějak ses nám dneska rozšoupla, ne? Za dvacet minut ti ho někdo doveze. Jo a dneska se tu nic nedělo. Lidí jako vždy, takže nával. A co ty, už je líp?“ zeptala se mě.

„Jo, už je to lepší a nemáš náhodou pracovat a ne se vybavovat?“ poukázala jsem na to trochu přísněji.

„Děkujeme, že jste si objednali v restauraci Swan a těšíme se na viděnou,“ řekla smutněji a já věděla, že tuhle frázi řekla jen proto, aby si mě udobřila a povedlo se jí to.

Dneska jsem zůstala doma, kvůli tomu, že jsem nemohla vydržet tu bolest a taky jsem nějak, ani nevím pořádně jak, zaspala. Doufám, že to už zítra bude lepší.

Za dvacet minut, kdy jsem se stihnula zažrat do seriálu, mi zazvonil zvonek. Můj žaludek už tleskal radostí, protože se na ten koláč strašně moc těšil. Nadšeně jsem vstala z gauče, nějaký seriál už mě přestal zajímat, a běžela otevřít dveře. Při cestě jsem málem zakopla o vlastní nohy. To jsem prostě já!

Otevřela jsem dveře a ve dveřích stál Mark. S úsměvem mi podal krabici s koláčem a už se chtěl otočit k odchodu. Volnou rukou jsem ho chytla za rameno a tím ho zastavila.

„Kam si jako myslíš, že jdeš?“ zeptala jsem se ho nasupeně.

„Zpátky?“ zeptal se mě s otázkou v očích.

„Jel si takovou cestu a to si myslíš, že se nepodělím? Pojď prosím tě dovnitř,“ řekla jsem mu. Pokrčil rameny a prošel okolo mě dovnitř.

„Oni tě postrádat nebudou, neboj. Dáš si kousek koláče?“ zavolala jsem na něj z kuchyně.

„Když nabízíš, tak tě neodmítnu. A taky bych tím neúmyslně urazil Johna, kdybych si nedal,“ zasmál se svému vtipu. John, když někdo něco neochutná, si myslí, že neumí vařit, tak proto radši všichni všechno odsouhlasí. Je to divné, ale je to tak.

„Tak to máš pravdu! Já bych mu to vyslepičila,“ vyplázla jsem na něj jazyk a potichu se začala pochechtávat.

Položila jsem talíř s kouskem koláče před něj a on na mě vděčně kývnul a já si větší půlku položila taky na stůl a sedla jsem si vedle něj. Oba jsme stejně vzali lžičku a dali si první kousek. Potichu jsem vzdychla. Sakra, tak ten je teda! Moje chuťové buňky se rozplývaly blahem.

„Výborný,“ pochválil ho Mark a já jsem znalecky kývla.

Dalo by se říct, že jsem stejně dobrý kuchař jako náš John. Začalo mě to bavit, když jsem byla malá, protože se mi vždy líbilo, jak babička dokázala poznat vše i bez toho, aby u toho měla otevřené oči, a proto jsem chtěla být jako ona. Recepty, které vaříme v restauraci, jsem zdědila po prababičce, která byla velice výbornou kuchařkou. Moji zaměstnanci jsou vázáni slibem a smlouvou mlčenlivosti. Pokud mlčenlivost poruší, může je postihnout pokuta ve výši několika tisíc. A tohle nikdo z nich přece nechce. Už se stalo, že mi mé kuchaře chtěli přetáhnout do jiných restaurací, ale protože jsou to mí přátelé a lidé, kteří ve mně věří a díky mně se nemají špatně, zůstávají mi věrní.

Mark se na mě zkoumavě díval. Koutky úst mu začaly cukat a já věděla, že buď vypadám jak debil, nebo se směje tomu, jak rychle se tím koláčem láduji a hlavně kolik ho mám.

„Bello, ty se nezdáš,“ řekl a smál se mi dál. Pokrčila jsem rameny a jedla dál. Bylo a je mi jedno, co si o mně myslí.

Bavili jsme se o starých, a už skoro dávno zapomenutých, časech, smáli jsme se a pojídali jsme tyčinky, které jsem našla v kredenci. Prostě příjemně strávený večer.

S Markem jsem se rozloučila asi hodinu poté, co došel, a já hned zalezla do postele, protože jsem už byla vyčerpaná. Nastavila jsem si budík a pořádně se zakutala do peřiny. Zavřela jsem oči a po chvíli jsem se propadla do říše snění.

*****

Vystoupila jsem z auta, upravila jsem si své neposedné vlasy a šla směrem k nemocnici. Celou cestu jsem přemýšlela, co všechno se od té doby, co jsem potkala Edwarda, změnilo. Musím říct, že toho bylo hodně. Díky němu jsem potkala Iana, který je velmi sympatický a těším se, až se s ním znovu sejdu. Před ordinací doktora Jacksona jsem zpomalila. Sedla jsem si do čekárny a věděla jsem, že mě za chvíli zavolá Miranda. Takhle to tady prostě fungovalo. Nikdy nemusíš dlouho čekat.

„Slečno Swanová, pan doktor vás čeká,“ řekla mi Miranda a já ji poslechla a vstoupila.

Šla jsem automaticky za stěnu, vylezla jsem si na kozu a nohy jsem položila na madla a čekala jsem, až přijde doktor. Po chvíli přišel, ale nebyl to doktor Jackson.

„Iane?“ zeptala jsem se příchozího udiveně.

„Bello, to jsi fakt ty?“ zeptal se a já mu to odkývala.

Tak tohle je trapas!

„Tak jdeme na to,“ usmál se na mě povzbudivě. Cítila jsem, jak mé tváře začínají červenat a já se snažila přijít na jiné myšlenky, než na to, že Ian vidí, před prvním rande, víc než by měl. Nakonec jsem začínala přemýšlet nad tím, co vše musím v práci udělat.

Všimla jsem si, že mě Ian po očku sleduje, ale nijak jsem to neřešila. Pro jistotu. Poté se na mě překvapeně podíval a tím upoutal mou pozornost.

„Bello, netrpíš nějakými nevolnostmi, změnami chutí nebo také únavou?“ zeptal se a mně se hned na mysli objevila včerejší bolest hlavy, chutě a menší únava.

„Ano, proč?“ zeptala jsem se.

„Podle všeho jsi, Bello, asi těhotná, ale ještě pro jistotu uděláme krevní testy.“

V uších mi pořád znělo slovo těhotná, těhotná, těhotná. Pořád a pořád dokola.

„Fakt?“ zeptala jsem se ho. Třeba jsem se náhodou přeslechla.

„Pravděpodobně ano, ale ještě vezmeme tu krev, ano?“ Automaticky jsem mu na to kývla.

Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem těhotná s tím nejnádhernějším chlapem, kterého jsem kdy viděla a kterého jsem měla v posteli, několikrát… Má to jednu pozitivní věc a to, že vím, jakého ten prcek bude mít otce a druhou, že mu to nechci říct. Chtěl by mi ho vzít a já mu ho nechci dát. To on by se musel přizpůsobit a ne já. Tohle nebylo v plánu. V plánu bylo oplodnění a ne tohle. Ale zase bych si dokázala představit, jak jsem s Edwardem  a vychováváme tohohle malého caparta. Automaticky jsem se dotkla špičkou prstu bříška.

Já už prostě cítila, že těhotná jsem a žádné krevní testy jsem nepotřebovala. Své tělo znám dobře, takže vím, co se s ním děje.

Usmála jsem se na Iana a nechala ho, ať mi v klidu vezme krev. Ale na jednu stranu jsem byla i ráda, že otcem je Edward, protože budu moct svému dítěti říct, že jeho otec je úžasný muž a můžu mu taky říct, jak vypadá.

Ve skrytu duše jsem doufala, že dítě zdědí rysy svého otce a bude stejně dokonalé jako on.

Bude to nejlepší z nás obou.

„Bello, já nevěděl, že máš přítele,“ vyrušil mě z přemýšlení Ian.

„Ale já žádného nemám. Tohle je prostě moje věc,“ řekla jsem první věc, co se mi objevila na mysli, protože mě nic lepšího nenapadlo a nevěděla jsem, jak mu tuhle situaci odůvodnit. S otázkou v očích jsem se podívala do Ianových očí a on pochopil, co po něm chci a kývnul mi na to. Seskočila jsem s kozy, ale opatrně, protože už jsem zodpovědná za dva životy. Za svůj a jeho či její. Upravila jsem se a otočila se zpět na Iana.

„Doufám, že naše páteční rande platí a tohle zjištění tě nijak neodradilo,“ zeptala jsem se ho a ve skrytu duše doufala, že se tím zjištěním mezi námi nic nemění.

„Rande stále platí,“ řekl mile a usmál se.

S úsměvem na tváři jsem se rozloučila, pozdravila jsem Mirandu, mladou a velice milou sestřičku, a šla k autu. Celou cestu k němu jsem si poskakovala a pískala. Zastavila jsem na parkovišti. Podívala jsem se do stran, abych zjistila, jestli tu někdo je. Nebyl tu nikdo.

„Jsem těhotná!“ zakřičela jsem z plna hrdla do světa.

Omlouvám se, že jsem ji přidala až tak pozdě, už jsem ji měla dávno předepsanou v sešitě, ale nijak jsem neměla čas ji přepsat, ale teď jsem si ho našla. Doufám, že jsem vás nezklamala, ale mile překvapila. Ian tady bude hrát důležitou roli. Původně tu být ani neměl... Ale nápad, který mám, mě očaroval.

Velké poděkování patří BellaNess, díky zlato. :-*

Těším se na komentáře, které mi pod povídkou zanecháte.

Vaše IRMICKA1

Autor: Irmicka1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Změna plánu - 6. kapitola: