Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Znovunalezení - 1. kapitola

15.11.2014 (09:00) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1578×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Čekám Edwardovo dítě, ta slova se mi do mysli zaryla jako nůž. Čeká jeho dítě, to přeci není možné!

Myšlenky mi v hlavě vířily enormní rychlostí, můj upíří mozek zkrátka nedokázal zpracovat danou informaci ani s čtvrthodinovou pauzou, kterou ta dívka ležela na gauči v našem obývacím pokoji, kam jsem ji odnesla, když se zhroutila. V kabelce jsem slyšela bzučení telefonu a byla jsem si jistá, že to volá Alice, protože telefon už čtvrt hodiny bez ustání vyzváněl a nikdo jiný by tak rychle neměl šanci zjistit, že se něco děje.

Jen jsem nějak neměla sílu na to, abych vstala a šla Alice vysvětlovat, že všechno je v pořádku… Není, jestli je to pravda… bože můj, vždyť Edward je upír, nemůže mít děti, nemůže to být možné! Ale čím víc jsem se sama sebe snažila přesvědčit, že to není možné, tím víc jsem se propadala do beznaděje.

Asi bych se babrala v sebelítosti dál, ale Amy se začala probouzet, a tak jsem se pokusila nasadit neutrální výraz, možná je to jenom dívka, která si myslí, že tak získá nějaké peníze…

„Je vám lépe? Nemám zavolat sanitku?“ zeptala jsem se, když chvíli ležela s očima otevřenýma a upřenýma do stropu. Nevydala ani hlásku, snad jí samotné bylo nepříjemné, co se stalo…

„Ne, já jen… Odpusťte mi, neměla jsem sem chodit a obtěžovat vás,“ zavzlykala a přešla z lehu do sedu. „Ani netušíte, jak se hrozně stydím. Vůbec vás neznám a tolik vás obtěžuji… Já jsem ale potřebovala najít Edwarda, jenom on mi může pomoct, nemám kam jít a něco je se mnou špatně, něco je šíleně špatně…“

Když sem se na ni tak dívala, došlo mi, že je to jenom mladá vystrašená dívka, která nemá tušení, co dělat. Možná měla nějaké plány a sny, které jsou teď kvůli dítěti pasé, možná nemá rodinu, které by se svěřila… a možná se stal zázrak a ona skutečně čeká Edwardovo dítě.

„Máme v rodině lékaře, dovolte mi, abych ho zavolala, podívá se na vás, udělá vám vyšetření a do té doby tu můžete zůstat, ano? Nemusíte se bát, Carlisle je ten nejlepší lékař široko daleko,“ ujistila jsem ji stále trochu roztřeseným hlasem, a když němě přikývla, odvážila jsem se dojít si pro kabelku, ze které jsem vylovila telefon s víc jak dvaceti nepřijatými hovory a spoustou sms zpráv, všechny od Alice.

Místo Alicina čísla jsem však vytočila číslo svého švagra, muže, který mi byl po celý upírský život otcem. Kdybych byla člověk, asi by se mi klepaly prsty a jen stěží bych jeho číslo zvládla vytočit, ale já nejsem člověk, už dávno ne.

„Bello, jsi v pořádku?“ ozvalo se z telefonu a v pozadí jsem slyšela několik další hlasů.

„Ano, Carlisle, nic mi není… Mohl bys, prosím, přijet k nám domů?“ požádala jsem ho, ale bylo mi jasné, že odpověď bude znít ano, nikdy by neřekl ne, natolik je laskavý a štědrý, stejně jako jeho žena Esmé, má milovaná nová matka.

„Jistěže, už jsme na cestě. Alice všechny svolala, měla neurčitou vidinu, že se něco děje…“

„Počkej, Carlisle, nejezděte všichni. Stačí, když přijedeš ty, prosím.“ Změnila jsem tón v naléhavý, sice bych všechny hrozně ráda viděla, ale když by se do našeho domu nahrnula celá rodina Cullenových, nevím, jestli bych tu dívku nevyděsila ještě víc, než už dávno je.

„Dobrá, ale co se děje?“

„Nechci to rozebírat po telefonu, raději ti to řeknu, až přijedeš… A mohl bys s sebou vzít svou lékařskou brašnu? Mám tu mladou dívku, která potřebuje tvou pomoc, prosím, je vyděšená a nechci ji děsit ještě víc.“

„Pokud je to tak, přijedu sám, nemusíš se bát, do hodiny jsem u tebe,“ rozhodl nakonec a tím jsme ukončili náš hovor, svou pozornost jsem opět stočila k tomu klubíčku neštěstí, které se nám choulilo na pohovce. Bylo to zvláštní, ale přestože mě zpráva o jejím těhotenství ranila, necítila jsem nenávist, cítila jsem jenom lítost. Ta dívka vypadala zuboženě, unaveně a neskutečně zesláble.

„Mluvila jsem s Carlislem, do hodiny přijede, aby se o vás mohl postarat. Nechcete něco k snědku nebo alespoň šálek čaje?“ zeptala jsem se, když jsem se opět vracela do místnosti.

„Jste hrozně hodná, ale já vás takhle nemůžu obtěžovat, dost na tom, že už jsem se vám nacpala do domu… Edward musí mít velké štěstí, když má takovou sestru, jako jste vy.“

„Neobtěžujete, dojdu vám něco připravit,“ zamumlala jsem s očima upřenýma k zemi a rychle jsem vypochodovala z místnosti, neřekla bych, že mě taková maličkost jako to, že mě ta dívka považuje za Edwardovu sestru, může takhle dostat na kolena. V kuchyni se musím zapřít o linku a zhluboka dýchat, přestože už to jako upír dávno nepotřebuju, mám tak alespoň pocit, že se uklidňuji. Když jsem byla člověk, vždycky to pomohlo, teď ale žádný větší účinek nepociťuji.

Bože můj, takže ona ani neví, že je Edward ženatý… Je to zvláštní, ale neměla jsem sílu té chudince říct, že její jediná naděje je ženatý chlap, který nejspíš nebude dvakrát nadšený z toho, že se má stát otcem. Ach, Edwarde, co jsi to jenom udělal?

Když se vracím i s připraveným toasty a hrnkem čaje do obývacího pokoje, v duchu děkuji za to, že jsme se v rámci utajování naší skutečné podstaty rozhodli nakupovat jídlo jako v každé jiné domácnosti, pouze s tím rozdílem, že ho nejíme, ale dáváme lidem bez domova a do různých organizací, které těmto lidem vaří. Díky tomu mám neustále plnou lednici a jistotu, že kdyby přišel někdo na návštěvu, mám mu co nabídnout.

„Jste na mě tak hodná a ani mě neznáte…“ Slzy v očích se ta dívenka ani nesnažila maskovat, až mi jí v tu chvíli bylo líto ještě víc. Tolik nervového napětí je dost i na zdravého člověka, natož na těhotnou mladou dívku.

„Nevadí, že vás neznám, potřebujete pomoc a to je jediná věc, která mě zajímá,“ odpověděla jsem s jistotou v hlase, potom se Amy pomalu pustila do jídla, nejprve spíše tak opatrně, se vší slušností uždibovala připravený toast, ale potom ji přemohl hlad a ona se do jídla pustila se vší vervou, když dojedla a dopila čaj, usadila se a i v obličeji měla lepší barvu, než když jsem ji viděla poprvé. Avšak netrvalo to dlouho a ona s rukou před pusou vyskočila z gauče a vyděšeně na mě hleděla.

„První dveře vpravo z chodby!“ To bylo vše, co jsem v tu chvíli stačila říct, potom už jsem jenom slyšela zaklapnutí dveří a následné dávivé zvuky. Mimo to jsem však zaslechla ještě jiný zvuk, zvuk přijíždějícího auta.

Bylo mi jasné, kdo to je, takže jsme šla hned ke dveřím a ještě než Carlisle vystoupil s auta se všemi svými věcmi, jsem ho pozdravila. Jak teď jen do toho… Jak vysvětlit, co se vlastně děje.

„Tak povídej, Bello, co se děje? Celá rodina má obavy,“ sdělil mi hned po přivítání. Nechtělo se mi do vysvětlování tady venku, ale bylo to lepší, než když bych to měla vysvětlovat uvnitř před Amy.

„Těhotenství?“ Ani Carlisle neskrýval své překvapení. „Nikdy jsem o něčem podobném neslyšel. Není možné, že si to ta dívka vymyslela?“ zapochyboval o pravdivosti jejího tvrzení.

„Já nevím, Carlisle, ale za celou dobu, co tu je, se tváří nešťastně. Je vyhublá, vyděšená, nejspíš už delší dobu nespala, prý se nemá kam vrátit… Já vážně nevím, co si o tom mám myslet,“ zazoufala jsem si upřímně a Carlisle mě objal, jako to dělával vždy, když kdokoli z nás měl nějaký problém.

„Tohle musí skončit, Edward je nerozumný, takhle ti ubližovat nemůže,“ vyložil si můj tón po svém Carlisle a v očích se mu zračilo rozhodnutí.

„Ne, tohle není o mně nebo Edwardovi, tohle je především o té dívce a jejím dítěti, pokud je to dítě Edwarda, musíme se o ně postarat, nemůžeme ji nechat napospas osudu…“

„Máš pravdu, ale nějaké závěry budeme dělat až po důkladném vyšetření, snad tu mám vše, co potřebujeme…“

Pozoroval jsem Carlisla, jak Amy měří tlak, bere jí krev a dělá různá vyšetření a nemohla jsem si nevšimnout, že se celou dobu klepe jako osika a její obličej opět nabral mrtvolnou barvu. Bylo mi jí líto – paradoxně. Asi bych k ní měla cítit nenávist, hněv a nevím co ještě, protože spala s mým mužem, čeká jeho dítě, které já mu nikdy nebudu schopná dát, ale přese všechnu bolest jsem cítila jenom lítost a potřebu jí pomoct.

„Nepochybně je těhotná, Bello, ale není s ní něco v pořádku, tlak má zcela mimo normu, je podvyživená a vůbec se mi nelíbí tempo tlukotu jejího srdce… Navíc tvrdí, že je v prvním měsíci těhotenství, jenže její stav odpovídá už tak minimálně třetímu měsíci. Budu muset udělat další testy a nejlepší by bylo, kdybych ji odvezl do našeho domu, mám tam všechny knihy, přístup do nemocnice a nějaké medikamenty. A taky to někdo musí zavolat Edwardovi…“

„Já vím, že by jí teď asi bylo lépe u vás, ale nejsem si jistá, zda ji udržím v našem domě, natož kdybych ji nutila k převozu někam, kde to vůbec nezná… Bojím se, aby toho na ni nebylo moc, není na tom psychicky zrovna nejlépe,“ poznamenala jsem a ohlédla jsem se přes Carlislovo rameno, abych tak přistihla Amy, jak si hladí bříško a něco si neslyšně mumlá.

„Navrhnu jí to sám a uvidíme, jak na mou nabídku zareaguje,“ rozhodl se tedy, „ale nutit ji do ničeho nebudeme, nebylo by to dobré ani pro ni, ani pro dítě. Mám zavolat Edwardovi?“

Zaváhala jsem. „Raději mu zavolám já, ty máš svých starostí dost, myslím, že tuhle zprávu bude muset zpracovat i on…“ Sice jsem se rozhodla, že Edwardovi tu novinu sdělím já, ale vůbec jsem netušila, jak mu to mám říct. Nešlo přeci, abych mu zavolala na pracovní cestu v Evropě něco ve stylu: „Hej, Edwarde, objevila se tu holka, co čeká tvoje dítě, nevíš o tom náhodou něco?“

„Bello, můžeš na chvilku?“ Z myšlenek a úvah nad sdělením Edwardovi o jeho otcovství mě vyrušil Carlislův hlas.

„Jistě, potřebuješ něco?“ zeptala jsme se pohotově a z jeho očí jsem četla, že asi nebudu mít z té zprávy radost.

„Já… Moc se omlouvám, vím, že to pro miminko asi bude nejlepší u pana Cullena, ale… Nikoho tam neznám, moc se omlouvám, tolik obtěžuji…“ Slzy se Amy koulely po tvářích, jak mluvila, hlas se jí zadrhával. „Pojedete taky? Moc vás prosím, chovala jste se ke mně tak hezky... já mám strach,“ mumlala a mně pomalu docházelo, oč mě vlastně žádá. Něco jiného bylo přijmout tu dívku ve svém domě a nechat ji, aby si myslela, že jsem Edwardova sestra… Ale odjet s nimi do domu, ve kterém žije celá rodina, hrát před nimi, že mě nic z toho nezraňuje, že jsem jen další Edwardův sourozenec…

„Pojedu také a zůstanu, jak dlouho budete potřebovat. A nevykejte mi, jsem Bella.“ Ta slova vyšla z mých úst, jako kdybych to snad ani neříkala já. Ušila jsem si na sebe bič a budu toho jednoho dne litovat, ale pokud jsem jediná, kdo může ovlivnit budoucnost toho dítěte, pak udělám co je v mých silách. Protože to dítě je nevinné, nemůže za hříchy svého otce.

Zabalit si věci byla otázka chvíle, stejně jich mám spoustu i u Carlisla v domě, Alice mě neustále zásobuje novými kousky oblečení, ať už u nich doma nebo mi to vozí sem. Vzala jsem si s sebou především pracovní věci a notebook, alespoň při práci mi utíká čas, a když trávíte většinu nocí sami, rychle si zvyknete na práci, povinnosti a četbu, protože spánek k upírovi nepřijde, i kdyby se snažil sebevíc.

Než jsem se nadála, seděli jsme všichni v Carlislově autě a než jsem si stačila uvědomit, do čeho se to vlastně ženu, už nás před domem vítala Alice, která samozřejmě věděla, kdy dorazíme ještě dřív, než jsme to věděli my.

„Bello! Tak ráda tě vidím,“ vykřikla, když mě uviděla a s úsměvem mi běžela do náruče, zpoza jejích hustých, krátce sestříhaných černých vlasů jsme spatřila Jaspera, její věrný stín, který mi ode dveří zamával, a já mu pozdrav ráda oplatila.

Už dlouho jsem sem jen tak nepřijela, až teď jsem si uvědomila, jak mi to chybělo. Poslední dobou jsem vídala jen Esmé, když jsme pracovaly, z jejího vyprávění o tom, co se doma děje jsem si připadala, že jsem tu celou dobu byla, teď však jsem si připadala, jako kdybych ty lidičky věčnost neviděla. Ze zahrady náhle vyběhl Emmett a než jsem se nadála, už mě držel v náručí, přehodil si mě přes rameno a jako pytel brambor mě táhl do domu.

„Emmette! Okamžitě mě dej na zem,“ pištěla jsem jako dítě, ale bylo to příjemné. Ostatně jsem na podobné chování byla zvyklá, Emmett byl vždycky trochu dítě a jeho věčně dobrá nálada byla šíleně nakažlivá.

„Ale dej pokoj, švagrová, asi tě k nám budu muset nosit častěji, jinak se tu neukážeš!“ Smích mě náhle přešel a s hrůzou v očích jsem se podívala za sebe, zda to oslovení zaslechla i Amy. Její prázdný pohled a naprosto bledá tvář vypovídaly o tom, že to nejspíš zaslechla, kdo by taky mohl přeslechnout burácivý hlas Emmetta. Než stačil kdokoli z nás něco říct, Amy propukla v hysterický pláč.

Moc děkuji za vaše předchozí komentáře a za to, že jste na mě byli hodní. Pravdou je, že psaní je pro mě o dost těžší než na počátcích éry Stmívání, za tu dobu jsem se změnila, dospěla... A ta bezstarostná část mojí mysli se odsunula do pozadí spolu s mou fantazií, snad tam přeci jen ještě něco zbylo. :)

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Znovunalezení - 1. kapitola: