Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpátky do Forks - kapitola 2.

01.11.2009 (18:45) • Anglicanka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1460×

Po několika hodinách nakupování a rozestavování nábytku, jsem poznávala ten starý domov, tu uklidňující barvu. Nic se nezměnilo, všechno tu bylo tak, jak jsem to znala. Bylo to zcela jiné, než dnešní moderní vybavení. Takové teplé a útulné, na rozdíl od nábytku, který se používá dnes a má hlavní účel, být šetrný k životnímu prostředí. Všichni stáli ohromeni tou krásou, Nessie si to nevěřícně prohlížela, až jí skoro spadala pusa, Jacob to tak neprožíval, samozřejmě, takový byl, a raději se šel proběhnout se starými kamarády, Edward mě láskyplně objímal a Jasper si vychutnával svoje oblíbené emoce a zářivě se při tom usmíval. Dokonce i Rose se to líbilo.

„Esmé, to je nádhera!“ objala ji Nessie. „A co chaloupka?“ vzpomněla si najednou. Skoro bych řekla, že si na to nepamatuje.

„Stojí tam, ale potřebovala by nutně rekonstrukci. Nikdo tam už nevkročil hodně dlouhou dobu,“ dumala chviličku na tím. „Chtěli byste to tak, jak to bylo?“ obrátila se k nám. Přece jen byla naše.

„Jasně že!“ Edward se podíval na mě a já jen přikývla. Chtěla jsem, aby to tak bylo a navíc jsem byla šťastná, že stejné pocity sdílí i můj miláček.

„Alice, pomůžeš mi?“ nadšeně se na ni podívala. V rekonstruování si Esmé prostě užívala a docela jsem ji dokázala i pochopit. Byla to hezká práce.

Rychle přikývla a mrštně se postavila na nohy, z náručí Jaspera, který s tím oddálením zřejmě nesouhlasil a zasněně ji pozoroval, jak ladně přechází místnost, až k nám. „Jdeme?“ namířila si to ke dveřím.

Když odešly, nastalo v místnosti ticho a každý se uchýlil ke své činnosti. Během několika minut je dohnala i Nessie, protože pochopila, že tady se nic zvláštního dít nebude.

„Zahraješ mi, prosím?“ svůdně jsem se na Edwarda podívala. Odtáhla jsem ho ke klavíru a posadila se na širokou židli.

„Nechtěla bys to zkusit sama?“ zeptal se, v očích schovaná známka výzvy.

Jenom jsem se ušklíbla a sáhla na slonovinové klávesy, tak jemné na dotek. Prsty se mi roztančily a hrály hudbu tak líbeznou a přesto chytlavou – moji ukolébavku. Už tolikrát jsem ho viděla ji hrát, že bych dokázala napodobit každý pohyb, který dělá. Napodobovat ho jsem mohla ostatně už, když jsem ho viděla hrát poprvé jako upírka. Celou dobu mě při tom pozoroval a v obličeji měl uspokojivý a hřejivý úsměv. Když pochopil, že mi to půjde bez problémů, rozhodl se mě rozptylovat něžnými polibky a doteky na mou tvář, rameno, ruku, nohu, koleno, zajel prsty pod šaty, sice jen okrajově, ale dostatečně na to, abych přestala hrát a vrhla se na něj.

Zuřivě jsem ho líbala a hladila a táhla ven, do nejhlubší noci, zalité stříbrnou září měsíce v úplňku. Byl to můj nejoblíbenější pohled, hned po Edwardovi, samozřejmě. Měsíc je něco, o čem vím že se to nikdy nezmění, samozřejmě pokud nepočítám to, co tam teď vybudovali. Na Měsíc lidé jezdí na dovolenou se stejnou nonšalancí, jako kdysi jezdívali na pláž. Změnilo se opravdu hodně věcí, a přesto je to pořád tak stejné.

Zatáhla jsem ho do lesa a utíkala, jak jen jsem nejrychleji mohla, ale stejně mě dohnal a vysadil na záda, jako to udělal posledně. Rozběhl se cestou, kterou jsem si velice dobře pamatovala – k naší louce, kterou jsme neviděli hodně dlouho a o které vlastně ještě ani nevíme, jestli existuje. Krásnější místo jsem za celou dobu nenarazila a myslím, že nikdy ani nenarazím. Hlavně je to místo pro nás něčím symbolické – poprvé jsem pochopila, proč upíři nesmí vycházet na slunce, zjistila jsem, jak se Edward cítil, jak trpěl, když jsem byla poblíž, zjistila jsem, jak moc mě miluje a potom všem jsme se ještě i poprvé políbili.

Vycítila jsem, že jsme velice blízko cíle a nedočkavě jsem se natáhla, stále se držíc Edwarda.

Konečně vběhl na malou, kulatou mýtinku, na které to vypadalo, jako by se tu zastavil čas. Žádné stromy ten dokonalý kruh neporušily a květiny bujně rostly všude, kam jsem se jen podívala. Měsíc zaléval mýtinku stříbrným světlem a moje kůže se pod ním maličko třpytila.

Seskočila jsem z něj, lehla si ho heboučké trávy, dívala se na nebe a divila se, že není zataženo. Popravdě, na nebi nebyl ani obláček, zato tam byly miliony blyštivých hvězd. Možná to bylo dobré znamení, abychom tu mohli začít nový život.

Lehl si vedle mě a něžně mě pohladil po tváři.

„Jsi spokojená?“ zašeptal hlasem jako med.

„Samozřejmě, co je to za otázku! Když jsem s tebou, jsem spokojená vždycky,“ usmála jsem se na něj a natáhla se pro polibek.

„Pamatuješ si, když jsi tu byla poprvé?“

Jen jsem přikývla a vzpomínala také na moje poslední setkání s Laurentem. Otřásla jsem se při myšlence, co mu vlci udělali. Laurenta jsem měla z celé Jamesovy smečky nejradši, takže mi ho bylo opravdu líto, když mi Jacob říkal, jako to byla legrace rozcupovat ho na kousky.

Asi uhádl, na co právě myslím a omluvně se na mě usmál, v očích však zmučený pohled. Chtěla jsem ho utěšit. Ten smutek mi drápal mrtvé, ale milující srdce. Natáhla jsme se a dala mu další polibek, jen aby si ten svůj odchod nevyčítal. Správně tenkrát sliboval, že si svůj čin bude vyčítat do konce bytí. To jsem prostě dopustit nechtěla a nemohla.

„Kdy nastupujeme do školy?“ zeptala jsem se ho, ve snaze odstrčit jeho myšlenky.

„Hmm… Za dva dny akorát začíná škola. Přistěhovali jsme se v docela dobrou chvíli. Těšíš se?“ zvedl obočí.

„Myslíš na Mika nejmladšího? Jasně, úplně strašně! Ach, jak moc mi Mike chybí…“ naoko zasněně jsem si povzdechla a zadívala se nad koruny stromů s maličkým úsměvem, které mi vloudily staré vzpomínky, samozřejmě jako.

„Teda, ty víš, jak mi pokazit náladu! Kdybych ti tak mohl ukázat, na co všechno myslel…“ znechuceně zakroutil hlavou.

„Tak mi to ukaž. Nebo se bojíš, že by to Mike udělal líp?“ vyzývavě jsem na něj mrkla a svůdně se zavrtěla v trávě.

„No, líp by to udělal leda ve snu, kde se to odehrávalo, takže myslím, že Mike byl v tomhle absolutní jednička, ať odpočívá v pokoji. Budeme za něj mít minutu ticha?“ odmlčel se a sledoval můj nevěřícný výraz, s lehce povytaženým obočím.

„Žertuješ, ne? No ták, co jsme tam dělali?“ byla jsem nedočkavá.

„Mike měl opravdu bujnou fantazii.“ Naklonil se a něžně mě políbil a pokračoval dál a dál…

Sluníčku se očividně nechtělo vstávat z těch šedých dek mraků a nezlepšilo mi tak náladu. Tu mi zlepšilo to, co jsem viděla vedle sebe – Edwarda, jak mě neúnavně pozoruje.

„Co to bylo?“ předstírala jsem zděšení nad tím, co jsme prováděli v noci.

„Jeho představy,“ pokrčil nevzrušeně rameny a jemně mě políbil na krk a pokračoval dál, po klíční kosti.

„Mike ví, jak na to, že?“ zalichotila jsem nebožtíkovi.

Jenom mi potichu zavrčel do důlku pod uchem, ale pokračoval, jako bych nic neřekla. On ho prostě nesnášel od začátku.

„Vrátíme se? Chtěla bych ještě dnes se zajít podívat na Charlieho a zjistit, jestli dům ještě pořád stojí,“ pronášela jsem nonšalantně. Ve skutečnosti mi to dělalo zase ty známé díry do hrudi, skoro stejně velké, jako ty Edwardovy, ale daleko méně bolestivé. Teď jsem se už kolem hrudníku neobjímala pažemi, měla jsem u sebe totiž oporu devíti lidí, které miluju nejvíc na světě.

„Pořád nevím, jestli to jen hraješ, nebo tě skutečně návrat do Forks tak málo zasáhl,“ dumal. Vpíjel se do mě zlatýma očima a snažil se prorazit ten nezničitelný štít.

Nesmím mu to ukazovat. Zasáhlo by ho to a vyčítal by si, jako vždycky, že všechno je jeho vina a že by se to nestalo, kdyby hlasoval proti.

„Ty víš, jak špatná herečka jsem,“ ujistila jsem ho o své nevině. Ve skutečnosti jsem v lhaní lepší, než jsem kdy byla.

„Bello, ty víš, že ti nevěřím,“ zašeptal sametovým hlasem. Ve zlatých očích se mu zase objevilo moře bolesti.

„Ne, opravdu jsem ráda. Se smrtí jsem se smířila, to jsem ti říkala. Já v posmrtný život věřím, to taky víš. Věřím, že se všichni dostali na lepší místo, to je všechno.“

Ušklíbnul se. „Dobře, vyrazíme?“ Zvedl se a pomohl mi na nohy, našli jsme si oblečení a za několik vteřin jsme mohli vyrazit.

„Chceš zase na koníčka?“ trochu se nakrčil, abych si mohla vylézt.

„Ani omylem. Já ráda utíkám a teď nikam nespěcháme. Ty bys mohl pro změnu zpomalit. A mimochodem, na koníčka, se už ale vůbec nepoužívá,“ pohoršeně jsem zavrtěla hlavou.

Rozesmál se. „Dobře.“

Za několik minut jsme byli doma, potřebovali jsme se převléknout a museli jsme si vyslechnout všechny ty Emmettovy poznámky.

„Jde někdo s náma?“ zeptala jsem se obyvatelů domu.

„Kam jdete?“ zeptal se Emmett. Snad doufal, že do hospody, protože radovánek s opilými muži se prostě nabažit nedokázal – taky ho mohlo napadnout, že tam ne.

„Podívat  se na Charlieho a na dům.“

„Bello, proč mluvíš o Charliem jako o živé osobě?“ zeptal se pomalu Jasper a Alice mě sledovala vyděšenýma očima.

„Je to jednodušší,“ pokrčila jsem rameny. „Jdeme na hřbitov zní tak nějak… divně a pesimisticky.“

Podíval se na Edwarda a v myšlenkách mu něco posílal.

„Jsi si jistá, Bello, že to opravdu chceš vidět? Mohlo by ti to opravdu ublížit. Promysli si dobře, jestli to chceš vidět teď. Jestli nechceš počkat ještě chvíli,“ přemlouvala mě Alice.

„Ano, chci. Když jsem nemohla být na pohřbu, proč bych tam nemohla jít teď?“ Charlie zemřel v úctyhodném věku devadesáti tří let. Jelikož by mi tou dobou měli být padesát a pět nebo čtyři, bylo by divný, kdybych tam přišla jako osmnáctiletá a tvrdila, že díky bohatému manželovi mám na plastické operace.

„Jdem taky,“ ozvala se Nessie, už připravená k odchodu, se šklebícím se Jacobem za zády. Hřbitovy nesnášel a ani se mu tak moc nedivím. On tam znal taky spoustu lidí.

Jasper ji umlčel nesouhlasným pohledem.

„Jdeme, nic hrozného se nám stát nemůže,“ zavelela jsem a rázně vykročila dveřmi do lehkého deště. Slyšela jsem, jak Alice, Esmé, Jasper, Edward a Nessie vykročili. Jacob zůstal pozadu. Chtěl ještě něco strčit do té své tlamy, kam se vejde vždycky všechno.

Nasedla jsem do svého červeného Ferrari a nastartovala jemně vrnící motor. Přemýšlela jsem, jak velkou změnou prošly všechny auta od doby, kdy umřel Charlie. Dnes už máme na elektřinu, některé jsou dokonce i létající, ale těch moc není, auto řídí vždy počítač a k tomu všemu, ještě i se zabudovanou ledničkou vedle nohou spolujezdce, kterou jsme rozhodně nepoužívali. Skla jsou neprůstřelná a dveře se otvírají vždy jen směrem nahoru, už ne do strany. Je to opravdu vymakaný.

Nessie nasedla vedle mě, Edward do svého Stříbrného BMW, Alice a Jasper na jednu z mnoha Jasperových motorek, Esmé si sedla k Edwardovi a vyjeli jsme.

„Bojíš se?“ zeptala se mě Nessie starostlivě.

„Ne. Pamatuješ si ho ještě?“

„Jasně,“ zářivě se usmála. „Myslel si, že mi potřebuje básničku zopakovat jen třikrát, abych se ji naučila. Myslel si, že jsem genius,“ pokrčila rameny, jako by se tím vysvětlovaly všechny věci, které s ní Charlie dělal. „Pamatuješ si, jak mě vzal do zoo?“ zasmála se cinkavým hlasem.

„Samozřejmě. Myslela sis, že jste se vydali ochutnávat novou potravu,“ taky jsem se nahlas zasmála, přímo od srdce.

„Chybí mi. Byla s ním legrace a opravdu jsem ho měla ráda,“ povzdechla si.

„Jo, mně taky chybí.“

Už jsme byli v centru. Každý se ohlížel ve snaze prohlédnout si lépe delegaci dvou aut a jedné motorky (všechno to byly nejnovější modely, rozumí se), uhánějící poklidným městečkem. Hřbitov nebylo těžké najít. Byl těsně na okraji městečka.

Zkoprněle jsem vystoupila a doufala, že na mě nikdo nepozná, že mám strach. Ostatní už byli venku a vcházeli velkou železnou branou dovnitř.

„Jdu koupit květiny,“ zašeptala Alice a rychlým, plavným krokem se od nás vzdálila. Když tu nebyla, zaplavila mě vlna trémy, jak budu reagovat. Vlastně jsem se vůbec nemusela bát. Měla jsem tu Jaspera, Nessie a Edwarda. Toho především.

Mlčky jsme se vydali hledat hrob. Rozdělili jsme se všech stran. Po několika minutách hledání ve staré části Jasper zavolal, že už to má.

Když jsem tam přišla, viděla jsem prastarý hrob s ošuntělým jménem na náhrobku. Někdo o něj musel pořádně pečovat, protože všude bylo čisto a v malé váze bylo nedávno uschlé kvítí. Déšť ale všechny pachové stopy smyl.

Opravdu ho už nikdy neuvidím. Je pryč. Dolehl na mě roky potlačovaný smutek. Z mých úst se vykradly dva tiché vzlyky, než mě neobjaly ruce mé milované dcery a neobtočily se okolo nás paže mého manžela.

Alice vyhodila staré květiny, nalila do vázy čistou vodu, naaranžovala ty nové, dala je tam a ustoupila. Byla jsem jí vděčná, že přišla a stejně tak i Jasperovi, i když se s Charliem znal nejméně, Esmé. Edwardovi za to, že s tím souhlasil a nedělal mi to ještě těžší. Nedokázala bych se o tom hádat. Nessie, že je stejně smutná, jako já.

Uvědomila jsem si, že mi na krk odkapává něco horkého a slaného. Otřela jsem jí tváře od slz a políbila ji na temeno.

Zaslechla jsem kvílet gumy na mokrém asfaltu a za několik minut tu byl i Jacob. Také nevydržel ten žal a ukáply mu tři slzy. Nessie si toho všimla a šla utěšovat pro změnu jeho.

„Půjdeme?“ zeptala se Esmé po hodině nehybného stání a koukání se na hrob. Opravdu to byla hodina? „Už začínáme být nápadní,“ dodala na vysvětlenou a měla pravdu. Pan správce si nás měřil podezíravým pohledem a mumlal něco nějaké paní, která stála vedle něj.

Neochotně jsem se pohnula z místa a opřela se do Edwardova příjemně vyhřátého náručí. Obyčejnému člověku by se zdálo, že je stejně studené, jako bylo předtím, ale já ten půl stupňový rozdíl cítila, možná ani půl stupně ne. Vydali jsme se k vozidlům, všichni potichu.

„Ještě pořád se chceš jít podívat na ten dům? Nebylo to pro dnešek dost?“ ptal se mě starostlivě Edward a uhlazoval mi neposedný pramen vlasů, který se mi vyvlíknul k gumičky.

„Když to všechno udělám dnes, nebudu muset už nic dělat zítra. Není jednodušší si to sfouknout najednou a mít klid?“ zavrtěla jsem hlavou.

„Jedu zase s tebou, jo? Taky se jdu podívat,“ přitančila k nám Nessie. Natáhla jsem ruku, abych ji pohladila po vlasech.

„Jedu taky, a ty?“ podíval se Jasper na Alici.

„Jasně!“ byla z toho nápadu nadšená.

Nastoupili jsme si a odjeli. Za několik minut jsme se dostali na druhý konec města, do ulice, kde byl náš cíl, náš dům.

„Panejo. V tomhle děda bydlel?“ Nessie vyvalila oči a zaslechla jsem z druhého auta Jacoba, jak říká, že si snad stávající majitelé dělají srandu. Jasper se tomu Nessieninu údivu a hloupé otázce musel zasmát.

Před námi stál třípatrový obchodní dům, co zabíral hned dvě velké zahrady a táhl se ještě dozadu k lesu. Měl prosklenou celou přední stěnu, aby tam proudilo více světla a uvnitř jsem viděla v odrazu zrcadel na stropě lidi, jak se tam procházejí, sedí v kavárničkách a vybírají oblečení. Před tím domem bylo velké parkoviště, kde jsme taky zrovna parkovali.

Vztek si našel cestičku tou pracně sestavenou fasádou a já jsem vycenila zuby na tu parádu. Ale proč by mě to mělo tak moc rozhodit? Vždyť si to někdo koupil a ten dům pro mě stejně moc neznamenal. To, co pro mě mělo největší cenu je teď mrtvé, takže tohle nemusím řešit a Alice s Rose aspoň budou mít zábavu, ne? Zavrtěla jsem hlavou a zařadila zpátečku, něž stihl někdo cokoliv říct a vyrazila zpět domů.

„Mami, jsi v pořádku?“ zeptala se Nessie a starostlivě mě pohladila po ruce.

„Ano, myslím, že ano. Jen jsem trochu v šoku, to je všechno,“ uklidňovala jsem ji a usmála se na ni.

Nezbaštila mi to a zamračila se. „No jasně! To grrr“ předvedla mi svoje vrčení „mělo znamenat jé, to je hezký dům, že? Na to ti neskočím, mami. Zraňuje tě to víc, než si myslíš a dokážeš přiznat.“ Jasper a Edward nejsou jediní, kdo tu má vystudovanou psychologii.

„Možná máš pravdu,“ připustila jsem po delší odmlce. „Samozřejmě, že mi to není lhostejné. Opravdu nevím, co jste čekali, že se se mnou bude dít.“ Byla jsem naštvaná, že mě mají tak dobře přečtenou, ale především proto, že mě prostě nenechají na pokoji.

„To nevím,“ zamumlala a dál se už dívala jenom z okna a celou cestu mlčela.

Domů jsme přijely jako první. Hned jsem vyskočila a šla na lov. Nehodlala jsem se dívat, jak je jim mě líto a jak se mě snaží utěšovat.

Nessie se zůstala na mě dívat u auta a ani se nepohla, dokud jsem na ji nekřikla, aby řekla tátovi, že má přijít za mnou. Namířila si to nahoru na gauč vedle Emmetta a společně sledovali zápas jakéhosi sportu, který vymysleli před asi padesáti lety a který se stal za tu dobu velice populární. Kdoví, kde se to v ní vzalo.

Vystřelila jsem na naši louku a nevnímala, jestli někdo ze mnou jde. Když jsem tam konečně dorazila, o minutu později tam přišel i Edward a mlčky se posadil vedle mě, do vlhké trávy. Díval se na mě a já mu pohled opětovala, dokud nezačalo zapadat slunce a část nebe nezalila červená.

„Jak se cítíš?“ promluvil konečně.

Padla jsem mu do náruče a ignorovala jeho otázku. „Promiň, že jsem se tak chovala. Opravdu jsem netušila, co dělám. Je mi to tak líto...“

Umlčel mě prstem přes pusu a zvedl mi bradu, aby se mi mohl podívat do očí.

„Nikdo ti to nezazlívá. Jen jsi měla vztek, to je všechno. Ještě pořád jsi ale neodpověděla,“ čekal.

Nevěděla jsem, jak bych měla začít, ale jeho zlaté oči mě zase přinutily vyklopit pravdu. „Cítím se divně. Když jsem viděla ten hrob, došlo mi, že už ho vlastně nikdy neuvidím. A pak u toho obchoďáku jsem měla strašnou zlost. Vůbec nevím proč, ale prostě… Měla jsem chuť něco rozbít,“ dokončila jsem.

„Chápu tě, cítil jsem se tam jen o trochu líp, než ty.“

„Zítra jdeme do školy?“ zeptala jsem se, abych změnila téma.

„Jo, ale jestli nechceš, nemusíš.“

Jako by mě už neznal. „Ne, já půjdu. Co by se tak ještě mohlo stát? Narazím na někoho, kdo je podobnej člověku, s kterým jsem chodila do školy – to těžko,“ zakoulela jsem očima. Asi se jich spousta těch, co jsem znala přestěhovala.

„Ano, pravděpodobnost je hodně malá, že by si lidi byli podobní třeba přes tři generace… neřekl bych, že je to možné,“ usmál se na mě.

Políbila jsem ho a rychle a obratně rozepínala knoflíky, abych se co nejdříve dostala k němu samotnému. Vášnivě jsem mu zlíbala hruď a pokračovala níž, ale najednou jsem se octla pod ním a triko mi sundával pro změnu on. Užívali jsme si každého doteku a mohli tak vydržet navěky… nebo do začátku školy.

Moje shrnutí

Autor: Anglicanka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky do Forks - kapitola 2.: