Druhá kapitola mé povídky, jež vypráví o Edwardově návratu do Forks, dvanáct let poté co opustil Bellu. Co ve Forks hledá a co tam najde? Čtěte a uvidíte.
10.11.2009 (21:30) • Aghathe • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1880×
2.kapitola
Už nejméně po sté za poslední půlhodinu, jsem vykoukla z okna, a hned poté rozzlobeně zkontrolovala hodinky. Půl třetí pryč a ona nikde! Ano, sice je to už vcelku běžná rutina, ale tentokrát jsem už vážně začínala panikařit. V tom se ozvalo cinkání klíčů a dveře se otevřely. Moje nezbedná dcerunka se uráčila přijít domů ze svých toulek.
,,Ahoj, mamí.´´ Mávla na mě mezitím co se soukala z baloňáku.
,,Kde se prosím tě zase tak dlouho loudáš? Já už jsem tu málem zešedivěla strachy a ty děláš jako by se nechumelilo!´´ Kárala jsem ji, už jen tak z principu. Doopravdy bych se na ni asi zlobit nedokázala, hlavně že ji tu mám v pořádku u sebe... Ona si mezitím sedla na pohovku, která stála naproti dveřím v předsíni, a pokoušela si zout své oblíbené kytičkované holínky. Stála jsem nad ní a snažila se působit rodičovskou autoritou, ale děvčátko se na mě jen utrápeně podívalo a dál zápasilo s botami. Slitovala jsem se a klekla si vedle jejích nohou na zem. Pomohla jsem jí se vyzout a pohladila ji po vláskách.
,,Tak Charlotto Blacková, čekám na tvoje vysvětlení.´´ Dodala jsem s hranou přísností, již moje bystrá holčička zcela jistě prokoukla. Vzhlédla ke mně s nevinným výrazem v jejích tmavých očích, stejných jako měl její tatínek... a vzdychla.
,,Ach jo, já jsem ale nevěděla, že už je pozdě.´´ Andělsky našpulila pusinku a tvářila se kajícně. ,,Cestou ze školy jsem se šla projít...a asi jsem se tam nějak zapomněla.´´ I ty nejlepší herečky by jí mohly závidět.
,,Kde tam?´´
,,Byla jsem se podívat na ten skleněný dům. Víš, tamten jak jsme tam byly na procházce po tom co měl tatínek... no víš co.´´ Sklopila oči. Ano, vím co.
Poté co byl Jacob zabit. Poté co jeho tělo spálili a pohřbili,... Jsem vzala svou malou holčičku a šla utápět žal do míst, která mě přitahovala, děsila, ale především ve mně vzbuzovala vzpomínky. Zapovězené vzpomínky, na sen, který jsem směla chvíli žít. Na muže, jež byl na chvíli můj. Na mou největší lásku... Edwarda. Šly jsme ruku v ruce k osamělému domu v němž dříve bydleli oni. Má druhá rodina. Posadili jsme se na verandu a tiše sledovali přírodu kolem. Obě zdrcené ztrátou milovaného manžela a tatínka. Nemluvili jsme, tiskla jsem svou dcerunku v náručí, a víc než kdykoli za posledních deset let, jsem si přála, aby se vrátil. Aby byl s námi a chránil nás. Charlotka plakala. Sice jí tehdy bylo teprve čerstvých deset let, ale i přesto věděla, že se všechno změní. Možná lépe než já sama, si uvědomovala, že tatínek už nikdy nepřijde aby nás obě sevřel ve své teplé a bezpečné náruči. Seděli jsme u domu Cullenových a obě se snažily vypořádat se svým smutkem, každá po svém. Po nějaké době jsem si uvědomila, jak směšné to je. Sedět tu a doufat, že se vrátí, aby mi pomohl. Nikdo z nich se nevrátí... Edward, Jacob, … nikdo. Vzala jsem svou holčičku do náruče a odnesla ji do auta. Nejela jsem domů. Nechtěla jsem teď být v domě, který jsme si s Jacobem koupili, a prožili v něm tolik šťastných chvil. Potřebovala jsem se někomu vyplakat na rameno, a tak jsem jela k tátovi... Už je to osm měsíců.
,,Ehm... zlatíčko, ale proč jsi tam šla? Je to v lesích mohla jsi se ztratit.´´ Zatlačila jsem slzy, jež se už chystaly zničit můj make-up a těžce vypracované sebeovládání. Vzala jsem její tvářičky do svých dlaní a ustaraně pozorovala její sklíčený výraz.
,,Nevím... je tam hezky. Myslela jsem na tatínka... ´´ Oči se jí zalily slzami a ona začala rychle mrkat, aby je skryla. Jemně jsem jí zvedla bradičku a podívala se jí do očí. Hlas už se mi třásl, ale za žádnou cenu jsem se nesměla rozplakat.
,,Neplakej zlatíčko, tatínek by určitě chtěl abys byla statečná holčička. Nelíbilo by se mu, že pláčeš, když na něj myslíš.´´ Povzbudivě jsem se na ní usmála. ,,Přál by si aby sis pamatovala jak jste si spolu hráli, jak jsme si užívali Vánoce a jak ti vyprávěl ty své veselé pohádky. Chtěl by abys byla šťastná.´´ Už jsem ani nevěděla, zda to říkám jí, nebo sobě.
,,Já vím...´´ Zamumlala a utřela si slzičku z tváře. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila.
,,Dobře. Ale teď mi musíš slíbit, že už tam sama nikdy nepůjdeš. Je to moc daleko, a tak malá holčička jako ty by se tam mohla snadno ztratit.´´ Nebo něco horšího...
,,Já už nejsem malá holčička, a neztratila bych se. Chodím tam už dlouho...´´ Vzdorovitě zvedla hlavu.
,,Vždycky budeš moje malá holčička. A slib mi to. Nenuť mě, abych ti musela dávat domácí vězení, nebo tak něco.´´
,,Tak jo,... ale můžeme tam chodit spolu? Třeba na procházky?´´ Oči se jí rozzářily novou nadějí. Nechtěla jsem na ní být přísná a všechno jí zakazovat. Zvlášť bez logického důvodu. A tak mi nezbylo než souhlasit. Vypadá to, že minulost se vrací, a to v tu nejhorší dobu....
Autor: Aghathe, v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Zpět ke vzpomínkám - 2. Kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!