Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpět ke vzpomínkám 3. kapitola

16.12.2009 (18:45) • Aghathe • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1239×

3. Kapitola

Vůbec jsem si nebyl jistý co chci vlastně udělat. Věděl jsem jen, že jí musím vidět. Zjistit jak se jí vede, nebo co dělá. Šel bych kamkoli, kam by mě stopy zavedly, abych ji viděl. První co mne napadlo bylo, jít se podívat k Charliemu. Půl dne jsem se skrýval v lese za domem a čekal až Charlie přijde domů, abych se pokusil něco zjistit z jeho myšlenek. Dovnitř do domu jsem se jít neodvážil. Koneckonců, nikdo mě nepozval. A tak jsem pouze podle svých smyslů zjistil, že tu Bella byla. Cítil jsem tu její vůni. Už jen při tom zjištění mi srdce zaplálo štěstím. Znamenalo to totiž jednu důležitou věc. Že neodešla. Že stále žije někde tady. Sice jsem nedokázal pochopit proč, ale rozhodně jsem v to ani nedoufal. Ona přeci milovala slunce, tak proč by tu chtěla zůstat?

Charlie dorazil dříve než jsem očekával, a záhy jsem zjistil proč. Koupil jsem tu rybu? No...snad jo. A jestli ne tak bych mohl udělat třeba... jehněčí řízky! Ano, to by taky šlo, a maso mám v mrazáku už od minule... Následovala asi čtvrt hodina myšlenek týkajících se především práce, jen se slabými odchylkami k nadcházejícímu baseballovému zápasu. Při vaření se Charlieho myšlenky omezily na modlitby k neznámým božstvům. A téma se týkalo proseb aby nezkazil jídlo. Brzy jsem si odvodil, že nějací lidé mají přijít na večeři. A o pár minut později jsem se dozvěděl, co mi mělo dojít hned. Přijde Bella, samozřejmě. A pak také nějaká dívka jménem Charlott. O ní Charlie přemýšlel ještě s větší něhou něž o Belle. A já jsem nechápal proč. Jistě, určité podezření jsem měl, ale nechtěl jsem si nic připouštět než si vše ověřím.

Teď, když už jsem věděl, že ji zanedlouho uvidím, mi čekání přišlo neuvěřitelně zdlouhavé. Už jsem nedokázal poslouchat Charlieho myšlenky, jež mi nepřinášely nic co bych potřeboval slyšet. Nervózně jsem postával pořád na tom samém místě a napjatě poslouchal okolní zvuky. Po pár minutách jsem konečně slyšel zvuk přijíždějícího auta. Nebyl to řvoucí motor Bellina starého náklaďáčku, ten jistě dlouho nepřežil. Za okamžik se za zatáčkou objevil pár světel a já jsem samým napětím dočista zapomněl dýchat. Tmavě modrý renault zaparkoval před domem na obvyklém místě. Slyšel jsem zvonivý hlásek, dětský hlásek, jež švitořil uvnitř auta. Pak se otevřely dveře řidiče a Bella vystoupila ven. Kdyby to bylo vůbec možné, přísahám, že mé srdce by se zastavilo. Byla tak nádherná, tak... dospělá. Něco v její tváři, pohybech, i způsobu jakým se podívala na Charlieho, který právě vyšel na verandu, se změnilo. Obešla auto, otevřela zadní dveře a z nich vyskočila malá dívenka. Přesně ta, která onehdy seděla u mého domu. Bellina dcera, Charlott. Věděl jsem to. Už tehdy. Ale něco ve mně odmítalo ten fakt přijmout. Jde tu přece o Bellu, mou jedinou a věčnou lásku. A ona má dítě. Pořád ještě jedna část mého já uvnitř vřela žárlivostí. Nepopsatelnou žárlivostí k tomu šťastlivci, co díky mému rozhodnutí odejít, Bellu získal. Je jí na blízku každý den, prožívá s ní všechny důležité momenty, smí se jí dotýkat... Ale ta druhá část dobře věděla, že tak je to správné. Jenže něco mi tu nesedělo. Proč ON nepřijel s nimi? Měl by tu přeci být, ne? Být na jeho místě byl bych tu. Tedy, pokud proti němu Charlie něco nemá. Při té myšlence jsem se musel škodolibě usmát. Ale hned vzápětí jsem se za to styděl. Měl bych mu být vděčný. Ať je to kdokoli. Až na Mika Newtona... Když si vzpomenu na jeho myšlenky ohledně Bells, chce se mi něco rozbít. A nejlépe jeho hlavu.

Celou večeři jsem je sledoval kuchyňským oknem. A když zrovna nemluvili poslouchal jsem Charlieho myšlenky a přitom nespustil Bellu z očí. Stáří jí jen přidalo na kráse. Její stále stejně bledou pokožku rámovaly prameny jemně zvlněných, čokoládových kadeří, a její oči byly stále stejně nádherné a hluboké. Občas když se podívala na Lottie( tak jí říkali), zářila štěstím. A já byl také šťastný, když jsem ji tak viděl. Ale byly i chvíle, kdy v jejím pohledu vězela bolest. Nechápal jsem to, a tak jsem se pozorněji zaposlouchal do Charlieho myšlenek. Nenašel jsem nic. Jen jednou si Charlie při pohledu na Bellu pomyslel. Chudák Bella... moje holčičky. To si nezasloužily. A já jsem cítil jeho bolest, tak jako by byla moje vlastní. Jen jsem stále nevěděl co se děje. Něco zásadního mi tu unikalo...

Ve dveřích jsem se ještě otočila na Charlieho a políbila ho na tvář.

,,Díky, tati. Bylo to vážně moc dobrý.´´ On se jen vyčerpaně pousmál.

,,Nemáte vůbec zač, holky moje.´´ Držel v náručí spící Lottie a tvářil se jako by na jeho bedrech ležel všechen smutek světa. Šla jsem k autu a otevřela dveře, aby mohl na zadní sedačku uložit mojí holčičku. Potichu jsem zavřela dveře a otočila se na tátu.

,, Tak zase v pátek. A nebo... nechceš se u nás v neděli stavit na oběd? Tentokrát do La Puch nepojedeme. Emilly se Samem jedou někam na celý víkend, a na Paula nemám zrovna náladu.´´

,,Moc rád. Pozdravuj ode mě zítra Billiho.´´

,, Jasně, tak dobrou tati.´´ Otočila a chtěla nastoupit do auta, ale táta tam pořád stál.

,, Bells... a drž se. Víš, že kdybyste cokoli potřebovaly jsem tu.´´

,, Já vím, a děkuji. Moc nám pomáháš.´´ Usmála jsem se na něj, ale šťastný úsměv mi už moc nešel.

,, Tak dobře, dobrou Bells.´´ Políbil mě na čelo a odšoural se do domu.

Takhle to dál nejde. Všichni jsou tím tak zničení... Musím se naučit lépe předstírat radost ze života, třeba nakonec obelžu i sebe. To by se mi líbilo.

Edward se na mě smutně, avšak se zvláštním odhodláním, díval. Stáli jsme uprostřed lesa a kolem nás už se pomalu rozpínala tma. Cítila jsem zvláštní nervozitu a strach... Až panický strach, že se děje něco špatného. Někde vzadu v hlavě jsem cítila, jako bych už tady byla. V téhle situaci, v tu samou dobu. Ale nemohla jsem si vzpomenout. Chtěla jsem ho obejmou, abych zahnala ten strach. U Edwarda jsem v bezpečí, když jsem s ním je všechno přesně jak má být. Ale najednou tam nebyl. Tma už pokryla všechno kolem mě, a já se zmateně rozhlížela kolem sebe. Vola jsem Edwarda, ale nikdo se neozval. Srdce mi bušilo, nevěděla jsem kam jít, nebo co dělat. Do očí se mi draly slzy a stejně jako tma pohltila les, panika pohltila mojí mysl. Bezradně jsem klesna na studenou zem a plakala...

Celá udýchaná a zmatená jsem se probudila a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že jsem ve své ložnici a ne v lese. Trochu se mi ulevilo, ale v pořádku jsem se vážně necítila. Tohle už se mi dlouho nezdálo. Protřela jsem si vyčerpaně oči a snažila se přesvědčit sama sebe, že je to v podstatě logické. Jsem sama s malou dcerkou, manžel... mrtvý, a moje mysl hledá útěchu někoho, na koho často myslím. Běžná věc. Ale stejně jsem měla divný pocit. Takové nutkání, připomenout si, že byl vážně skutečný. Že si všechny ty vzpomínky, a i jeho samotného, moje chorá mysl jen nevymyslela. Vzbudila jsem Charlottku, sbalila nějaké sendviče, do termosky čaj a ovoce. Všechno jsem dala do piknikového koše, který jsem dostali před lety k vánocům od René. A společně s teplou dekou jsem všechno uložila do kufru auta. Pomohla jsem Lottie vybrat teplé oblečení a najít rukavičky, které si vždycky někam zašantročí. Za chvíli už jsme byly na cestě k domu Cullenových. Bylo to zvláštní, i přesto jak moc se snažili zapadnou se z nich nějakým způsobem stala legenda. Nežili tu už hodně dlouho a vědělo se, že návrat neplánují, ale i tak dům nikdy neprodali. Toulala jsem se v myšlenkách dobou, kdy jsem sem chodila několikrát týdně a doufala, že dveře budou odemčené a zevnitř uslyším hru na klavír. Za nějakou dobu mi Jacob pohrozil, že jestli s tím masochismem nepřestanu, dům zapálí. Pousmála jsem se tomu, protože v tu dobu pomalu končilo mé černé období a nastupovalo Jacobovo ,,slunečné´´.

Zahnula jsem na známou vedlejší silnici, která teď byla zarostlá tolik, že kdokoli jiný by ji jistě minul. Pomalu jsme dojeli před dům, a zaparkovali. Lottie se radostně usmívala, očividně byla šťastná, že tu může být ,,legálně´´. Nadechla jsem se a pomalu, ostražitě vystoupila ven. Najednou se mě zmocnila jakási paranoia.

,, Zlato, zůstaň na chvíli v autě.´´

,, Ale, mamí... proč?´´ Viděla jsem její nechápavý výraz, ale nedokázala bych jí to vysvětlit.

,, Prostě mě poslechni, prosím. Hned jsem zpátky.´´ Zabouchla jsem dveře a chystala se vykročit. Pak jsem si to rozmyslela a pro jistotu jsem auto zamkla. Jsem strašná, ale co kdyby. Jistota je jistota. Dost nejistým krokem jsem se přesouvala ke vchodovým dveřím a mezitím neustále pozorovala každý detail domu. Zastavila jsem se s rukou na klice, a až po chvíli jsem se odvážila za ní zabrat. Cože?! Dveře byly odemčené. Rychle jsem se ohlédla k autu a napadlo mě odjet, ale něco mě táhlo dovnitř, jako magnet. Lottie mě s pohledem, který jasně říkal ,,ZRÁDCE!´´ pozorovala. Trochu provinile jsem se na ní usmála a zamávala ji. Tohle si odnesu. Vešla jsem dovnitř. Pomalu jsem odměřovala každý krok, a bedlivě vše pozorovala. Všechno nasvědčovalo tomu, že dům je již dlouho prázdný. Prach, pavučiny, a pach zatuchliny. Poprvé to tu vypadalo jako dům, kde by mohli žít upíři. Ale, já jsem se tu necítila ohrožená. Měla jsem různé pocity, bála jsem se co tu objevím, a také jsem se bála, že tu možná neobjevím nic. Ale byla jsem tak nějak euforicky šťastná. Kroky mě podvědomě nesly k pódiu na němž stálo piáno. Jeho letité dřevo bylo pokryté prachem stejně jako všechno kolem. Obešla jsem ho, a když jsem se dostala ke klávesám, strnula jsem na místě. Neschopna pohybu, myšlenek a na chvíli i dechu, jsem zírala na stoličku, která jako jediná v celé místnosti, byla otřená a neleželo na ni ani zrníčko prachu. Srdce se mi rozeběhlo, jako o život.

,, Haló?´´ Jsem blázen. Samozřejmě, že nikdo neodpovídá.

,, Je tu někdo?´´ Hlas se mi třásl.

,, Edwarde?´´ Zašeptala jsem do ticha.

Najednou se nahoře na schodišti něco ozvalo, a já se za tím zvukem okamžitě otočila. Stál tam. Naprosto klidný a nádherný.

,, Ano, jsem to já Bello.´´ Promluvil tím sametovým hlasem a mě se zmocnily mdloby.

Autor: Aghathe, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpět ke vzpomínkám 3. kapitola: