Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpívající krev - 12. kapitola - Odveta

28.11.2010 (20:00) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2183×

12. ODVETA

Sešli jsme se v hale u stolu, kde se vždycky probírají všechny nutné záležitosti. „Kde jsou?“ netrpělivě skučela Alice. „Už není tolik času, měli by ale přijít, viděla jsem je tam…“ Ani jsme si nemohli být jistí, že Rosalie a Emmett dostali naši zprávu.

„Kde to bude? Kam půjdeme?“ ptala se Esmé.

„Do lesa, za tu strž plnou mladých borovic. Měli bychom tam být… za pár desítek minut. Edwarde, ty už nečekej, musíš tam být už za pár chvil, aby tam vůbec přišli. Když tě tam neuvidí, nepřijdou… My dorazíme včas, aby se Aymon trochu „pobavil“, jak říká,“ usmála se. Přesto, že předpověděla, že bitva skončí dobře, nemohli jsme si ale být jistí a její pohodu jsme tak úplně nesdíleli.

Vyrazil jsem a ve dveřích jsem se potkal s Emmettem… „Díky, brácho…“ stačil jsem jenom říct na to, že dorazil a zamířil jsem směrem ke strži. Že s ním nebyla Rosalie, mě nepřekvapilo.

- - -

Procházel jsem v těch místech lesem a tvářil se jako na lovu. Pro své záměry jsem potřeboval nějaké zvíře a kuna, která běhala kolem potoka, se výborně hodila. Nebylo těžké ji chytit.

Tentokrát mě jeho pach ani jeho myšlenky, nesoucí se lesem, nepřekvapily. … Nepustím ho, dokud se nenapije. Chtělo by to trochu popostrčit, aby to za to stálo… Ačkoli jsem jasně slyšel, co si myslí, nedal jsem na sobě znát, že o něm vím.

Konečně se přede mnou objevil. „Aymone, co zase děláš v lese?“ zeptal jsem se docela přátelsky. „Myslel jsem, že zvířata ti nevoní…“

Mírně se nad mým přístupem zarazil.

V tu chvíli vystoupila zpoza stromů Daylah, která v rukou držela mladého kluka. V jejím náručí se ani nevzpouzel, tisknul se k ní. „Jak vidíš, mám své zásoby,“ kontroval Aymon. „I když vlastně jsem myslel hlavně na tebe. Minule jsme ti tak neurvale svačinku nabídli a hned zase sebrali… To od nás nebylo milé. Přišli jsme to napravit. A tenhle je mladší, dovedeš si představit tu hostinu…“

Ačkoliv jsem na to byl připravený, stejně jsem mírně při těch slovech znejistěl.

Co se mnou proboha chtějí udělat? Zalétly ke mně myšlenky toho kluka. Hostinu? Cože? A co myslí tím „mladší“? A jaká „svačinka“? To je snad žargon pro… nějakou šílenou úchylku?

„Už minule jsem ti řekl, že nemám zájem,“ odpověděl jsem klidně.

Díkybohu, tenhle nevypadá na úchyláka… Ale co ti ostatní? O co tady jde?!

„Věř tomu, že byly chvíle, kdy jsem si říkal, že by sis dal říct… Nechci na tom být hůř než Daylah, té se povedlo tě přesvědčit. Umím být stejně šikovný,“ věnoval mi další strojený úsměv. „Daylo, půjč mi ho,“ promluvil k ní a přitom se podíval na chudáka kluka: „Já vím, vyměnit takovou náruč za odporného týpka jako jsem já, hluboce se omlouvám.“

Tak přece… děsil se mladík.

„Pusť ho, nech ho jít, dokud neví, o co jde.“

Líně zavrtěl hlavou. „Nevím, proč bych ho pouštěl ani teď ani potom. Jen si pro něj pojď. Nebo ti to mám zase ukázat?“

Mladík se otřásl hnusem. Jeho představy byly děsivé. Chtěl jsem mu pomoci.

„Pojď, jen pojď, nevím, jak dlouho budu umět odolávat. Krásně voní…“ pomalu skláněl hlavu k jeho krku.

Co chce dělat, proboha! Jeho rty se změnily ve škleb plný odporu a pokusil se z Aymonova sevření vytrhnout.

Nechtěl jsem, aby mu ublížil. Měl ještě šanci. „Nech ho být!!!“ Zadoufal jsem, že se tu moje rodina objeví co nejdříve a udělal jsem krok k němu.

„No vidíš, že to jde. Nechám tedy a doufám, že oceníš moji velkorysost, můžeš být první…“

Pomalu jsem se blížil, když v tom Aymon sebou cuknul. „Co je to?“

Zhluboka se nadechl, i já jsem ucítil blízkost mojí rodiny. Zaplavila mě úleva. Aymon se překvapeně rozhlížel kolem a kluk ucítil svou příležitost - vytrhl se mu a nejvyšší rychlostí utekl do lesa. V tu chvíli se u Aymona jako z čistého nebe objevili Carlisle, Jasper a Emmett a svírali ho v potupné poloze na kolenou, ve které ho mohli snadno překonat. Nemohl se bránit.

Daylu chytila Alice s Esmé. Ne tak účinně, přesto se zdálo, že ji drží dobře. Alice a Emmett se přitom na mě dívali vítězoslavně a Carlisle vypadal jako jeho soudce. Jasper jen klidně prohledával atmosféru svým vnitřním zrakem.

Aymon, normálně tak výřečný, se najednou nezmohl na slovo. Překvapení bylo příliš velké, myšlenky se mu rozlétly. Bylo zbytečné to protahovat. Byla řada na mně. Naznačil jsem otci a bratrům, ať mu dovolí si stoupnout. Zvedli ho na nohy, ale nepřestali kontrolovat své pozice.

„Zdá se mi, že ti oběť dnes utekla,“ řekl jsem mu s potěšením. „Ale dovolil jsem si dneska připravit něco já pro tebe, o hladu nezůstaneš. Říkal jsem si, že tě odnaučím chovat se jako masový vrah. Ten způsob znáš…“ přidržel jsem mu přímo před nosem mrtvou kunu a pomalu jsem ji pohladil. „Mrzí mě, že jsem tě připravil o potěšení z lovu, ale aspoň jsem ti ušetřil práci. Tak prosím, dej si.“

„Nemám rád chlupy,“ odsekl Aymon.

Sklonil jsem se k němu a ledově jsem se na něj podíval. „Myslíš, že teď zrovna záleží na tom, co máš a nemáš rád? To není nabídka, to je příkaz. To zvíře nezemřelo jen tak nadarmo. “

Zlostně se na mě díval. „Nemám zájem.“

„Teď mě poslouchej, ty…“ spolknul jsem nadávku. „Jestli chceš zůstat naživu, ztratíš se odsud i s tou tvojí společnicí. Já ani Bella nejsme loutky, se kterými by sis mohl jen tak hrát. Neměl jsem důvod tě doopravdy nenávidět až do té chvíle, co jsi se tu objevil. Ale pokud mě budeš chtít zničit, nemám na výběr. Víš dobře, že Lisbeth si vzala život sama. Bylo mi toho líto víc než tobě, ty sotva dokážeš litovat. Co jsi po mně chtěl, abych udělal? Abych ji miloval ze soucitu? Stejně jsi ji nemohl mít, nechtěla tě! I kdyby zůstala naživu a i kdybych já neexistoval, nikdy by za tebou nepřišla. A po pravdě řečeno, zasloužila si něco lepšího. Možná by sis z toho mohl vzít ponaučení. Láska se nedá vynutit. Jsi směšný.“

Cedil jsem slova skrz zuby a měl jsem co dělat u toho nevrčet. Daylah se v tu chvíli prudce vytrhla Alici a Esmé. Zajmu ho a donutím je… stačil jsem zachytit část jejích myšlenek. Uhnul jsem rychleji, než mohla čekat, prolétla prázdným místem, prudkost jejího výpadu se zpomalila a ztratila orientaci. V tu chvíli u ní byla Alice a držela ji, ale Daylah se bleskově ohnala a odhodila ji stranou. Hned na to se otočila a jedním zkušeným pohybem chytila Esmé, která se k ní útočně blížila, pod krkem. Esmé zůstala znehybněná. „Nehýbejte se, nebo ji zabiju,“ křikla Daylah.

Byla to patová situace, postavení figurek na šachovnici se vyrovnalo. „Doporučovala bych vám ho pustit. Nebo ji ztratíte. A nepochybuji, že vám na matce záleží,“ vyhrožovala Daylah.

„Jestli jí cokoliv uděláš, zabijeme nejen jeho ale i tebe. Neubližuj jí.“ odpověděl hrozivě Carlisle.

„Nepochybuji, že vám na ní záleží víc než mně na Aymonovi. Jste rodina. Pro mě by jeho smrt sotva byla taková rána. A o sebe se postarám, zrovna teď se vážně nemám čeho bát. Se mnou si nikdo hrát nebude. Pusťte ho.“

Esmé sebou trhla v pokusu se osvobodit – bez úspěchu. Daylah namísto toho obtočila své ruce kolem její hlavy, mohla ji kdykoli zabít. Přitom zuřivě zavrčela, podobná rozběsněné divoké kočce.

Zaváhal jsem. Tohle nevypadalo dobře. Věřil jsem, že by to dokázala udělat. Její myšlenky to potvrzovaly. Nesnesla pomyšlení na to, že bychom ji mohli porazit. Příliš dlouhou dobu a příliš často končila jako vítěz, tahle situace pro ni byla nepřijatelná. Chytila se jakékoli možnosti jak vyhrát, jak nám ublížit. Nepřemýšlela nad cenou. Zuřil jsem nad tou představou, strach o Esmé byl hrozivý.

Udělala by to? To nesmí udělat! Ptal se mě panicky v myšlenkách Carlisle. Otočil jsem se na něj a neznatelně přikývl.

„No tak?“ ozvala se Daylah. „Nebudu čekat.“

Pustíme ho tedy, uzavřel věc Carlisle a sám pustil jeho hlavu. Aymon se pokřiveně usmál. „Dobrá práce, Daylo!“

V tom měla Daylah kolem krku obtočené další ruce a ty jí prudce odtrhly od Esmé. Rosalie. Emmett a Jasper nestihli následovat Carlisleův příklad a zatím stále svírali Aymonovy ruce, a tak Carlisle v mžiku opět chytil jeho hlavu. Esmé ani Alice ani zlomek vteřiny neváhaly, vrhly se k Rosalii a Daylah byla ve vteřině podrobena bezvýchodné situaci v rukou třech žen. Její odpor a zuřivost k takové potupě nebral mezí. Mohla se zalknout pokořením.

Projela mnou vlna úlevy a hned potom mě přemohl hněv. Kolik chybělo a Esmé mohla být mrtvá? Než jsem ale stačil cokoliv říct, promluvil Carlisle. „Měli bychom vás zabít. Mohli bychom to udělat , bylo by to tak snadné. Nebyli byste první, které bychom roztrhali, a jejichž těla by skončila v ohni. Nebyli byste první, kdo by si to zasloužil. Smrt ale plodí jen další smrt a zabíjení nepatří k našim zvyklostem. Ani pokud se jedná o takové podlé kreatury…“ překonal svůj zjevný odpor, „…jako jste vy. Ale pamatujte si, že druhou šanci nedostanete. Nechte naši rodinu být, jsme silnější než vy. A Bella je pod naší ochranou. Pokud se ještě jeden nebo druhý objevíte v naší blízkosti, zemřete oba.“

Aymonovi i Dayle proběhl přes obličej stín strachu a ponížení. I přesto se ale tvářili vzdorovitě.

„Jaspere, Edwarde?“ zeptal se Carlisle. Bylo nám oběma jasné, na co se ptá, nemusel ani formulovat otázku.

„Nenávist, odpor, vztek, nejistota… a především strach. Větší, než by čekali.“ odpověděl Jasper. Nepochyboval jsem, že jejich strach Jasper podporuje. Chtěl, aby byli co nejvíce vyděšení. Chtěl, aby brali Carlisleova slova vážně.

Jasper to měl snadné, ale na rozdíl od jejich emocí, jejich myšlenky se nedaly tak snadno přečíst. V hlavě měli zmatek. Z jejich myšlenek čišela nejistota, odmítavost, vypočítavost i zaječí úmysly …lepší odejít… zaslechl jsem Aymona. Jen jsem beze slov přikývnul. V tuhle chvíli, tváří v tvář přesile, která je přemohla, nebyli nebezpeční.

„Koukejte si to v hlavě srovnat, je to vaše jediná možnost,“ naposledy k nim promluvil Carlisle a potom se obrátil k nám: „Pusťte je.“

Mí bratři, sestry a rodiče uvolnili sevření, Aymon i Daylah po nás střelili nenávistným pohledem a v tu chvíli byli z dohledu.

Osaměli jsme. Zadíval jsem se na Rosalii, ke které se blížil Emmett. I ona se ke mně otočila. Co koukáš, Edwarde? ošívala se nevrle. Měla jsem strach. Jste důležitější než Bella.

Naznačil jsem jí úsměv. „Díky…“

Pokračování:
13. kapitola - Pád

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpívající krev - 12. kapitola - Odveta: