Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpívající krev - 3. kapitola - Tváří v tvář

09.11.2010 (07:00) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2170×

3. TVÁŘÍ V TVÁŘ

V rámci utajení jsem nemohl nechodit do školy, ačkoli by to bylo bezpečnější. Ale všichni by si všimli. A především Bella by si všimla. Co bych jí mohl říct? Bello, promiň, nemůžu chodit mezi lidi, protože šílím touhou po krvi a mohl bych někoho zabít? A třeba tebe? Měl jsem chuť do něčeho praštit při takových úvahách, které se mi v hlavě otáčely pořád dokola.

Udělal jsem alespoň jedno zásadní opatření, které jsem udělat mohl. Na lov jsem chodil dvakrát častěji než ostatní a nenechával jsem se ani náznakem vyhladovět. Tohle už tu jednou bylo, nyní jsem tedy začínal od znova, jako malé dítě, a záviděl jsem Jasperovi, že jeho schopnosti pokročily natolik, že za dohledu ostatních mohl trénovat kontakt s lidmi zatímco byl hladový. Na to já jsem nemohl ani pomyslet. Nicméně jsem byl ochotný udělat cokoliv, jen abych zmírnil vážnost své situace. Moje oči tedy byly stále zlatavě hnědé a byl jsem si jistý, že moje rodina jejich barvu stále kontroluje. Hledali v nich nejenom jakýkoliv náznak černé, ale i…. červené, která by mě usvědčila.

- - -

Procházeli jsme chodbami na další společnou hodinu. Bella vypadala jako když doběhla maratón.

„Tak co? Jaká byla matika?“ ptal jsem se a bavil se tím pohledem.

„Ani se neptej, ten člověk z nás málem sedřel kůži. Sotva jsem stíhala, ale…. Jo, chápu to! Klidně se mě zeptej…“

Prohrábl jsem se myšlenkami jejích okolo procházejících spolužáků, abych zjistil, co právě probírali a potlačil jsem chuť si její znalosti opravdu prověřit. „Kombinatorika mě nebaví… Příliš přehledné…“ konstatoval jsem suše, ona po mě střelila pohledem a oba jsem se zasmáli. „Zato praktická chemie, co nás čeká… ráno jsem se potkal s panem Robertsem a zcela náhodou myslel na to, co na nás dnes chystá…“ obdařil jsem Bellu zářivým úsměvem a ona se zachvěla.

„To zase bude…“ konstatovala bez nadšení. „Zkumavky a sklíčka a všelijaké křivule…“ Tvářila se kysele. Věděl jsem, že to není její oblíbená parketa. Teorie snad ještě, ale práce s roztoky a podobně – děsila se každou vteřinou své příkladné nešikovnosti a smůly.

Vlezli jsme do třídy, učitel zavřel dveře a pustili jsme se do práce. Víc než na to co dělám jsem se soustředil na to pozorovat Bellu jak pracuje s laboratorním sklem a hryže si u toho špičku jazyka snahou se maximálně soustředit. Snažil jsem se skrýt své úsměvy, protože v bílém plášti jí to slušelo a její úpěnlivá opatrnost byla roztomilá.

Nakonec se přiblížil konec hodiny, pokus byl dokončen a baňky a zkumavky byly vymyté. Zbývalo jen sklidit.

Sejmul jsem Belle z obličeje ochranný štít. „Tak vidíš – zvládla jsi to… bez nehod.“ Pohladil jsem ji po tváři a v tom po nás pan Roberts střelil pohledem. Rychle jsem svou ruku sundal a s Bellou jsme si vyměnili otrávený pohled.

„Taky že jsem si oddechla, zase jednou to mám za sebou. Potřebuju přestávku, ještě že bude oběd… Nejdřív matika, teď tohle…“ Po pravdě řečeno, také jsem si oddechl. Radši jsem nemyslel co by bylo kdyby si něco udělala, stačila by kapka její krve…

„Bello! Tak kde s tím jsi? Ať už můžeme jít…“ volala na ní Jessica, její dnešní pracovní kolegyně. Zbývalo jim uklidit pár věcí.

„Už jdu…“ popadla stojan s laboratorním sklem, otočila se a kráčela mezi dvěmi řadami stolů směrem ke skříním u protější stěny, kam jej chtěla uklidit. Stalo se to tak rychle, že jsem nestačil zareagovat. Díky své sádře zakopla o šňůru ležící na podlaze a při pádu vrazila do Rogera, který stál přímo před ní. Stojan se zkumavkami jí vypadl z rukou a sklo se rozbilo na podlaze. Roger ztratil rovnováhu a náraz ho vtisknul přímo do prosklené skříně s dalšími pomůckami, která zařinčela a popraskala. O zlomek vteřiny později jsem zíral jak Roger padá k zemi a kolem něj se sypou střepy, které původně tvořily skříň a její obsah a Bella leží na zemi vedle rozbitých zkumavek.

Strnul jsem zděšením a než jsem stačil zadržet dech, ucítil jsem to. Krev. Zavřel jsem oči a snažil se na to nemyslet. Bylo tam příliš mnoho lidí a byla tam Bella, musel jsem se udržet. Ta vůně mě ale pálila v hrdle, jed se okamžitě spustil a celé mé vědomí mě nutilo to udělat. Vrhnout se na Rogera a napít se, ochutnat tu krev. Pomalu jsem se donutil couvnout, přestože každá buňka v mém těle chtěla vyrazit přesně opačným směrem. Zíral jsem na Rogera jak se snaží zvednout se ze změti střepů a když jsem si všimnul červených stop kolem něj, stálo mě veškeré úsilí ve zlomku vteřiny nebýt u něj a nezarýt své zuby do některé z jeho tepen.

V zorném poli jsem viděl i Bellu jak se pomalu zvedá ze země a upřeně na mě zírá. Přelétl jsem ji očima a věděl jsem, že už tam nemohu zůstat ani o vteřinu déle. Vyrazil jsem ven ze třídy a zastavil se až venku v parku před školou, kde jsem se zhluboka nadechl, abych si pročistil hlavu. Vzteky jsem praštil do kamenné lavice, která tam stála, až se z ní uštípl kus. Chvíli trvalo než jsem se uklidnil a než netvor ve mně zase zkrotnul a přestal mě ovládat. Přitom jsem si oddechl, že jsem Rogera nezabil. Jak málo zbývalo! To pokušení, ten tlak ve mně, byl vysilující, ohromný.

Pomalu jsem se odhodlal vrátit do školy, musel jsem se vrátit za Bellou. Věděl jsem, že mě bude hledat. Musel jsem zjistit, jak je na tom. Její krev jsem sice necítil, ale co když se přesto nějak poranila? Otázka je, jestli s ní teď vůbec budu moci mluvit – věděl jsem, že bude-li tam jediná kapka její krve, nepůjde to.

Zůstal jsem stát na druhém konci chodby než na kterém byla chemická laboratoř, nehodlal jsem se zase vystavovat té zákeřné vůni, jejíž pozůstatky tam určitě ještě byly. Podle myšlenek lidí v laboratoři jsem pochopil, že Bella je ještě uvnitř.

„Ne, nic mi není…“ slyšel jsem její hlas ze třídy, jak promlouvá k panu Robertsovi. „Opravdu… Jen jsem upadla, nemám ani škrábnutí… A moc se omlouvám. Mohu vám nějak pomoci?“ zněla zmateně a provinile.

Díky bohu, Bella je v pořádku. Nic si neudělala, žádné nové šrámy… Zaplavila mě úleva.

„Ne, není třeba, Bello, zvládneme to. A neomlouvej se, byla to nehoda. Zakopnout může každý. Můžeš pokračovat ve svém rozvrhu, pokud ti opravdu nic není. O Rogera se postaráme. Zdravotnice je už na cestě,“ odpověděl pan Roberts.

„Rogere…“ promluvila k poraněnému spolužákovi, „promiň… je mi to moc líto. Nechtěla jsem! Budeš v pořádku?“

„Pusť to z hlavy, Bello, pár škrábnutí… to se zahojí. A navíc budu moci doma mladšího bráchu ohromit tím, že jsem propadl vitrínou…“ pokusil se zasmát. „Jdi už, nejspíš mě teď budou chvíli rozmazlovat, to vidět nemusíš.“

„Jsi si jistý? Dobře… Uvidíme se později, drž se.“

Nakonec ji propustili a vyšla ven, rozhlížela se a když mě na tu dálku neviděla, rozešla se směrem k východu. Doběhl jsem ji a chytil zezadu za ruku. Otočila se.

„Jsi v pořádku?“

„Ano, nic mi není… jen mám o důvod víc nenávidět svojí zoufalou nešikovnost…“ řekla sklesle a potom se podívala na mě s jistou dávkou údivu. „A co ty? Jsi v pořádku? Vypadal jsi tak… křečovitě. Byl jsi úplně mimo.“

„Ne… jsem v pořádku. To ta krev…“ doufal jsem, že tomu Bella nebude připisovat větší váhu než jen tu co doposud, ale dívala se na mě zkoumavě.

„Musel jsi … utéct,“ řekla zamyšleně částečně pro sebe jako by to byla napůl otázka, napůl konstatování a mně to znělo jako obvinění.

„Taky jsem si myslel, že to zvládnu lépe. Občas se to stává…“ svedl jsem to raději na běžnou slabost upíra, abych zamaskoval tu opravdovou a mnohem hrozivější.

Podívala se mi do očí tak zpříma jak uměla. „Ale jsi v pořádku, určitě?“

Do té odpovědi jsem dal veškerou svou přesvědčivost. „Ano,“ řekl jsem a chytil ji za ruku. Přitom jsem přemýšlel kolik pravdy a kolik lži se v té odpovědi skrývá.

- - -

„Carlisle, myslím, že plánovaný pokus v nemocnici můžeme odložit…“ prohlásil jsem vztekle jakmile se za mnou odpoledne zavřely dveře domu. „Je to zlé, dostatečně zlé…“

Carlisle se ihned objevil na schodech a scházel do chodby, když slyšel mé poražené rozčílení.

„Co se stalo?“

Všechno jsem mu popsal a on řekl: „Vztek ti nepomůže, Edwarde. Přestaň se rozčilovat, musíš myslet. Za prvé bys mohl být především rád, že jsi to zvládnul, že jsi našel sílu utéct. Napadlo tě jak lehce jsi se mohl prozradit?“

„Samozřejmě,“ syknul jsem… „nechápu, že se tak nestalo.“

„Dokázal jsi to překonat, alespoň pro tentokrát. Měl bys být vděčný – v tuhle chvíli už mohlo být všechno ztraceno a není. Tvoje šance na výhru se možná nepatrně zvýšily. Je tu tvoje síla, která stojí proti tomu. Dobře za to!“

Podíval jsem se do země. Možná měl Carlisle pravdu.

„A za druhé,“ pokračoval „musíme se zamyslet co dál. Musíme se tomu postavit.“ Na chvíli se odmlčel a zadíval se z okna, zatímco se prošel po místnosti. „Do nemocnice tě vezmu, čím dřív tím líp. Jsem přesvědčený, že to smysl má. Nehledě na to, že jestli ti mám pomoci, musím tě vidět, musím to zažít.“

Odfrkl jsem si. Skvělá představa. Nemohl jsem se dočkat až se přestanu ovládat před Carlislem, Emmettem a Esmé. Jako nějaký školák… Ale věděl jsem, že Carlisle má pravdu. Neměl jsem na výběr, musel jsem nějak začít s tím bojovat. Pokud vůbec bylo jak, musíme na ten způsob přijít. Dřív než budeme muset opustit město… až udělám něco hrozného. Otázka času.

- - -

Stál jsem pod jejím oknem a díval se nahoru. Uvnitř jsem viděl světlo a to jako by zářilo uvnitř mě. Stejně tak jako tohle světlo osvětlovalo její pokoj, ona rozsvěcela všechno v mém nitru. Vzdychl jsem. Nemohl jsem dnes za ní jít, ale musel jsem se aspoň přijít podívat a potěšit se pohledem na její klid. Na stěně se objevil její stín a uslyšel jsem šustot papíru, možná to byla kniha.

Dnes jsem ale měl v plánu něco jiného. Důležitějšího.

Carlisle mě odvedl do své pracovny v nemocnici, byla noc. „Počkej tady. Musím nejprve něco zařídit, promluvit si s noční službou a připravit pro tebe transfúzní místnost, kam potom půjdeme. Emmette, Esmé, pojďte se mnou.“ Zaklaply se za nimi dveře. Posadil jsem se za jeho pracovní stůl a čekal.

Snažil jsem se nemyslet na to co mě čeká. A nemyslet na to, kolik je tady v nemocnici krve. Jenom to pomyšlení mě pokoušelo. Cítil jsem zvrácenou touhu udělat něco zlého, přemáhalo mě to. Zakázané ovoce. Pochopil jsem, že tohle jsou myšlenky netvora, ale utíkal jsem k nim. Věděl jsem, že je to špatné, ale snad i ta sama špatnost mě lákala. Moje dvě tváře se spolu uvnitř mě hádaly a popadl mě strach, jestli se vliv a moc té zlé nezvětšuje. Bál jsem se, abych nebyl víc a víc zmatený, nic jsem nepotřeboval víc než si udržet čistou hlavu a držet se svého záměru tu věc porazit. Kdybych si náhodou přestal být jistý svým záměrem, bylo by po všem. A právě k tomu mě v té chvíli netvor sváděl. Chtěl mě odvést z cesty.

Nenáviděl jsem ho.

Pomaličku jsem si ale uvědomil, že je to sice velmi slabé, ale že i v této místnosti plné papírů a knih to cítím. Nádhernou lákavou vůni krve. Zavřel jsem oči a snažil se na ni nemyslet. Nešlo to tak snadno, když jsem na to tady teď byl sám, nebyl tu nikdo kvůli komu bych se musel ovládat. Zrádně nebezpečné.

Netrvalo dlouho a zkusil jsem otevřít zásuvku Carlisleova stolu, ke které moje myšlenky posledních pár chvil zalétávaly častěji a častěji. Mohlo to být tam? Nechal by mě tu Carlisle opravdu s krví?

Pomalu jsem ji otevřel a z pod složky s papíry jsem uviděl koukat červený cípek krevního sáčku. Pevně jsem zavřel oči. „Zatraceně…“ syknul jsem a zásuvku zase rychle přibouchnul. Vstal jsem a začal jsem rozrušeně přecházet po místnosti. Uvažoval jsem. Ví o tom Carlisle? Udělal to schválně? Nebo je to náhoda? Co mám teď udělat? Jestli se toho nechci dotknout, musím odsud okamžitě pryč. Ať je to jak chce… náhoda nebo záměr… nemůžu tady zůstat…

Rozhodl jsem se, v mžiku jsem byl u dveří, ruku na klice. Ale něco mě zadrželo, moje vnitřní bitva vřela. Když teď vyjdu ven, přijdu o to… Nechám to tady… Nemůžu to tady jen tak nechat. Je to jen sáček, nikomu tím neublížím.

S rukou na klice jsem prověřil myšlenky kolem mě. Neslyšel jsem ani Carlislea, ani Esmé či Emmetta, nejspíš byli daleko. Mohl bych to udělat. Pomalu jsem se otočil a mířil k zásuvce. Pomalu jsem ji otevřel a ačkoli se část mě tomu bránila, sáhl jsem po sáčku s krví. Jako bych to ani nedělal já, ale hýbala mnou nějaká vnější síla. Dělal jsem co jsem nechtěl udělat. Dělal jsem to, s čím jsem nesouhlasil. A jako bych přitom pozoroval sám sebe.

Zíral jsem na krev v mých rukou a na okamžik jsem ustrnul. Misky vah se vyvážily a mohl jsem jen čekat, kam se překlopí. Vyhraje moje vůle, moje myšlení nebo podvědomé instinktivní vrstvy, které byly o to silnější a záludnější, že mnou hýbaly bez přemýšlení? Věděl jsem, že jestli ten sáček otevřu, ta intenzivní vůně všechno zpečetí. Tolik jsem si přál to neudělat. Pořád jsem to mohl zahodit a utéct. Nutil jsem se k tomu rozhodnout… udělat to, co je správné. Najednou se ale přes veškerou moji vůli převalil silný chtíč, měl jsem takovou žízeň jako nikdy, a v ten moment jsem přestal myslet, otevřel jsem sáček, nasál tu omamnou nádhernou vůni, zvedl ho…

… a v tu chvíli mě za jednu ruku svírala Esmé, za druhou Emmett a Carlisle stál naproti mně a zpříma se na mě díval. „Dej nám to, Edwarde,“ požádal mě prostě, ale já ho nemohl vnímat. Vrčel jsem a vzpíral se síle Emmetta a Esmé, cenil jsem zuby a chtěl jsem to. Nedokázal jsem myslet na nic jiného. Výraz v mém obličeji se podobal čirému zaslepenému šílenství.

Carlisle mi klidně vykroutil z dlaní sáček, odnesl ho a za chvilku se vrátil. Drželi mě, nedokázal jsem nic, jen jsem se bezmocně zmítal. Otevřel okna.

„Dýchej zhluboka, synu,“ požádal mě a chvíli čekal. Pomalu jsem se uklidňoval a cítil jsem jak se mi vrací rozum a stejně tak i vyrovnanější výraz. V tu chvíli jsem propadl zoufalství a další vlně vzteku sám nad sebou. Zaskučel jsem bolestí, kterou mi způsobilo mé vlastní selhání.

„Dobře, můžete ho pustit,“ Esmé i Emmett mě pustili a oba se tvářili vážně.

„Zírám, brácho, jak se v tobě perou čerti s anděly…“ konstatoval užasle Emmett.

Neměl jsem na jeho narážky náladu. Cítil jsem se zoufalý. Esmé mi dala ruku na rameno, odolal jsem pokušení ten soucit odmítnout a ruku setřást, nakonec jsem se ale ovládl, Esmé to myslela dobře. Za její lásku jsem jí vždycky byl vděčný.

- - -

„Vždycky tu pro tebe budeme, uděláme všechno, co bude potřeba, abychom ti pomohli. A pokud to bude nutné, i proti tvojí vůli,“ ujišťovala mě Esmé a já měl co dělat se nezhroutit.

„Je to zlé, hodně zlé,“ mínil Carlisle. „Doufal jsem, že to bude o něco snadnější, ale tohle… Budeš muset vynaložit veškeré své síly a použít všechnu svojí zkušenost, abys to překonal.“

Vnímal jsem obrovský tlak, chtělo se mi utéct, místo toho jsem se ale donutil je vnímat a vůbec se soustředit. Prohlížel jsem si detaily našeho obýváku jako bych je viděl poprvé, protože jinak bych se asi zbláznil, a poslouchal jejich slova.

„Musíš mi prominout, že jsem tě v nemocnici vystavil takové situaci. Jenom tak ale bylo možné odhalit co se s tebou přesně stalo – v přirozené situaci, nic fingovaného. Edwarde, tohle jsi teď ty, počítej s tím.“

Odfrkl jsem si a potlačil další vlnu zhnusení a vzteku.

„Zatímco jsem to připravoval, hodně jsem nad tím přemýšlel. Co můžeme dělat? Nic o tom nevíme, nicméně na místě je rozhodně trénink novorozených. Budeš si tím muset projít znova a uvidíme, jestli to k něčemu bude. Víš, co to znamená…“

Na to jsem si pamatoval velmi dobře. „Vystavovat a vyhýbat se pokušení, obojí v rozumné míře… pamatuju si to jako dneska,“ řekl jsem chmurně. Nakonec jsem se ale oddal naději. „Jestli to pomůže, udělám cokoli. Kéž by to pomohlo…“

„To záleží na tvém odhodlání a síle,“ řekl vážně a díval se na mě.

„Jsem si jistá, že kvůli ní to dokážeš, kvůli Belle. Nikdy bys jí neublížil a nikdy bys jí neopustil. Nic není jasnější. Tu sílu máš,“ hlesla Esmé a já se chytil stébla, které mi hodila do rozbouřené vody.

Prozatím bylo řečeno vše, zvedli se a odcházeli. „Carlisle…“ nedalo mi to ještě. „Jak to, že jsem neslyšel vaše myšlenky v okolí tvé pracovny?“ zeptal jsem se ještě a přiznal tak svou vypočítavost předtím než jsem se vrátil k té prokleté zásuvce.

Carlisle se mírně usmál. „Počítal jsem s tím. Z mé pracovny je průhled na vyšetřovnu MRI – dokonale vlnově odstíněný prostor. Zkusili jsme to a zabralo to… Velmi dobré místo na tajné pozorování.“

Jen jsem uznale pozvedl obočí nad takovou vynalézavostí.