Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zrcadlo osudu-kapitola první

01.05.2009 (13:00) • LoA • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3190×

Bellin pohled
Projížděla jsem sem mokrou krajinou, směr mé cesty-jedno z nejmokřejších a určitě nejzelenější město USA. Zde jsem chtěla začít znovu, zapomenout a utéct před minulostí, tedy žádní upíři.
Zabořila jsem se hlouběji do sedadla mého audi Q7 a snažila se nevzpomínat, podívala jsem se na palubní počítač, snad ironie? Dnes tomu bylo 19 let a 8 měsíců, co jsem přišla o vše, o stvořitele, otce a nejlepšího přítele v jedné osobě...Gabriel byl velice milý a chápavý a měl velice zajímavý dar, cokoli chtěl najít, našel, takže po jeho „smrti" jsem se stala vlastníkem diamantových dolů v Africe, ropných nalezišť na Sibiři a stříbrného dolu v Argentině.
Nevím, jak dlouho jsem se utápěla v myšlenkách, vzpomínkách a představách, ale byla jsem na místě. Zastavila jsem před moderním, středně velkým domem s obrovskou zahradou. Kvapně jsem vystoupila z auta, nasála vzduch prosycený mokrou hlínou a vůní lesů a upíří rychlostí jsem obíhala zahradu, prozkoumávajíc každý kout. Během minuty jsem vešla do mého nového domu, byl nádherný, ale bez nábytku. Rozhodnutí padlo během vteřiny, razím na nákupy!
Jako člověk bych protestovala, ale jako upír jsem si nákupy zamilovala-neomezená hotovost, úchvatná postava a hlavně nekonečně mnoho času. Ovšem když jsem byla člověkem, byla jsem nemotorná, tichá, ošklivá, neoblíbená Bella, člověku se podobám čím dál méně. Jak by taky ne? Jsem nadpozemsky krásná, nesmrtelná, rychlá, chytrá, silná zrůda, která prahne po lidské krvi jako pijavice, parazit. Jediné co jsem udělala za svou existenci správně je, že jsem nezabila jediného člověka, můj štít je čistý, mé duhovky jsou jako tekuté zlato. Ujížděla jsem mokrou silnicí směr Seattle - nákupní centrum. Rovnou navštívím i obchody s oblečením. 
Po navštívení mnoha obchodů s nábytkem a ještě více s oblečením jsem se vydala se svou kořistí zpět do Forks, jsou 2 odpoledne, nábytek mi přivezou večer, tak si jedu zařídit školu..
Po zaparkování na parkovišti před střední školou ve Forks jsem se rozhlédla, samé rachotiny, auta, která držela pohromadě jen díky pevné vůli jejich majitelů. Další důvod proč budu vyčnívat. Rychleji než člověk jsem se vydala do školní kanceláře už s nacvičenou historkou.
„Dobrý den," pozdravila jsem zdvořile.
„Dobrý děvenko, potřebuješ něco?" zeptala se mě starší, sympatická paní v brýlích.
„Ano, chtěla bych se zapsat na školu, rodiče podnikají v Evropě a mně dali volnost, a proto bydlím sama, rodiče měli do školy volat, ale víte časový posun..." a mluvila jsem a mluvila, načež paní pokyvovala, požádala mne o vysvědčení z minulé školy a řekla, že zítra už mohu nastoupit, zřejmě uvěřila mé historce. Já se šťastně usmála a rozloučila se. Před školní budovou jsem ucítila zvláštní vůni, ale nezabývala se jí.
***
Celou noc jsem stěhovala nábytek a můj domek vypadal opravdu úchvatně. Ale trochu jsem zapomněla na sledování času, takže jsem byla malinko ve skluzu. „Naštěstí" jsem upír, rychlé stvoření, oblékla jsem se do černé halenky, černého saka černých kalhot, černých lodiček a k tomu všemu, jsem si vzala černou kabelku, nemám důvod nosit nic veselejšího. Proč?
Už při vjezdu na parkoviště jsem musela upoutat pozornost, ne ani tak já jako mé auto, mezi těmi rezavými věcmi, které si říkaly auta, to mé vypadalo jako zlatý prsten v odpadkovém koši. Ale potom jsem uviděla stříbrné Volvo, nejsem jediná s lesklým autem, uklidnila jsem se. A zase ta vůně, kde jsem jí cítila? Je mi tak povědomá, ale i tak vzdálená... Rozhlédla jsem se a parkoviště bylo prázdné, žádný očitý svědek, který by mě zahlédl a upíří rychlostí jsem se přemístila do kanceláře pro papíry, mapku a vše co k tomu patří a šla na první hodinu. Cítila jsem na sobě pohledy všech těch lidí, mé kořisti jejichž krev mě tak vábila, slyšela jejich komentáře:
„Ta je nádherná, určitě ji pozvu na rande," blonďatý chlapec.
„Není moc hezká, když se na ní podíváš," přesvědčovala své přítelkyně malá brunetka.
Ale nejvíce mi vrtalo hlavou to, co jsem slyšela už několikrát: „Ona je jako Cullenovi." To asi těžko, já jsem upír, zhnuseně jsem se pousmála nad svou myšlenkou.
Celý den uběhl velice rychle, byla jsem chytřejší než, kterýkoli profesor, blížil se čas oběda, najdu si nejvzdálenější kout, daleko od všech a budu imitovat obědvání, kam až jsem to klesla. Čím blíže jsem byla jídelně, tím koncentrovaněji jsem cítila neidentifikovatelnou vůni. Otevřela jsem a vešla. Kdyby mi bilo srdce, asi by se teď zastavilo, vše mi došlo, když jsem spatřila šestici andělů, kteří byli i v upírském měřítku úchvatní. Malá, roztomilá černovláska podobající se elfce se opírala o zjizveného, tajemně krásného blondýna. Velký, svalnatý a také velmi krásný upír držel za ruku blond upírku, které jedním pohledem leželo všechno mužské osazenstvo jídelny u nohou. A... musela jsem popadnout dech, upír vedle něhož by se cítil trapně i archanděl Michael. Jeho rozčepýřené, měděné vlasy, jeho ústa, jeho oči...Cullenovi, ten pach-upíři.
Nevím, jak dlouho jsem tam stálá s otevřenými ústy, zlomek vteřiny? Deset vteřin? Minuty? Čas jakoby přestal existovat, já vnímala jen prázdnotu, musela jsem pryč.
Rychle jsem zmizela z jídelny, nedbajíc zkoumavé pohledy všech studentů, musela jsem pryč, pryč ode všeho. Nasedla jsem do auta, nastartovala a rychlostí závodních vozů opouštěla parkoviště. Opět utíkám pomyslela jsem si, ale copak mohu jinak, jsou to upíři a mě se tu tak líbilo, nemusím odcházet. Oni nemohou za to, že Gabriel není, to já. Oni nejsou Volturiovi, neživí se lidskou krví, mohou existovat klidně ve stejném městě a mně to může být jedno, nenechám si sebrat svou šanci začít znovu.
S kvílením pneumatik jsem otočila auto zpět domů, do Forks.

Edwardův pohled:
Má věčnost, mé utrpení, to bytí upírem. Ovšem ostatní to tak necítí. Ubohost. A také nesnesitelné poslouchat jejich zamilované myšlenky. Láska, to mi nic neříká, je to jen další tělesná potřeba jako hlad nebo únava. O to vše jsem přišel při mé přeměně, ostatní také a i přes to jejich láska je to nejsilnější, co znám. Proč oni milují? Já nenávidím, svět je pro mne prázdný, černý.
Z mé sebelítosti mne vytrhly myšlenky ostatních, škola, místo plné dívek, které mi nadbíhají, jak jen to jde. Obléknou se do sukní, na kterých se evidentně šetřilo látkou, z triček jim div vše nevypadne a razí na lov. Mnohdy se pozastavím nad Jessicou, odmítl jsem tolikrát, že jí to ještě baví..
Dnes má do školy přijít nová studentka, jestli bude také tak natvrdlá tak už si-
„Edwarde?"
„Co je Alice?"
„Ty nevystupuješ?" zeptala se mne má sestřička.
„Ah.."
„Děje se něco Edwarde? Od té doby co jsme se přistěhovali, už vůbec nekomunikuješ a také-" zarazila se sestřička, když její pohled znepřítomněl. Tato vize byla krátká. V její mysli jsem viděl jen bledou andělskou tvář, ucítil nasládlou vůni.
„Upír," řekli jsme s Alicí unisimo.

Autor: LoA (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zrcadlo osudu-kapitola první: