Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracená rodina 1. kapitola - Seznámení

16.04.2010 (12:15) • Paes • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 7504×

Když jsem se letadlem dostala do Forks, čekal mě tam Charlie. Vypadal tak šťastně, že mě vidí. Je to asi jediný člověk, který mě má opravdu rád. Moje existence ho v žádném případě netrápila. Ani mi nevyčítal matčinu smrt, i když já mám důvod si myslet, že ještě žije. Jakmile jsem k němu došla, tak mě chytil a obejmul. Docela mě zaskočil, na takové gesto jsem nebyla zvyklá.

Když mě konečně pustil, byli jsme oba velmi rozpačití. Charlie nikdy neměl děti. Myslím, že nikdy nenašel tu pravou ženu, se kterou by chtěl založit rodinu.

„Ahoj Isabello, jaký byl let?“ zeptal se mě.

„Ahoj Charlie, prosím tě říkej mi Bello. Jinak let byl dlouhý a nudný, znáš to.“ Já tak nemám ráda oslovení Isabella. Možná proto, že mi teta jinak neřekla a navíc je to moc dlouhé jméno.

„No a na jak dlouho si přijela?“ chtěl vědět.

„Pokud by ti to nevadilo, chtěla bych se tady zdržet a možná chodit na střední školu. Víš, že jsem nikdy neměla možnost tam chodit a bavit se s vrstevníky.“ Hodila jsem na něj psí oči. Kdyby mě u sebe nechtěl, tak bych ve Forks zůstat nemohla a to nechci dopustit.

„To víš, že nevadí. Mám větší dům a sám se cítím opuštěný. Ale mám jednu podmínku,“ usmál se a mrkl na mě.

„Jakou?“ Netušila jsem, co by po mě mohl chtít.

„Pokud to umíš, mohla bys vařit. Moje výtvory nejsou vůbec k jídlu,“ zasmál se.

„Tak to ti naštěstí mohu splnit. Doufám, že mé výtvory budou více k jídlu, než ty tvoje.“ Trochu jsem si z něho utahovala. A v takové konverzaci jsme pokračovali celou cestu k Charliemu domu. Vlastně jsem u něj doma ještě nikdy nebyla. Charlie vždycky jezdil za mnou. Zřejmě chtěl vidět i svoji sestru, ale ta byla nepříjemná i na něj. Zřejmě proto, že mě před ní vždycky bránil.

Jeho dům vypadal hezky. Byl dvoupatrový s mnoha okny, takže bude uvnitř hodně světla.

„Tady se mi bude líbit,“ pomyslela jsem si. Akorát, že tu pořád prší a málokdy vysvitne sluníčko. Alespoň se nikdo nebude divit, že nejsem opálená. Zřejmě to patří k mému původu, že se moje pokožka nemůže chytnout do bronzova.

Charlieho dům byl prostorný a dobře vybavený. Můj pokoj byl vymalován do fialova. Postel jsem měla obrovskou, také tam byl stůl, židle a dvě velké skříně. Počítač si koupím za své peníze. Stejně jsem chtěla jet do města, koupit si nějaké oblečení.

Charlie má dvě auta. Než si koupím vlastní, tak mi půjčí svého Peugota 206. Ráno jsem jela poprvé do školy. Charlie už mě tam zapsal jako svoji neteř, které zemřeli rodiče. Když jsem dojela na parkoviště, začala jsem být hodně nervózní.

„Klídek Bello, to zvládneš,“ šeptem jsem se uklidňovala. Ještěže mě nikdo neslyší. Myslel by si, že jsem blázen. Vyšla jsem z auta a zraky všech mých budoucích spolužáků se stočily k mé osobě. Nejspíš tu nejsou zvyklí na nové lidi. Rychle jsem kolem nich prošla a snažila se udělat neviditelnou. Málem jsem vrazila do jedné holky, jak jsem šla rychle.

„Promiň, já tě neviděla,“ snažila jsem se jí omluvit.

Dívka se jenom usmála a řekla: „To nic, ty jsi ta nová. Isabella, že? Já jsem Jessica,“ představila se mi.

„Radši mi říkej Bello. Mohla bys mi ukázat, kde je ředitelna? Musím si vyzvednout nějaké papíry.“ Ať tu nemusím sama bloudit.

„Jistě, pojď se mnou.“ Celou cestu Jessica drmolila o ostatních lidech, které musím určitě poznat. Vždy jsem jí na to kývla, nebo něco zamručela a jí to stačilo. Konečně jsme došly k ředitelně.

„Tak já na tebe počkám a pak ti ukážu tvou třídu,“ řekla mi. Nejspíš budu její nová oběť. Vešla jsem do ředitelny. Byla to velká místnost s policemi plných knih a jedním stolem, u kterého seděla žena ve středních letech, s velmi špatným blonďatým přelivem. Usmála jsem se na ni, ve snaze být přátelská.

„Dobrý den, jmenuji se Isabella Swanová a jsem nová studentka.“ Jakmile to žena uslyšela, stoupla si a podala mi ruku.

„Těší mě, Isabello. Je mi líto tvé ztráty, Charlie mi všechno řekl,“ snažila se mě utěšit. Jistě naše vymyšlená historka.

„Děkuji, ale už jsem se s tím vyrovnala. A mohla byste mi dát rozvrh, ať vím, kde mám hodinu?“ Nechtěla jsem hned první den přijít pozdě.

„Jistě, tady máš. Kdybys cokoliv potřebovala, tak dojdi za mnou.“ Vzala jsem si od ní rozvrh, poděkovala, a co nejrychleji odešla. Jess na mě pořád čekala. Jakmile uviděla rozvrh v mé ruce, vzala mi ho a zvědavě se do něj podívala.

„Takže první hodinu máš biologii. Tu máš se mnou společnou, ale bohužel už s někým sedím. Jen u Cullena je volné místo.“ Jakmile to řekla, tak jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce.

„A jak se jmenuje křestním?“ Třeba jde jen o shodu příjmení, i když jaká je šance, že žije ve Forks více Cullenů?

„Edward, ale s nikým se moc nebaví,“ řekla. Trochu jsem si oddechla a Jess mi o něm začala vyprávět.

„Edwarda adoptovali manželé Cullenovi a ještě další čtyři puberťáky. Všichni sem chodí do školy. Ale jsou divní. Chovají se jako páry. Alice je s Jasperem a Rosalií s Emmettem. Jenom Edward je sám,“ vzdychla. Znělo to trochu zamilovaně, ale co mě je po nějakém Edwardovi. Zajímali mě jeho adoptivní rodiče, ale než jsem se jí stihla na ně zeptat, došly jsme k naší třídě.

Jess tam rychle vklouzla a já se šla představit učiteli. Rozhlédla jsem se po třídě a tam seděl sám ve třetí lavici u okna. Moje srdce začalo ještě rychleji bít, než obvykle. Jeho kůže byla ještě bělejší než moje. Barva vlasů byla bronzová a v jeho topazových očích jsem se úplně ztrácela. Tvář měl dokonalou. Takovou nemá žádný člověk a v tu chvíli mi to došlo. On nebyl člověk, ale upír!

Záleží mi na tom co si myslíte, tak budu ráda, když mi tu zanecháte komentáře či kritiku :-)

Autor: Paes (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracená rodina 1. kapitola - Seznámení: