Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracená rodina 7. kapitola - Zjištění

04.05.2010 (11:45) • Paes • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 7860×

Sklenice se na podlaze roztříštila na milion kousků. V obýváku bylo neobvyklé ticho. Já se jen zmateně dívala na Esme, stále neschopna přijmout fakt, že na to tak lehko přišla.

„Nic se neděje,“ zavolala Esme na ostatní. Jak se nic neděje? Vždyť mi teď řekla, že ví, že je moje matka. Potřebovala jsem okamžitě na vzduch. Vyběhla jsem ven.

Ještě jsem zaslechla Esme, jak šeptá: „Neutíkej ode mě.“ Já ale musela utéct. Tolik jsme si přála mít rodiče, ale když na to dojde, tak nejsem připravená. Z očí mi začaly téct slzy. Byla jsem překvapená, ještě nikdy jsem nebrečela.

Myslela jsem si, že to ani nedokážu. Zastavila jsem se uprostřed lesa, kde jsem si sedla pod strom. Nevím, jak dlouho jsem tam byla. Nezajímalo mě to, kdyby mě nevyrušil ten nejkrásnější hlas, jaký jsem znala, byla bych tam asi doteď.

„Bello, proč jsi utekla?“ zeptal se. Já se na něj zmateně podívala. Myslela jsem si, že všechno byl jen sen. Zřejmě to ale byla realita, se kterou se musím vyrovnat.

„Edwarde, já ti musím něco říct, ale bojím se.“ Co když mě už pak nebude chtít? To bych nemohla vydržet.

„Neboj se, klidně mi to řekni,“ usmál se. No jemu se to hezky mluví.

„Víš, jak Esme umřelo dítě?“ Jenom přikývl. „To dítě je naživu.“ Podívala jsem se na něj.

„A kde je?“ zeptal se mě. Bože, to jsou ti chlapi, nic jim nedojde.

„Edwarde,“ v mém hlasu byla znát netrpělivost, „já jsem to dítě!“ skoro jsem vykřikla. Chvíli tam nade mnou stál a v obličeji se mu zračil šok. Rychle se vzpamatoval a sedl si vedle mě. „To je dobrá zpráva pro Esme a Carlislea,“ vysoukal ze sebe.

„A co na to říkáš ty? Chceš se mnou i přesto být?“ Začala jsem být hysterická.

„Jistě, že chci. To, co k tobě cítím, nic nemůže změnit,“ než to dořekl, klečel přede mnou a držel můj obličej ve svých dlaní. Díval se na mě s takovou láskou, že jsem nemohla pochybovat o pravdivosti jeho slov. Opřela jsem své čelo o jeho hruď a vydechla úlevou. Naráz, jakoby ze mě všechno opadlo. Začala jsem věřit, že zde najdu své štěstí.

„A co se stalo v kuchyni?“ byl zvědavý.

„Esme na to přišla, že jsem její dítě. Říkala, že poznala můj pach,“ vysvětlovala jsem a doufala, že to pochopí. Naráz se začal smát. Já na něj jen šokovaně zírala a nechápala, co se děje.

„Už vím, co přede mnou Alice skrývala,“ nakonec ze sebe vysoukal.

„To nechápu. Říkal jsi, že nevidí mou budoucnost,“ ohradila jsem se.

„Tvou ne, ale Esmeinu a Carlislovu ano. Pokud se Esme rozhodla, že ti to řekne, tak to věděla i Alice,“ vysvětloval mi. Já na něj jen nevěřícně zírala.

„To, ale znamená, že to celou tu dobu věděla,“ vyhrkla jsem.

„Ano, zřejmě to věděla, ale nikomu to neřekla. Ta už tě, ale od začátku bere jako svoji sestru.“ Mrkl na mě. Takže to stačí říct mému otci a zbytku rodiny.

„Myslím, že už jsem připravená to říct ostatním. Pokud budeš se mnou.“

„Neboj se, budu s tebou celou věčnost,“ prohlásil vážným hlasem. Nevím, jestli to cítil, ale tahle slova mě dokázala roztřást po celém těle. Chytil mě za ruku a utíkali jsme směrem k jejich domu. Musel se mi trochu přizpůsobit, nebyla jsem tak rychlá jako on, ale jemu to zřejmě nevadilo.

Doběhli jsme tam a já celá nesvá vstoupila dovnitř. V obýváku všichni seděli a zdálo se, že na nás čekají. Esme, tedy má matka vypadala, že se jí ulevilo. Usmála se a stoupla si, aby mě objala. Její náruč byla sice studená, ale já věděla, že je vstřícná a milující.

Po tváři mi zase stékaly slzy. Ostatní kromě Edwarda a Alice, se na nás nechápavě dívali. Pochopila jsem, že Esme ani Alice to zatím nikomu nepověděly. Carlisle z nás byl asi nejvíce zmatený. Když jsme se přestaly objímat, tak se zvedl a šel k Esme.

„Co se tady děje drahoušku?“ zeptal se. Má matka se na mě podívala, jestli mu to smí říct a já přikývla na souhlas.

„Miláčku, zjistila jsem tu nejlepší věc na světě,“ stále nechápal a já se ani nedivila.

„Bella je naše dítě. Neumřela, jak nám Lucy nalhala, ale stále žila.“ Kdyby mohla, začala by brečet. Carlisle se na nás nechápavě díval, jako by mu unikala souvislost.

„To není možné,“ vydechl. Jasper, Rosalie a Emmett nás jen pozorovali a vypadali překvapeně. Carlisle na chvíli zavřel oči. Nechápala jsem jeho reakci, ale matka se na mě jen usmála. Bylo divné si jen myslet, že je to má matka, natož to říct nahlas. Naráz, než jsem to stihla zaregistrovat, mě Carlisle popadl a jemně objal. Zřejmě se snažil mi neublížit.

„Je mi to tak líto, Bello. Přísahám, že jsem to netušil,“ rychle drmolil, ale já mu rozuměla. Jak mě pustil, tak se na mě vrhli i ostatní. Všichni mě objali a vypadali nadšeně z nového přírůstku do rodiny.

Emmett do mě šťouchl a řekl: „Ahoj, ségra, konečně někdo nový.“ A uličnicky na mě mrkl. Pak jsme si všichni sedli. Ostatní se vyptávali Esme a Carlislea, jak to teď s námi bude dál. Já jsem nedávala pozor. Edward mě objímal a rodiče nás s láskou pozorovali.

Nechtěla jsem kazit atmosféru, ale musela jsem se zeptat. „Co uděláme s Lucy?“ Všichni zvážněli a přemýšleli.

Moc mě těší vaše komentáře, ale i kritika. Klidně mi pište, v čem bych se mohla zlepšit. Budu moc ráda. A pokud máte nějaké nápady, co provést Lucy, zda se pomstít či nikoliv, klidně mi to napište do komentářů. Děkuji :-)

Autor: Paes (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracená rodina 7. kapitola - Zjištění: