Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracené dcery - 21. kapitola

25.08.2011 (10:00) • Werunecka • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1172×

--- Pohled Baryka ---

„To je ale citlivka,“ řekla jsem jen tak a odmávla to rukou.

„Marsmallow,“ uchechtal se Emmett.

„Výraz smějící se godzilly,“ utrousila jsem mezi záchvaty smíchu - a nejen já. Přidali se i příchozí Cullenovi.

„Přišli jsme se rozloučit,“ objala mne Esmé a já jí objetí opětovala.

„Kdy odjíždíte?“ koukla jsem na všechny.

„Dnes večer nám letí letadlo. Konečně vypadneme z téhle díry,“ utrousila Rose a já jí rozuměla. Taky bych odsuď nejraději vypadla.

„Já chci taky!“ založila jsem si ruce vbok.

„Co bys chtěla?“ vešel do místnosti Caius.

„Život, svobodu… klid!“

„Klidný a ničím neohrožený život máš zde,“ překroutil všechno proti mně.

„Jo, jen ta svoboda schází. Jo a to víš, že podle nejnovější studie se většina mladistvých od sedmnácti let stěhuje od rodičů?“ houkla jsem na něj.

„Ovšem, odstěhovaly jste se dřív, není tak?“ vrátil mi to.

„Fajn. Divím se, že tě Aro strpí, jsi chytřejší než on!“ uznala jsem jeho mini rozum.

„Přeji vám příjemný let. Má drahá dcero, následuj mne,“ otočil se mě.

Pochybovačně jsem na něj koukla. Kdy mě tak naposledy oslovil? Nikdy! Co zas chce?

Koukla jsem po Cullenových, ale poté jsem jenom pokrčila rameny a vydala se za svým nemilovaným otcem.

Šli jsme v tichosti a já přemýšlela, co zas zamýšlí. Teda do té doby, než jsme před vchodem do síně potkala Veronicu.

„Papa, za chvilku za tebou přijdu,“ otočila jsem se na Caiuse a on pokračoval ve směru chůze.

Poté jsem se otočila a nejbližší cestou jsem se vydala pryč. Ovšem neměla jsem v plánu zdrhat před problémy, měla jsem v plánu vyřídit si to s tou fuchtlí.

--- Pohled vypravěče ---

„Ty fusakle jedna, mlč!“ reagovala Vevi na Barykovy myšlenky a šla za ní.

„Ty krávo jedna, to si vážně myslíš, že když uděláš ze dvou knížek popel a necháš tam vazby, tak nikoho nenapadne, že by to mohl být někdo jiný než já?! Například někdo, kdo má schopnost vzít si dary ostatních?!“ vztekala se Baryk. V tu chvíli jí od Vevi jedna výchovná přiletěla.

Baryk na obranu vytáhla z boty malý meč a začala jím Vevi ohrožovat.

„Proč mi to děláš?!“ začala řvát Baryk na Vevi.

Ale Vevi si to nenechala líbit a také vytáhla dýku. Zdá se, že Volterra je velice krušné místo.

„Ty knihy byly o nás! Aro si vedl deníčky o svých neteřích! Hodlala sis je snad přečíst?“ vrátila jí to Vevi a obě si šly tvrdě po krku.

„Jo, jasně. Milý deníčku, dnes se má oblíbená neteř konečně odpojila od té otravné poloupírky s úžasným darem. To jim to ale trvalo,“ začala odříkávat imaginární text z deníku Ara a stíhala se i bránit.

„Ne, milý deníčku, ta nejotravnější poloupíra leze opět mému bratrovy do zadnice! A že jí to celkem jde!“ opravila ji Vevi.

Vtom jim dýka i meč zmizely z rukou. To tam vlítla Heidi a sebrala jim jejich hračičky.

„Vyříkejte si to beze zbraní!“ křikla na ně a odešla.

„Tak co, ještě by sis ráda početla?“ obořila se na Baryka Vevi.

„Jdi do háje! Kolem Volterry jich je hafo!“ křikla po ní Baryk a odešla.

--- Pohled Vevi ---

Fajn, když chce válku má ji mít. Kdo zasévá vítr, sklízí bouři. To by snad mohla vědět ne? Živly jsou přece její dar.

Jelikož jsem vcelku neměla, co na práci, šla jsem k sobě do pokoje. Hodlala jsem se převléct a jít se projít po ‚umírající‘ Volteře. Ven už se nějak dostanu. Vtom mě ale zarazil dopis na posteli. Rozhodně byl napsaný na hodně starém papíru. No jo, starota a zatuchlina.

Zvědavě jsem si ho vzala a zajímala jsem se, od koho je. Tady to mohl být každý.

Drahá Veronico,

jistě sis všimla, že si nesmírně cením tvého daru, více než ostatních. Tvůj dar je nesmírně zajímavý a neobvyklý. Jediné, co mne trápí, je tvá nesmírně neschopná sestra. Na co mi je, když její dar máš ty? Je hloupá, nevím, jak by někdo tak iritující by mohl vládnout celému světu. Strašně se snaží Caiusovi podlézat a on ji má radši než tebe, což vůbec nechápu. Je nepodstatná, snadno nahraditelná, takže přemýšlím, jak se jí nejlépe zbavíme. Bude nám bez ní mnohem lépe.

Aro

Tak tohle ne! Tohle už nerozdejchám! Co si o sobě ten starej senilní dědek myslí! Jestli na ni, byť jen šáhne, chladnokrevně ho zabiju a garda mi v tom rozhodně nezabrání!

Vztekle jsem se vydala z pokoje, ale původní plán, jít za ním do síně jsem přehodnotila a šla jsem za svou sestrou. Tu jsem ovšem nenašla v jejím pokoji, tak jsem zamířila na zahradu. Vycítila jsem, že chce použít svůj dar.

Když už jsem se k ní blížila, štěkla po mně jednu ze svých poznámek, ale já ji ignorovala.

„Fajn, jestli to chceš takhle, máš to!“ křikla jsem po Barbaře, neboť jsem byla ještě pořád vzteklá. Nehodlala jsem se zde zdržovat déle, než je nutné. Prostě jsem po ní hodila dopisem a odešla jsem. Ať si dělá, co chce.

--- Pohled Baryka ---

Došla jsem do pokoje a převlíkla se. Vyrazila jsem do zahrady, tam snad budu mít klid a budu se věnovat v rozšíření či zdokonalení svého daru, neboť jsem tušila, že své nadání jsem zcela nevyužila.

Posadila jsem se na zem a zamyslela se nad vlastností tohoto živlu.

Ale vyrušily mne blížící se kroky.

„Co chceš?“ štěkla jsem po své sestře.

Ale místo odpovědi po mne hodila kusem starého a smradlavého papíru, který byl v rozkladu a odkráčela. Vzala jsem teda ten cár a začala číst. Když jsem to dočetla, celý dopis vzplál. Konečně vím, co si o mne Aro myslí. Jsem postradatelná, nepotřebná. To i poloupíra zamrzí, že si tohle myslí člen nefungujícího klanu. Vstala jsem a vydala se do síně. Měla jsem vztek a chtěla jsem pro Ara něco užitečného udělat – škrtnout pod ním zapalovačem!

--- Pohled vypravěče ---

Baryk šla rozezleně po chodbě, ale narazila na Vevi.

„Hej, počkej. Dá se toho využít,“ snažila se ji zastavit.

„Jo, ale tebe nehodlá zlikvidovat.“ Barbara se s tím nehodlala jen tak smířit.

„Ne, mne prakticky žádá o službu, kterou zásadně odmítnu,“ odpověděla jí Vevi s předstíraným klidem.

„Díky.“ Baryk si uvědomila, co pro ni Vevi udělala.

„Pořád jsi má sestra,“ upozornila jí ještě Vevi a váhavě ji objala. Chvíli obě mlčely a poté pokračovaly v rozhovoru.

„Takže nějaký plán, jak vydírat Ara?“ snažila se odvést pozornost Vevi.

„Ne, jediné, co chci, je ho podpálit!“ V Barykovi vzplál vztek nanovo.

„To nejsi sama. Tak co provedeme?“ zajímala se Vevi.

„Co bych asi tak s něčím mohla nadělat, když hniju v téhle díře?“ štěkla po Vevi Baryk.

„Tak pojď ke mně do pokoje a něco vymyslíme,“ přemlouvala Baryka Vevi znovu.

„Jo, u mne by všechno slyšela Athenodora,“ rezignovala nakonec Baryk.

Obě se tedy vydaly do pokoje Vevi a tentokrát celkem v klidu.

„Hele, myslíš, že může upírům začít z ‚nějakého‘ důvodu hrabat?“ zajímala se Vevi.

„Ne, myslím, že ne!“ přemýšlela o tom Baryk.

„Fajn, ale z nás dvou jo!“ ujišťovala ji Vevi s jistotou.

„A to chceš udělat jak?“ Baryk to pořád jaksi nechápala, bylo zřejmé, že Vevi dostala nápad.

„Pojď se mnou. Mám něco v plánu.“ Čapla za ruku Baryka Vevi.

„Fajn, to by mě zajímalo co.“

Vevi si vzala kabelku s peněženkou a tím Baryk poznala, že se hodlají vytratit z hradu, což se jim velice rychle povedlo. A ani se je nikdo nesnažil zadržet. No jo, zřejmě je nikdo neviděl spolu.

„Řekneš mi už konečně, co máš v plánu nebo mě sem prostě jenom táhneš?“ Baryk byla nevrlá.

„Víš, kdy upírům začne hrabat? Když uslyší nějaký otravný zvuk, pořád a neustále. A taky si musí myslet, že jim zvoní v uších!“ Vevi se nad tou představou smála.

„A toho chceš docílit jak?“ rozčilovala se nyní Baryk a Vevi ji v tomto případě chápala.

„Myslím, že si tu něco koupíme, ne?“ Otočila Vevi Baryka směrem k výloze obchodu s kostýmy pro břišní tance.

„Hej, ty nejsi zas tak blbá,“ usmála se nyní již Baryk.

„Díky ti. Dokážeš si představit, jak moc toto může upíry vydeptat?“ brala to Vevi výjimečně s klidem.

„Super, jdeme,“ rošťácky se usmála Baryk a do obchodu se nyní přímo hrnula.

Společně, a nyní už opět, jako nejlepší kamarádky a sestry, strávily v obchodě téměř hodinu. Probraly spoustu kostýmů a nakonec se Baryk rozhodla pro červený kostým a Vevi zase pro oranžový, u kterého si řekly, že tyto penízky budou krásně deptat uši upírů.

„Díky, ségra,“ utrousila Baryk po cestě zpět do kobky.

„Vždy jsem tě měla ráda,“ ujistila ji Vevi.

„A ve Volteře bude co?“

„Právě teď? Oběd. Co si dáš a kam půjdeme?“

20. kapitola ** 21. kapitola ** 22. kapitola

Autor: Werunecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracené dcery - 21. kapitola: