Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracené dětství - 6. kapitola

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

Ztracené dětství - 6. kapitolaAhojky, po dlouhé době jsem přidala další kapitolu. =) K povídce: Co se Ness zdálo? Jaké budou následky? Jen Vám řeknu, že si Ness bude povídat s Edwardem. Co jí řekne? Moc Vás prosím o komenty! PS: Pokračuji v psaní této povídky pouze, když tu bude více, jak pět komentářů. NEVER =.)

24.05.2010 (21:45) • Never • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1999×

Ztracené dětství – 6. kapitola

Pohled: Renesmee

Odehrávalo se to někde v nějakých katakombách.

„Ne! Nechte mě!“ křičel táta.

„Jane, nech mě,“  svíjel se stále v bolestech.

Jane na něj pořád působila jejím darem – psychická bolest - .

„Jane! Nech ho! Vem si mě, ale mou rodinu nech na pokoji! Prosím!“ řvala jsem.

Rozesmála se a to ve mně probudilo ďábla a vrhla jsem se na ni.

Srhla jsem ji stranou a chytla pod krkem, ale to už ani na tátu nepůsobil její dar a pomohl mi.

Poté do haly v katakombě přišel Felix, kterému šel v patách Demetri.

„Zabít!“ křikl Demetri.

„Nééééé!“ hned jsem vedle sebe uviděla matku.

„Copak, co se ti zdálo?“ hladila mě po vlasech. Nevím jak, ale skoro jsem zapoměla na ten incident ze včera.

„Nic... nech to plavat,“ řekla jsem.

„Nenechám,“ odporovala mi.

„Dobře...“ řekla jsem.

„Zdálo se mi, jak jsme já a táta byli zavření někde v katakombách. A... a Jane tátu mučila. Bylo to hrozné, mami!“ A objala mě a já jí vzlykala na rameno.

„Neboj. Byl to jen sen. Jen sen...“ utěšovala mě.

„Mami, mohu být chvíli sama?“

„Jasně,“ a odešla.

Šla jsem do koupelny s rozhodnutím, udělat ze sebe člověka.

Před zrcadlem jsem se zhrozila.

Vypadala jsem jako zombie. Jako krvavá Marry.

Obličej jsem si omyla studenou vodou a osušila. Vlasy si sčesala do drdolu a sepla do spony.

Vzala jsem čistící krém na pleť a natřela si ho a poté si znovu opláchla obličej a osušila. Už jsem vypadala o devadesát procent lépe. Ještě ty vlasy. Umyla jsem si je a dala do osušky.

Ještě jsem si na sebe vzala zelené tepláky s černou čarou na boku a tričko od Jacoba s nápisem 'Loch-Nesska'. Ano, vtipné.

Teď už jsem byla dokonalá. Až na ten obvaz na zápěstí. Ale to se časem zahojí a zůstane tam jen jizva.

Vyšla jsem z pokoje a namířila si to dolu do obýváku.

„Tak naše stará Ness je zpět?“ zeptala se mě s úsměvem na tváři Alice.

„Jo, asi jo,“ opětovala jsem ji úsměv.

Šla jsem pořád po schodech. Když jsem došla do obýváku, všichni na mě koukali. Tedy krom Carlislea a Esme. Ti byli v práci. Ty pohledy, jaké na mě upíraly mi začali krapet vadit.

„Co na mě tak koukáte?“ zeptala jsem se jich.

„Jen tak...“ řekli. No, toho jsem se tedy dozvěděla.

„Hele, nezapomínej, že máš tátu s darem čtení myšlenek,“ upozornil na sebe.

„Na to se nedá zapomenout a vylez prosím z mí hlavy,“ usmála jsem se.

„No jo, pořád...“ řekl znuděně.

Do obýváku přišel Carlisle. Koukla jsem se na něj a rozběhla se k němu a pevně ho objala.

„Nessie, Nessie,“ upozornil mě.

„Musíš si dávat pozor na tu ruku.“ Jsem si jistá, že tohle budu slýchávat často.

„Jo, já vím dědo,“ usmála jsem se.

„Renesmee?“ zeptal se Edward. Takhle mě oslovoval jen při důležitých případech.

„Ano, tati?“

„Potřebuji s tebou mluvit,“ řekl a ukázal, abychom šli nahoru - do mého pokoje -.

Šla jsem za ním. Za sebou jsem zavřela dveře.

„Nessie, proč si to udělala?“ zeptal se mě.

„Co tím myslíš?“ koukla jsem se na něj nechápavím výrazem.

„Proč si se pokusila zabít,“ řekl s bolestí v hlase.

„Život bez Jacoba? Je to život na nic.“ Teď jsem si znovu vzpomněla na Jaka. Jak moc mi chybí.

„Měl bych ti asi něco říct,“ chytl mě za ruku.

„Já jednou tvou matku opustil. Byla z toho zničená. Ale náhradu za mě jí dělal Jacob. Ale i přes to, toužila být zase se mnou. Udělala strašnou blbost. Pokusila se zabít. Skočila z útesů v La Push, ale Jacob ji zachránil. Dodnes jsem mu vděčný. Jenže Alice viděla, jak Bella skočí, ale už nevidí, jak ji Jake zachrání, tak si myslí, že zemřela. Odjela za Bellou. Jedinej, kdo veděl kam jela a proč tam jela, byla Rose. Rose to nesměla nikomu říct. Ale porušila to. Zavolala mi to. A jaká byla má reakce? Jel jsem do Volterry a tam prosil Volturiovi o smrt. Ti mi řekli, že je škoda mého daru a nabídli mi, že mohu být s nimi. Ale to já nechtěl. Rozhodl jsem se udělat scénu a v poledne druhého dne vystoupit pod věží s hodinami a ukázat se lidem. Což by znamenalo, že bych prozradil tajemství a Volturiovi by mě museli zabít. Ale to Alice narazila na Bellu. Byla udivená, že žije. Pak měla vizi, jak mě Volturiovi zabili. Takže tu vizi celou přeříkala Belle a obě se mě vydali zachránit. Díky bohu Belle. Díky ní žiju,“ dovyprávěl ten příběh, do kterého jsem byla zažraná.

„Je to zajímavý příběh,“ řekla jsem a pořád jsem na ten příběh musela myslet.

Usmál se na mě.

„Tati, slibuji, že už to nikdy neudělám. Nikdy,“ řekla jsem a unikla mi jedna slza. Měla jsem smíšené emoce. Chudák strejda Jasper.

Taťka mě objal.

„Ty promiň Nessie. To my za to můžeme. Byl jsem strašně paličatý. Promiň mi to,“ řekl s bolestí v hlase. Určitě, kdyby mohl, tak brečí jako želva.

„A taky se ti chci omluvit za to, jak jsem na tebe a mamku vyjela. Já už neměla sílu na to, abych ten vztek v sobě udržela. Ale já prostě pro něj udělám vše," řekla jsem mu.

„To je v pořádku. Já tě chápu. Ale teď už běž dolu. Určitě si s tebou chce někdo promluvit,“ usmál se na mě a já jsem zase šla dolu do obýváku. A trochu jsem zaváhala, ale nakonec jsem řekla:

„Ch-chci se Vám všem omluvit za poslední týden, ale neměla jsem to vůbec lehké. Ale chci říct jednu větu: Omlouvám se Vám.“

Mamka ke mně ihned přiběhla a pevně mě objala. Potom mě takto objali všichni členi rodiny.

Táta byl pořád nahoře v pokoji. Dosti mě zajímalo, co tam dělá. Potom se ho na to musím zeptat.

„A... kde, že to jsme?“ zeptala jsem se.

„Na pobřeží Aljašského zálivu,“ řekl mi děda.

„Chtěla bych se vrátit zpět do Forks,“ všichni odmlčeli.

„Prosím, pomůže mi to,“ prosila jsem.

„Dobře, ale zůstaneme tady, dokud se nezotavíš, dobře?“ koukl na mě s touto skoro otázkou Carlisle.

„Dobře,“ usmála jsem se.

„A ještě... kde je Jasper?“ koukla jsem se na Alici, ta to určitě bude vědět.

„Je nahoře u nás v pokoji,“ řekla mi. Jistě, kde jinde, že?


Autor: Never (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Ztracené dětství - 6. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře