Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracený anděl - 4.kapitola

17.11.2009 (13:00) • xlovexx • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3541×

IV – Mše

Jen co jsem přijela ke škole, čekala na mě Alice s rodinou.

„Slyšela jsem, že máš krásný zpěv.“ Začala hned, co jsem vystoupila. „Zazpíváš nám?“

„Když přijdete na mši, tak ano.“

„Nevím, zda jsme vítáni. Zhřešili jsme.“ Vložil se do našeho rozhovoru Edward a rychle se přizpůsobil stylu řeči.

„Pro každého je náruč boží otevřená. Bůh odpouští.“

Viděla jsem, jak Emmet otvírá pusu, ale Edward na něj upřel velice zvláštní pohled, který vyjadřoval jediné, opovaž se´

,, Máš krásný křížek.“ Odvedla Alice řeč jinam a uchopila jej do ruky.

„Ten mi dal včera Charlie. Patřil jeho matce. Má mě chránit před zlem, požehnal mu.“ Pochlubila jsem se.

„Přijďte dnes na mši. Rádi vás uvidíme.“ Prosila jsem je. „Přijďte i s rodiči. Charlie by chtěl mluvit s doktorem, včera něco takového říkal.“ Snad přijdou. Když se lidé dozvědí, že doktor chodí do kostela tak možná přijdou také.

„Musíme na hodinu.“ Řekla Rosalie, vzala Emmeta za ruku a odtáhla ho.

„Tak jdeme. Teď je zase angličtina tak doufám, že budeš dávat pozor. Je opravdu zvláštní.“ Alice mě chytla za ruku a táhla za sebou. Edward s Jasperem šli za námi. Do třídy jsme došli se zazvoněním a já zasedla do lavice s Edwardem.

„Proč vůbec věříš? Kdo tě k tomu přivedl?“ Otázal se Edward.

„Dokázal bys nevěřit, kdybys viděl důkaz, že existuje?“ Oplatila jsem mu otázkou a pohlédla na něj.

„ To je pravdu. Smím se zeptat, co to bylo za důkaz.“

Nemůžu mu říct, že já jsem ten důkaz. To by mi nevěřil, ale možná by šlo něco jiného.

„Viděla jsem anděla.“ To by mohlo stačit.

„Kde?“ zeptal se nevěřícně a zároveň mu z hlasu zaznívala pochybnost.

„Tady ve Forks.“

„ Co tu dělal?“

„Já nevím, neptala jsem se. Jen jsem ho zahlédla. Byla na hřbitově.“ S tím jak náš rozhovor ustal, vešla do třídy učitelka.

Celou hodinu jsme jí pozorovala a hledala cokoliv, o čem mohla Alice mluvit. Nebo mohlo souviset s mým úkolem. Jediné čeho jsem si všimla, bylo, že má vlasy velice nezdravé a pohyby neohrabané. Jako by v podpatcích neuměla chodit. Vypadala jako nemocná. Ještě chvíli jsem jí pozorovala a všimla jsem si, že její vlasy vypadají nemocně, protože to nejsou její vlasy, ale paruka. Prohlédla jsem jí znova pořádně a pochytila nové věci. Široká ramena, svalnaté paže rýsující se pod svetříkem, prsa malá, že nebyla vidět nebo je snad ani neměla. Zato jedna věc jí v oblasti kyčlí přebývala.

„Panebože!“ zašeptala jsem vyděšeně.

„Copak? Věřící a rouhá se?“ Otočil se na mě Edward.

„Teď se to hodí.“ Pípla jsem zpátky.

„Co se děje?“

„Ta učitelka je opravdu divná. Je to totiž on.“ Tentokrát jsem se k němu otočila čelem já a sledovala jeho reakci. Nejprve vypadal překvapeně, po té se s očekáváním podíval na… osobu před tabulí a zase zpátky na mě.

„ To není, jen moc posiluje.“ Tvrdil.

„Podívej se na vlasy. Co vidíš?“

„Nic. Normální polodlouhý blond vlasy. Evidentně barvený.“ Odpověděl.

„ Jsou bez lesku. Cuchají se a už prolézá síťka. Je to paruka.“

„No dobře. Tak má paruku.“ Řekl Edward, když si všiml síťky. „Ale to hned neznamená, že je chlap.“

„Jedna věc tě určitě přesvědčí. Podívej se na rozkrok.“ Zrovna v ten moment se ehm… osoba před tabulí otočila a jeho/její „boule“ byla ještě větší. Dvojice před námi ztuhla a naráz i s Edwardem zalapali po vzduchu.

„Jak to, že jsem si toho nevšiml?“ zeptal se nevěřícně Edward a odpověď hledal u mě.

Jen jsem pokrčila rameny. Zbytek hodiny jsme všichni čtyři jen strnule seděli. Po zazvonění se k nám hned hrnula Alice.

„Jak to že jsem si toho nevšimla? To není možný. Proč se vůbec převléká?“

„Je na kluky.“ Odpověděla jsem.

„Jak to můžeš vědět?“ zeptal se opět nevěřícně Edward. Kdy mu dojde, že mám vždy pravdu? Počkat… jak můžu vědět, že mám vždy pravdu? Jasně dvě věci vím stoprocentně, ale to hned neznamená, že jí mám vždy.

„Isabell?“ Probudil mě Edward a já si vzpomněla na jeho otázku. Při odpovědi se mi vehnala červeň do tváří a já sklopila zrak.

„Vždy když se podíval na tebe tak…“ pohled jsem upírala do země ještě víc. „… tak se ta ehm… boule zvětšila.“ Špitla jsem a momentálně jsem měla tváře teplé snad i jako člověk.

Zbytek dne utekl rychle a já už sedím ve farářově autě a mířím domů. Musím připravit Charlieho, že dnes přijde více lidí.

„Ahoj Charlie!“ zakřičela jsem hned, co jsem vystoupila z auta. Farář vystrčil hlavu zpoza rohu. „Máme práci. Dnes přijde o sedm lidí více než normálně.

„Koho pak jsi umluvila, malá?“ zeptal se s a sledoval mě, jak běhám mezi přístřeškem s košťaty a kazatelnou.

„Cullenovi.“ Křikla jsem venku při asi desáté cestě k přístřešku pro vysavač.

„Přijde i doktor, můžeš s ním mluvit, jak jsi chtěl.“

„A co chceš dělat?“

„Vysát koberec, utřít prach, rozdat zpěvníky a naladit varhany.“ Vyjmenovávala jsem a mířila s rukama plnýma hadrů zpět do kazatelny. „ A až budou peníze tak musíme natřít lavice, beru si to na starost.“

„Lak už mám v přístřešku, malá, chtěl jsem…“

„Bezva.“ Skočila jsem Charliemu do řeči. „V sobotu se na to vrhnu. Nebude pršet.“

„Jak to můžeš vědět?“ Poklepala jsem si na hlavu.

„Nevím proč. Ale jsem si jistá, že nebude.“

Čas ubíhal rychle. Všechna práce byla hotová. Oltář se blyštil, v misce byla daná i nová svěcena voda a nikdo by zde nenašel ani smítečko prachu. Teda skoro všechna práce. Farář neměl čas a já se varhanům asi nelíbila. Jen jsem se jich dotkla a byly rozladěny ještě více než předtím. Bylo za deset minut sedm hodin a lidé už se začali sjíždět. Čekala jsem před vchodem a vítala příchozí.

„Á Isabela.“ Oslovila mě starší paní, kterou jsem viděla už první den. „Budeš dnes zpívat?“ zeptala se.

„Ano, madam. Již jsem to pár lidem slíbila.“

„Páni.“ Vydechla, když pohlédla do kostela. „Dnes se to tu nějak leskne. On někdo přijde?“ A už se projevuje lidská zvědavost.

„Jistě. Doktor Cullen s rodinou.“ Sdělila jsem nepříliš dobrovolně.

„Já mu to říkám pořád, ale né on si věří jen svým legendám.“ Mumlala si pro sebe paní, ale já ji slyšela.

„Promiňte jaké legendy?“ zeptala jsem se dříve, než stačila odejít. Měla jsem pocit, že je to něco důležitého.

„Víš Isabell, můj muž je vážený člen indiánského kmene v La Push. Nemá doktora a jeho rodinu rád, stále říká něco o tom, že jsou zlý. Minule jsem se zranila a on mě nechtěl ani odvést do nemocnice, protože měl doktor Cullen službu. A to je to tak milý člověk, nevím co proti němu má.“ Rozpovídala se paní. Mezitím ale začali přijíždět auta.

„Tak já půjdu.“ Řekla jen a odešla.

„Ahoj Isabell.“ Řekli nastejno Alice, Edward i Emmet.

„… -lo.“ Jasper se příliš netrefil, ale nasadil úsměv, že by mu odpustili i třetí světovou. Rosalie jen kývla a vrhla znuděný pohled na hřbitov. Edward se ujal slova jako první.

„Tohle je můj otec Carlish a máma Esmé.“ Představil mi dvojici, co přišla s nimi.

„Těší mě.“ Pronesl Carlish a natáhl ke mně ruku. Chopila jsem se jí a všimla si, že je stejně chladná jako Edwardova. A také Alice má stejně studenou ruku. Co s nimi je? Jsou si všichni tak podobní a se mnou mají společné hned dvě věty. Barvu pokožky a teplotu.

„Mě také těší, pane Cullene.“

„ Prosím jen Carlish.“ Řekl a pustil mou ruku. Mezi tím ke mně natáhla ruku i mladá paní. Uchopila jsem ji.

„Paní Cullenová.“

„Prosím jen Esmé. Nemám ráda vykání. Připadám si potom stará.“ Vlevo jsem zaznamenala pohyb a uslyšela ránu. „Tos nemusel, jen jsem se smál.“ Ozval se šeptem Emmet. „Ale musel.“ Tentokrát zase promluvil Edward se stopou vrčení v hlase.

„Doufám, že se vám mše bude líbit. Otec si připravil něco jiného než normálně.“ Podívala jsem se na hodinky. „Běžte se prosím posadit, za pět minut se bude začínat.“

Sledovala jsem jak Esmé, Carlish, Emmet, Rosalie a Jasper odchází. Chvíli se tvářili, jako kdyby něco očekávali. Stále více jsem si myslela, že jsou také andělé. Esmé měla také studenou ruku. Možná padlý andělé? Ty bůh nemusí, aspoň myslím, ale když dovolí mě tam bydlet? Co jsem tedy já, jestli ne padlý anděl? Promluvil ke mně hlas, ale ne ten boží. To byla žena. Ze zamyšlení mě vytrhlo odkašlání a Alicin smích.

„Tváříš se, jako kdybys čekala meteorit.“ Ozval se Edward.

„Jen jsem se zamyslela.“

„ Co děláš zítra?“ Vrhla se do rozhovoru i Alice. „Mohli bychom jít nakupovat?“

„Na zítra mám práci“

„O víkendu? Víš, že je dneska pátek? Jakou práci? Potom určitě bude čas.“ Ptala se zklamaným hlasem.

„Ano vím, budu natírat lavice a ještě se nějaká práce najde.“

„A chtěla bys pomoc?“ zeptal se Edward.

„S čím?“ Byla jsem zaskočená.

„S tím natíráním.“ Upřesnil Edward.

„Pokud chceš.“Pokrčila jsem rameny. „Budu ráda. Měli bychom jít dovnitř.“ Popohnala jsem je a zavřela dveře. Alice a Emmet odešli k předním lavicím k rodině a Edward usedl do poslední lavice.

„Promiň. Moje oblíbené místo.“ Špitla jsem a dosedla vedle něj.“

„… a teď nám Isabell zazpívá.“ Ukončil farář mši a já došla k oltáři, vzala do ruky zpěvník a nalistovala stránku. Text jsem přeletěla pohledem a hned si ho zapamatovala. Pohlédla jsem k lavicím a začala zpívat. Hned s prvními slovy se všem na obličeji objevil fascinovaný výraz, vypadali, jako by ani nevěděli, kde jsou. Jediný Cullenovi měli výraz normální. Zpěv se jim líbil, ale nebyli unešení jako ostatní. Píseň skončila a já zaklapla knihu. Celé obecenstvo, kromě Cullenů, chvíli zmateně mrkalo, ale potom se kostelem nesl tichý potlesk.

„Děkuji. Doufám, že v neděli zase přijdete.“

Lidé začali pomalu odcházet. Charlie zamířil k doktorovi a Alice, Emmet a Edward na mě mávali ode dveří. Došla jsem k nim.

„Já chci taky natírat.“ Ozval se Emmet jako malé dítě. „Že můžu přijít s Edwardem?“ Tázal se.

„Pomoc uvítám.“ Přitakala jsem.

„V kolik máme přijet? Zeptal se Edward.

„Já budu pracovat už od sedmi ráno. Moc nespím, ale klidně přijďte, až vstanete.“

„Dobře, máš nás tu v sedm.“ Řekl horlivě Emmet. Začínám se bát, že poznám, jaký je kvítko.“

„Tak přeji dobrou noc.“ Rozloučila jsem se a chytla kliku.

„Dobrou.“ Řekli naráz a odešli. Se zavrzáním jsem zavírala dveře, máme tu další práci, zamkla jsem je a šla si lehnout. Farář už také ležel.

5. kapitola

Shrnutí

Autor: xlovexx (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený anděl - 4.kapitola :