Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracený smích Prolog + 1. kapitola

27.09.2010 (19:15) • Seiren • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1786×

Život a smrt jsou jako řeka a moře.

Bella není dívka, jak ji známe z knížky. Bella do svých šestnácti let byla živé dítě. Do doby nehod, hádek. Situací mezi láskou, rodinou a přátelstvím. Tyhle příčiny ji donutí se odstěhovat do Forks za otcem. Na nové škole se drží od všech stranou, nikoho si k sobě nepustí. Půl roku ji nikdo v životě neviděl usmát se. Ani mírný úsměv na její tváři.

Když při nehodě zemře její otec i přítel, rozhodne se odejít za nimi. Díky Cullenovým, kteří ji v čas zastavili, se jí to nepodařilo. Teď se jí snaží pomoct žít šťastně.

Jenže pro ni to není život. Život pro ni už nemá cenu. Žije jen z donucení. Je jen na Cullenových, aby ji donutili se usmát na tento svět. Aby se přestala litovat, aby se vzchopila jít dál.

Blázen

Nikdy, říkám vám, že nikdy se nedovíte, co jsem byla zač. Dívejte se na mě, jako bych byla mimo. Já totiž tento svět nevnímám celý svůj rok. Nikdy jsem nevěřila, že spadnu do útrob sekty, která mi zničila život. Ale ty lidi mi rozuměli, chápali, pomáhali mi snad víc než má vlastní matka, rodina.

Když se dívám zpět na dva roky, které byly kruté, veselé a plné nových poznání. Říkám si, že už dál nemohu. Proto jsme se rozhodla všechny, všechno opustit. Začít pěkně od začátku. Ale bolest na ten den, kdy se stala nečekaná příhoda, mě poznamenala na celý život?

Forks - deštivé město, kam se stěhuji k otci, kterého jsem naposledy viděla před pěti lety. Změnila jsem se jak já, tak i on sám. Ale jediné, co zde bylo stejné, bylo místo, které se asi už nikdy nezmění. Slunce zde nesvítí tak často jako u nás doma, jediné s čím si budu rozumět, bude déšť, který plakal za mě.

Než jsem se nadála, Charlie zastavil u známého domu, na který nešlo zapomenout. Nikdy jsem nezapomněla na ty čerstvé vzpomínky, kde jsem se naučila jezdit na kole, na bruslích. Tohle je můj domov. Místo, kde se pokusím žít. S povzdechem jsem vystoupila z auta a vešla jsem do domu. Nadechla jsem se vůně domova, ve kterém budu uzavřená ve svém nitru. Ve svém pokoji, který se nezměnil ani do písmene. Kromě povlečení, které hrálo do fialově černé barvy.

„Pokoj je stále stejný, jen povlečení chtělo změnu," promluvil do ticha Charlie. Přikývla jsem. „Kdybys cokoliv potřebovala, stačí zavolat." Pohlédla jsem mu do tváře a znovu jsem přikývla. Charlie se na mě usmál a odešel z mého pokoje.

Nikdo neví o tom, co se mi přihodilo. Má matka byla tak zaneprázdněná žena, že si ničeho nevšimla na své jediné dceři. Byla jsem na druhou stranu ráda, že netuší nic o mé minulosti, ale někdy si říkám, že bych byla vděčná, kdyby mě vyslechla. Vyslechla moji zátěž. Podělit se o ni, jsem neměla s kým a stále nemám, a tak to bude nejlepší. Je mi jasné, že není dobré se trápit a nechávat si pro sebe svou bolest, ale já jsem neměla na výběr. Kdo by mi věřil? Kdo by věřil mladé dívce, která byla vším tak zaslepená? Oči mi otevřel den, který… nejsem schopná o tom mluvit a ani psát do deníčku, který je můj jediný přítel.

Posadila jsem se na postel. Vybalila jsem si důležité věci. Vše jsem uložila na své místo. Otevřela jsem okno a nechala jsem jarní déšť proudit do svého pokoje. Jen jsem seděla na posteli a pozorovala jsem, jak déšť stéká po rámu okna. Nadechla jsem se vlhkého vzduchu a rozhodla jsem se, že se půjdu projít. Po dlouhé době jsem za každou cenu chtěla znovu navštívit svůj ráj. Místo, na které se ráda vracím. Kde ráda vzpomínám. Kde jsem se vždy svěřila se svým životem. To místo by mohlo vyprávět. Kdyby jen to místo mohlo mluvit, tolik příběhů, knih a povídek by se naskytlo, že by všichni zkoušeli najít jinou verzi mého života.

„Tati, půjdu se projít, do osmi budu doma." Nakoukla jsem do obýváku, odkud se ozýval v televizi zápas.

„Vždyť tam prší," napřímil se v gauči a pohlédl na mě.

„A kdy nebude?" zeptala jsem se ho. Silně jsem pochybovala o tom, že nebude pršet snad několik dní, týdnů možná i měsíců. Charlie si poraženě povzdychl a jen přikývl.

Vzala jsem si teplejší bundu, klíče a vyrazila jsem do známého lesa. Místo jsem nazvala „kruh tajemství", nachází se v tom nejhlubším lese mezi hranicemi Forks a La Push. Jsou to snad nejmohutnější, nejstarší a nejjehličnatější stromy na tom to místě. Pět stromů, které vytvářejí kruh, na pět až osm metrů. Místo, které jsem našla sama, když jsem se jednoho dne ztratila. To místo byste museli vidět, protože byste podlehli, tak jako já. Místo, kam nepronikne ani paprsek světla a ani kapka deště.

Nadechla jsem se známé lesní vůně a dotkla jsem se kmene stromu, který se nezměnil - stále plakal. Plakal pokaždé, když jsem přišla, nebo už je to tím, že je nemocný? V hlavě jsem měla otázek, že jsem nic nevnímala. Opřela jsem se o zdravý kmen stromu. O pátý strom, který byl nejblíže do kruhu. Který jsem milovala. Kterému jsem snad i důvěřovala? Jsem divná, že si mluvím se stromem? Jsem snad nějak divná, když do ticha mluvím a tím tak vyprazdňuji svoji bolest?

Nikdo:

Někdy nás pochytí pocit samoty, že máme pocit, že už jsme blázni. Lepší je být za blázna než za hlupáka? Byla dívka s čistě hnědými vlasy, které jí tvořily mírné lokny až po ramena. Dívka, která se jen usmívala, která nikdy neřešila lásku, bolest, zradu, strach, samotu. Dívka, která byla šťastná se svými přáteli…

Přítel:

„Ne!" zakřičela dívka, která seděla na hranici. Na místě, které bylo nejen mé ale i její. Znal jsem ji, několikrát zde byla, ale to už je dávno. Možná, že je to ona, nebo to bude ztracená dívka, která jí je podobná. Schoval jsem se více do houští a pozoroval jsem tu krásnou dívku, kterou něco trápilo. Vypadala nešťastně.

Nikdo:

Déšť ustal, pláč na kmeni stromu se zastavil v půli cesty. Mírný vánek zanesl věty chlapci, který ji sledoval v povzdálí. Znal ji, ale nebyl schopen pohybu. Chtěl jí tak pomoct od její bolesti, ale to, co zaslechl, ho utnulo.

Autor: Seiren (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený smích Prolog + 1. kapitola: