Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracený svět - 1. díl

01.10.2010 (19:00) • ThereSSa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2314×

1. Začátek

Mladý blonďatý muž se s fascinovaným pohledem nakláněl nad lupou, pod kterou pozoroval maličkého tvora. Vydal se do Jižní Ameriky, protože doufal, že zde objeví něco, co mu pomůže proslavit se jako vědec.

Z pozorování záhadného tvorečka jej vytrhl poplach vesnice, ve které se nacházel. Vesnice byla plná domorodců a proto se nedivil, že zde zavládne poplach i kvůli (pro něj normálním) maličkostem. Proto se věnoval dál své práci.

„Profesore Cullene?“ oslovil jej jeho společník a překladatel Juno, který se vkradl do místnosti jako duch.

„Co se děje?“ zeptal se a odtrhl neochotně oči od lupy.

„Místní lovci našli zraněného muže. Američana,“ nastínil mu situaci Juno.

Juno jej odvedl do malé slabě osvětlené místnosti. Uprostřed místnosti byla postel, na které ležel na pohled zraněný a vysílený muž a něco si pro sebe mumlal.

„Zkuste s ním promluvit. Nikdo tady mu nerozumí,“ poprosil jej Juno.

Profesor Cullen poklekl k posteli a vzal mužovu ruku do své. „Jak se vám to stalo?“ zeptal se muže shovívavě.

„Di… dinosaurus,“ šeptal muž.

„Nejspíš blouzní,“ pokrčil rameny Juno.

„Ne!“ zakřičel muž a zakašlal. „Je to pravda! Dinosauři stále existují. Jsou tam. A mnoho dalších věcí,“ při této větě se mu po obličeji prohnal náznak strachu.

„Kde… kde jsou?“ zeptal se zvědavě profesor Cullen.

„Moje brašna,“ zašeptal muž a ukázal na starou a ošuntělou brašnu u postele. Profesor Cullen ji popadl, chvíli se v ní přehraboval až vytáhl dvě věci. První byl deník.

Otevřel jej a četl nahlas: „Deník patří Maplovi Whiteovi,“ potom se zarazil a přemýšlel, odkud jméno zná. „Whit? Whit, ten slavný dobrodruh?“ vyhrkl překvapeně.

„Bejvávalo,“ zakašlal muž.

„Ale vy jste zmizel. Už rok po vás není ani vidu ani slechu. Kde jste celou dobu byl?“ vyptával se profesor Cullen.

„Ztracený svět. Tam… tam v deníku, prosím,“ ukazoval roztřesenou rukou na deník, co držel profesor v ruce.

Profesor jej spěšně prolistoval. Viděl obrázky všeho druhu, popsané neobvyklé úkazy, obkreslené znaky a v neposlední řadě mapu.

Zakroutil hlavou. „To není možné. Nic takového není,“ nevěřil profesor.

„Prosím, ten důkaz,“ ukazoval muž na druhou věc, kterou profesor vyndal z brašny.

Byla to fotografie. Stará fotografie, ale to co na ní bylo, mluvilo za vše. Byla na ní krajina a na obloze létající tvor. Tvor, kterého už nikdo léta neviděl. Pterodaktyl.

„Prosím, věřte mi. Je tam tolik věcí, co… co… Ona… ta dívka… ,“ koktal a vykašlával krev.

Ihned k němu doběhl místní šaman a snažil se jej probrat, neboť ztratil vědomí.

„Je pozdě,“ zašeptal smutně profesor Cullen. Popadl brašnu mrtvého muže, vložil do ní deník i s důkazem a odešel.

„To, o čem mluvím, dámy a pánové, jsou fakta. Pan Whit byl i přes svá zranění stále při smyslech a rozhodně neblouznil,“ přesvědčoval profesor Cullen sál plný lidí.

Potom, co viděl zemřít muže, kdysi slavného dobrodruha, se rozhodl prozkoumat jeho tvrzení. Byl si tolik jistý, že muž mluvil pravdu a že on sám nyní udělá objev století. Nebo možná i tisíciletí.

„Žvásty, dohady, nepotvrzená fakta,“ zaprskal někdo v sále.

„Vy tedy tvrdíte, že někde existuje dosud neobjevený svět, kde vládnou dinosauři,“ uchechtl se bělovlasý muž. Ten muž, který měl rozhodnout, zda se věda rozhodne prozkoumat tato tvrzení.

„Netvrdím! Já to vím! A ne někde! Ale poblíž Amazonky. Mám zde důkaz,“ promluvil sebevědomě profesor.

Sál utichl. Hluboké ticho prolomil až ten bělovlasý muž. „Tak jej předložte,“ vyzval jej.

Profesor přikývl a pokynul Junovi, ať fotografii promítne. Jakmile fotografii všichni spatřili, sál propukl v hluk. Někdo se smál, jiný žasl a jiný zase začal ihned diskutovat se svým sousedem.

„Ticho,“ zaburácel bělovlasý muž. „To je vše, profesore Cullene?“ zeptal se jej.

„Je to podvrh,“ ozval se někdo ze sálu.

„No dovolte,“ bránil se profesor. „Nevěříte-li, přinesu další důkazy. Dovolte mi zorganizovat expedici,“ žadonil profesor Cullen.

„Pochybuji, že by se tady našel někdo, kdo by s vámi šel. Nebo se snad mýlím?“ zeptal se směrem k davu.

Chvíli bylo ticho. Ale pak z řad povstal svalnatý blonďatý muž. „Jmenuji se lord Emmett McCarty a půjdu s vámi, profesore Cullene,“ promluvil milým hlasem.

„Lord McCarty? Ten slavný lovec? Rád uvítám vaší společnost,“ usmál se profesor Cullen.

„I já se rád přidám. Přijměte mě jako svědka, prosím. Pracuji pro NewYork Times. Jsem reportér Edward Masen,“ nabídl se mladý muž s bronzový vlasy a upřímným pohledem.

„Rád přijmu někoho, kdo by naši cestu zdokumentoval,“ usmál se profesor Cullen. „Spolu s mou družinou je nás dost,“ oznámil.

„Oh, to jistě. Ale snad si nemyslíte, že to věda zaplatí?“ uchechtl se bělovlasý muž.

„Já to zaplatím,“ ozval se sálem ženský hlas a ve dveřích stála hnědovlasá dáma.

„Smím se zeptat, kdo je tak štědrý?“ optal se profesor Cullen.

„Madam Rosalie Haleová,“ představila se tajemná žena. Na to se otočila a odešla.

„Mám tu někde nějaké víno,“ hledal profesor Cullen. „Á, tady je! Tohle zaslouží přípitek, pánové,“ usmíval se nalíval do skleniček víno.

„Zajímalo by mě, proč naše tajemná madam Haleová celé tohle dělá,“ uvažoval nahlas Edward Masen.

„Kdybyste chvíli počkal, možná bych vám to i řekla,“ ozval se za ním ženský hlas. Stála ve dveřích s blaženým výrazem.

„Vždycky se zjevíte jako duch?“ zeptal se s úsměvem lord Emmett McCarty.

„Tady to je,“ vyrušil je profesor Cullen a každému podával sklenici vína, „než si připijeme, proč to vlastně děláte, madam?“

„Řekněme, že mám dobrodružného ducha,“ usmála se Rosalie.

„Moment! Znamená to, že jdete s námi?“ žasl Emmett.

„Myslel jste si snad, že to platím pro nic za nic? Samozřejmě jako každý obchodník chci vědět, do čeho vrážím peníze,“ kroutila hlavou.

„Musím souhlasit s úžasem lorda McCartyho. Tohle není nic pro ženu. A už vůbec ne pro dámu,“ přidal se profesor Cullen.

„Nemáte ani tušení, čeho jsem schopná,“ odporovala Rosalie. „Chci se zeptat k čemu, lorde McCarty, berete všechny ty zbraně,“ poukázala na zbraně vyrovnané u dveří.

„Bez svých zbraní jsem jako tělo bez duše, madam,“ usmál se Emmett.

„Myslela jsem, že jedeme objevovat pradávné tvory. Ne je lovit,“ zvedla obočí Rosalie.

„Ovšem že je nebudeme lovit,“ přesvědčil ji profesor Cullen.

„Nyní si ale už připijme na dobrodružství,“ řekl Edward a pozvedl pohár.

„Na ztracený svět,“ usmál se profesor.

Na to se všichni napili a tetelili se z očekávání nového dobrodružství, které je čeká.

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený svět - 1. díl: