Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracený svět - 5. díl

02.11.2010 (14:00) • ThereSSa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1401×

5. Brána

„Ehm, víš, Edwarde, já neopustím svůj domov. Promiň,“ odpověděla Bella zaskočená otázkou a odešla do vedlejšího pokoje.

Druhý den ráno stáli všichni před skrýší, připravení vydat se na cestu. Tiše se loučili se skrýší a pak vyrazili. Vpředu tiše našlapovala Bella. Za ní se držel Edward a jemu byl zase v patách Carlisle. V pozadí se zdržovali Rosalie a Emmett.

„Co se zase děje, Rosalie?“ vrčel na ni Emmett.

„Nezdá se mi to. Dostali jsme se sem balónem skrze vír odněkud shora a teď máme projít nějakou bránou. Co o ní vůbec víme?“ šeptala Rosalie.

„O té bráně nebo o Belle?“ uchechtl se Emmett.

Vepředu několik metrů se před nimi Bella pousmála. Normální člověk nemohl slyšet to, co si říkali, ale ona mohla. Nebyla totiž člověk.

„O… o bráně,“ šťouchla Rosalie do Emmetta.

„Má to být jeskyně do jiného světa,“ řekl Emmett.

„To říká kdo? Kmen přisluhovačů? Bella? Ale jdi ty!“ nevěřila stále Rosalie.

„Víš ty co!“ zastavil se Emmett a chytil ji za ruku. „Sama si pak budeš připadat jako pitomec, až budeme zpátky v Londýně. Radím ti, nech toho! Pro tvé vlastní dobro,“ řekl, na to ji pustil a šel dál. Rosalie protočila oči v sloup a mlčky šla za ním.

Po třech hodinách cesty stanuli před oplocenou a dobře opevněnou vesnicí. Byla postavena přímo pod úpatím vysoké hory. Přes plot bylo vidět plno primitivních domů.

U vchodu do vesnice stál blonďatý muž se stejnou barvou očí, jako měla Bella na hlídce. Když uviděl Bellu, na čele se mu objevily vrásky, které značili obavy.

„Počkejte tady. Oznámím, že jste tu,“ rozdala pokyny ostatním kousek před bránou.

„Myslela jsem, že to vědí,“ poznamenala Rosalie.

„To ano, ale radši jim to připomenu, abyste se nedostali do potíží,“ usmála se a vydala se k muži, který hlídal bránu. Mrkla na něj, on se značnými pochybami o krok ustoupil a nechal ji projít. Ostatní se jen nechápavě dívali.

„Mně se to nelíbí,“ zašeptala Rosalie.

Bella se ztratila ostatním z dohledu a vydala se přímo doprostřed davu, který když ji viděl, ustupoval s přimhouřenýma očima.

„Bello!“ vykřikl někdo radostně, ale se známkou opovržení v hlase. Byl to mladý hnědovlasý chlapec se zlatavýma očima, který šel Belle naproti. Vedle něj mu po boku kráčela malá blondýnka se stejnýma očima. V obou obličejích se značila podobnost.

„Alecu,“ usmála se Bella ironicky, pak se podívala na děvče a řekla: „Jane.“

„Rád tě vidím po tak dlouhé době,“ řekl statný krásný blonďatý muž se zlatavýma očima, který vystoupil z davu po Bellině pravém boku.

„I já tebe, Demetri,“ usmála se zdvořile Bella. Ale nebylo tomu tak! Hluboko v sobě držela nenávist vůči všem v téhle vesnici. A oddalovala plnění úkolů, při jejichž splnění by zde musela žít.

„Zdá se, že tvůj štít je stále v dobré formě,“ poznamenala Jane pohrdavě.

„Ano. A taky se zdá, že ty stále zkoušíš, zda tomu tak je,“ oplatila jí pohrdavý tón Bella.

„Nechme toho!“ zastavil je Demetri. „Bella přišla v míru jako vždy. A vy se chováte, jakoby tomu bylo jinak,“ promluvil k lidem.

„Ona nenosí mír,“ poznamenalo nějaké děvče z řady a ztratilo se uvnitř nějakého domu.

„Není čas. Ti, co přišli se mnou, čekají venku a já hodlám splnit úkol,“ upozornila Bella.

„Vážně? Nezapomeň, potřebujeme je všechny živé! Máme jasné rozkazy, které říkají, že nás musí být, co nejvíce,“ upozornil ji Alec.

„Nejsem ta, kdo se neudrží na uzdě,“ sykla na něj Bella.

„Dobrá tedy! Přiveď je k bráně. Necháme ti volnou cestu,“ usmál se Alec falešně.

Bella se vrátila a provedla ostatní bránou. Ti, co tam žili, vše sledovali z povzdálí.

„Kde jsou všichni?“ zeptal se Edward, který chtěl vědět, zda jsou všichni tak krásní jako muž, co hlídal bránu.

„Jsou pověrčiví,“ vysvětlila Bella. „Nevěří cizincům.“

Vedla je vesnicí až ke vstupu do jeskyně, před kterou stáli zástupy „lidí“. Bella je jimi mlčky provedla a přímo před nimi najednou stál Alec a oslovil příchozí: „Máte štěstí. Málokdo dostane šanci projít naší jeskyní. Je to jako naše svatyně. Zdroj energie,“ řekl a uhnul jim z cesty.

„Nebojte se. My vám ji nezničíme,“ usmál se Carlisle a šel za Bellou a Edwardem, kteří pomalu vstupovali dovnitř.

„To si jen myslíte,“ zašeptal Alec tak tiše, aby jej neslyšeli.

Šli tmavou jeskyní stále hlouběji a hlouběji. Na cestu jim svítila jen Bellina pochodeň.

„Jak daleko ještě?“ zeptal se Edward.

„Kousek,“ odpověděla Bella s tichým povzdechem a mezitím si promýšlela, jak zařídit, aby se jeskyně zřítila.

„Mě by spíše zajímalo, co to cítím,“ zeptala se znechuceně Rosalie.

„Je to jako,“ přemýšlel Carlisle.

„Zaschlá krev,“ odpověděl Emmett a automaticky sáhl po pistoli.

„To nic,“ pousmála se Bella.

„To nic? Je tu cítit krev!“ hysterčila Rosalie.

„Ale to už vás teď nemusí zajímat,“ řekla Bella a ukázala na strop, pod kterým stála. Vysoko a přesně nad její hlavou svítilo světlo. „Neboť jsme u cíle.“

„Nevypadá to jako sluneční světlo,“ zkoumal Carlisle úkaz.

„Také že není. Věřící věří, že je to cesta, kterou vytvořil sám Bůh. A každý, kdo tudy projde, uvidí nevídané věci,“ vysvětlila Bella.

„Je možné, že krev, kterou cítíme, patří Maplovi Whiteovi a že právě tudy se dostal zpět do našeho světa,“ uvažoval Carlisle.

Mezitím, co ostatní uvažovali, jak se dostat nahoru k otvoru a taky o tom, čí krev je cítit v jeskyni, Bella vymyslela plán, jak zařídit, aby se jeskyně zřítila.

„Lidé“jako ona, teda někteří, měli dary. Jisté schopnosti, které umožňovali dělat neuvěřitelné věci. A Bellin dar byl v podobě štítu. Pomocí tohoto štítu se dokázala chránit před ostatními jako ona, ale i před samotným normálním nebezpečím. A taky mohla štít tvarovat a zhmotňoval (ale jen pro své oči).

Soustředila se a štít kolem ní se pomalu rozrůstal. V hlavě viděla, jak se dotýká stěn a snaží se je roztáhnout od sebe. To, co si představovala, se brzy stalo skutečností. Do stěn narážel štít, což způsobilo otřesení celé jeskyně.

„Co se to děje?“ vykřikla Rosalie při druhém velkém otřesu.

„Jeskyně se brzy zřítí, pokud tu nechcete zemřít, musíme utéct,“ rozkázala Bella a utíkala k východu. Ostatní jí byli v patách.

Štít nechala za sebou a posouvala silou mysli směrem za sebou. Ten se stále zvětšoval a zvětšoval, což způsobilo, že se jeskyně zřítila.

Všichni na poslední chvíli vyběhli z jeskyně a kašlali prach, který se řítil z jeskyně. Všichni lidé se shromáždili kolem jeskyně a předstírali překvapení.

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený svět - 5. díl: