Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracený syn 7. kapitolka

21.06.2010 (17:45) • MetlosCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1069×

7. kapitolka

Tom:

Celou hodinu jsem musel nějak přežívat. Chvíli jsem myslel na rodiče, chvíli na to, proč mě l Aro najednou tak dobrou náladu a chvíli zase, co bude dál.

Konečně zazvonilo. Kluci se zvedli, tak já taky a šli jsme na další hodinu.

„Tak vyprávěj,“ řekl nedočkavý Emmett.

„No, šel jsem do Volterry, řekl jsem Arovi, že se dokážu teleportovat, uzavřel jsem s ním dohodu a to je vše. Co jste čekali.“ Všichni na mě koukali, no páni, to bylo dobrodružství. Neříkal jsem jim všechny detaily.

„To tě Aro pustil jenom tak, jo?“ zeptal se mě Jasper.

„Jo.“ Nechtěl jsem se jim zmiňovat o tom, že v nejhorším přijedu.

Vešli jsme do třídy a tam byli další Cullenovi. Přešli jsme k je jich lavici.

„Tome, to je Rosalie a Alice, kterou už asi znáš.“ Měl jsem pořád zamyšlený výraz, protože z ničeho nic mi může zavolat Aro a já se klidně už nemusím nikdy vrátit.

Přikývl jsem a sedl si na židli. Zazvonilo a do třídy vešel učitel.

Celou dobu po mě všichni pokukovali, hlavně Alice.

Asi po 15 minut po zvonění, mi zabzučel mobil.

Přihlásil jsem se.

Učitel, jakoby vytušil, to co potřebuji a řekl mi, že na záchod můžu. Nechtěl narušovat svůj dobře nacvičený výklad. Jak dlouho se ho asi učil nazpaměť.

Vyšel jsem ze třídy. Zavolal jsme tomu číslu zpět.

„Ano?“ ozvalo se a byl to Aro.

„To jsem já Tom, volal jsi mi?“ zeptal jsem se.

„Myslím, že si svobody moc neužiješ. Mám špatnou zprávu. Za asi 2 dny na nás zaútočí rumuni a je jich hodně. Potřebujeme tvou pomoc. Nemáme, ale moc velkou šanci, že to vyhrajeme. Musíme aspoň zničit toho, kdo to všechno připravil. Přesně za dva dny tady buď.“ Položil to.

Šel jsem chodbami snad celé školy, až na parkoviště.

Já se nebudu moci skoro ani setkat s rodiči a zemřu. Proč je všechno proti mně. Opřel jsem se o svoje auto a přemýšlel.

Už jsem to všechno nevydržel a poddal jsem se slzám. Nevydržel jsem ten nápor vzpomínek a budoucnosti. Zrovna jsem si totiž vzpomněl, jak sem byl malý, jak mě používali jako boxovací pytel a já se měl bránit, ale byl jsem moc malý. Potom jsem měl všude plno modřin.

Sesunul jsem se po autu k zemi a dal si hlavu do dlaní. Brečel jsem jako malé dítě, ale já z úplně jiných důvodů než malé dítě.

Najednou mě někdo obejmul. Podíval jsem se té osobě do očí.

Nevím proč, ale řekl jsem mu.

„Tati!“ obejmul jsem ho taky. Brečel jsem mu na rameni.

„Jsem rád, že tě po dlouhé době vidím, ale nějak jsi vyrostl,“ zasmál se.

Už jsem se uklidnil a úplně zapomněl na to, proč jsem vlastně začal brečet.

„Měli by jsme jít zpátky na hodinu a o té Volteře si ještě promluvíme,“ usmál se a postavil se.

Já jsem zůstal sedět na zemi. Nechtělo se mi zpátky do školy.

„Tak si to užij, já jedu domů,“ nasedl jsem do auta a nastartoval. Nikdy jsem nevěděl, jak se chovat k otci, ale takhle určitě ne.

Táta nad mým chováním mávl rukou a šel zpátky na hodinu.

Napsal jsem Griffinovi SMS, ať mi vezme věci.

Jel jsem domů. Až teď na mě upadla únava. Celou dobu se mi zavíraly oči.

Byl jsem rád, když jsem parkoval v garáži, teleportoval se do postele a potom usnul.

Měl jsem pocit, že jsem letěl půl metrů dolů. Probudil jsem se a nade mnou stál Emmett a pode mnou postel, která nepřežila nápor Emmetta, křupla. To byl asi ten let půl metru.

„Co chceš?“ zeptal jsem se a zavřel oči.

„Je večer a bude opět bouřka, jde se hrát baseball. Takže vstávat a vezmi si dres, co ti připravila Alice s Rose. Jo a hraje se kluci proti holkám, ale jelikož je nás více, takže hraješ za ženský tým a my si bereme Jasperova bráchu,“ řekl. Připadalo mi to normální, a pak až mi to došlo. Počkat, kdo je Jazzův brácha. Byl jsem úplně zmatený. Koho myslel, Edwarda? Proč to říkal takhle.

Řekl jsem svou novou myšlenku nahlas.

„A kdo je Jazzův brácha, nějaký nový upír, co se přistěhoval?“ zeptal jsem se stále se zavřenýma očima s pokusem usnout.

„No přece Griffin.“ V té chvíli jsem otevřel oči. To si ze mě dělá srandu.

„Nedělej si ze mě srandu,“ řekl jsem. Znovu jsem zavřel oči a doufal, že můj mozek vypne i při Emmettově hlasu.

Nevypnul. Chcípák jeden, když ho člověk potřebuje zapnout ve škole, tak to nejde a když chci usnout tak se najednou zapne..

„Nedělám. Za 5 minut, ať jsi na hřišti. Čekáme tě tam. A vezmi si ten dres.“ Hodil po mě něco, asi ten dres a byl pryč. Ležel jsem tam asi další 3 minuty. Pak jsem otevřel oči a uviděl cosi růžového. Panebože, že to není ten dres.

Vzal jsem to do ruky a moje přáni se nevyplnilo. Byl to ten dres.

„Panebože, za co?“ zeptal jsem se s domněnkou, že mi odpoví.

Nevím proč, ale od té doby, co jsem utekl z Volterry, jsem nepoužil ani jednu schopnost. No nic, teď se zaštítím darem od osobního štítu Ara a Alice neuvidí mou budoucnost.

Udělal jsem to a zaběhl do šatny. Vzal jsem si své oblíbené oblečení. Set černého oblečení s logem Metallicy. Já fakt vím, jak ji naštvat.

Hodil jsem to na sebe a nageloval si vlasy do všech směrů. Teď jsem vypadal jak po flámu.

Obul jsem si ještě černé tenisky Adidas nebo spíš takové kopačky a vzal si mobil do kapsy.

Už bylo asi 5 minut po těch 5 minutách.

Šel jsem lesem a vždycky se teleportoval na místo, které jsem viděl nejdál. Nakonec jsem došel nebo spíš teleportoval nakonec lesa a uviděl velkou mýtinu.

No, taky bych se mohl projít, když pořád jezdím autem nebo se teleportuji.

Sundal jsem štít a viděl jsem, jak se všichni koukli na Alici.

Šel jsem potichu. Až když jsem byl 20 metrů od nich, si mě všimnula Alice a pohlédla na mě se zuřivým pohledem.

„Kde máš ten dres?“ řekla mi nebo spíš více zařvala.

„Ehm, já mám dres, ale kde ho máte Vy, děvčata?“ zeptal jsem se jako ten největší děvkař s pokusem tady všechny sbalit.

Všichni na mě koukali s nechápavým pohledem.

Všimnul jsem si, že tady nejsou 2 nejdůležitější osoby. Mí rodiče.

„Kde jsou?“ začal jsem o ně mít strach a ani nevím proč. Mohli se jen někde zdržet.

„No, měl by si vědět, že tví rodiče jsou ti nejnadrženější na světě, takže by sis měl začít zvykat na jejich pozdní příchody,“ dokončil svůj výklad Emmett a já na něj tiše zavrčel, ale všichni to slyšeli až na Griffina, který koukal nechápavě.

Vzpomněl jsem si, co budu muset prožít za takových 36 hodin. Budu muset do Volterry. Sedl jsem si. Myslel jsem opět na to. Slzy se mi opět draly do očí. Já tam nechci, ale kdyby měli ovládnout svět třeba rumuni, už bychom nemohli chodit do školy, ani nic takového.

Co kdybychom zaútočili dříve a oni na to nebyli připraveni. Měli bychom výhodu a větší šanci na úspěch.

Bylo to zvláštní. Za chvíli máme hrát baseball a já tady promýšlím strategii boje.

Autor: MetlosCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený syn 7. kapitolka: