Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztráty a nálezy - 1. kapitola

08.05.2012 (17:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 35× • zobrazeno 6901×

1. kapitola

2012

Trhnutím jsem se probudila a chvíli dezorientovaně koukala kolem sebe. Jsem ve své posteli, uvědomila jsem si, v bezpečí svého pokoje. Noční můra mě provázela poslední dva roky. Nemohla jsem se toho zbavit. Noc co noc jsem ve snech vídala Jeffovu tvář. Nejdřív krásnou, usmívající se, jeho rty mi opakovaly, jak mě miluje a pak z jeho očí začala vytékat krev. Zíraly na mě úplně bez života a jeho ústa volala o pomoc. Nevím, kde jsem ten příšerný výjev vzala. Z nehody si nepamatuju vůbec nic. Probudila jsem se tenkrát v nemocnici, aniž bych tušila, jak jsem se tam dostala.

Přejela jsem si dlaněmi přes obličej a donutila se vstát. Oknem mi do pokoje proudily jasné sluneční paprsky, které slibovaly další teplý den.

Vysprchovala jsem se, lehce jsem se nalíčila a oblékla si lehké bílé letní šaty dlouhé až ke kotníkům, které skryly nechutnou jizvu, která se mi táhla po stehnu, přes koleno až do půli lýtka. Byla to stále se připomínající památka na nehodu. Podstoupila jsem několik operací, abych mohla normálně chodit. Podařilo se to, i když občas nastaly dny, kdy mě noha bolela a já na ni nemohla pořádně stoupnout. Nesnášela jsem pohled na tu tlustou zarudlou čáru a dva dolíčky na koleni. Ale na druhou stranu jsem to brala jako trest. Trest za to, že já jsem přežila a Jeff…

Někdo zaťukal na dveře mého pokoje.

„Bello, jsi vzhůru?“ ozval se Nedův hlas.
„Pojď dál,“ vyzvala jsem ho.
„Ahoj, napadlo mě, že bych tě odvezl do firmy a odpoledne bychom si mohli někam vyjet, co říkáš? Je krásně.“ Ned se mi celé ty dva roky pokoušel zvednout náladu. Dělal první poslední pro to, abych se usmívala, abych zapomněla. Ale to já jsem nedokázala, aspoň uvnitř. Na venek jsem se snažila usmívat a chovat se normálně.
„Já nevím,“ váhala jsem. „Asi to není dobrý nápad.“ Nikam jsem nechodila. Všechen čas posledních dvou let jsem trávila buď v práci, nebo v domě. Společenský život jsem omezila na nezbytné minimum.
„Ale no tak, přece nebudeš zavřená v kanceláři, to by byl hřích. Vyzvednu tě ve dvě,“ usmál se Ned. Ne nikdy nebral jako odpověď. „A teď pojď, Doris připravila snídani.“

I po tom, co Jeff zemřel, jsem zůstala u Hellaových. Z počátku jsem o tom moc nepřemýšlela. Asi měsíc jsem ležela v nemocnici a pak u nich, bylo to tak nějak automatické. Když jsem si pak uvědomila, že už k nim vlastně nemám žádnou vazbu, řekla jsem Georgeovi, že se odstěhuju. Nechtěl o tom ani slyšet. Nechtějí s Miriam přijít o další dítě. Už takhle nesla Miriam ztrátu toho prvního hodně špatně. Rozumí se tedy samo sebou, že zůstanu u nich v domě a dál budu pracovat ve firmě. Ale čím více času uplynulo od doby, co Jeff zemřel, tím více jsem měla pocit, že bych si měla najít vlastní bydlení, osamostatnit se.

≈≈≈≈≈

„Ahoj, Bello,“ pozdravil mě George, když za mnou přišel do kanceláře.
„Ahoj, tak jak dopadla včerejší prezentace?“ ptala jsem se zvědavě. George byl včera v Londýně a jednomu místnímu butiku, který od nás bral naše oděvy, nabízel novou kolekci na léto. Ani nevím, v kolik se vrátil, takže se schůzka musela hodně protáhnout.
„Skvěle,“ pochvaloval si. Opět jsme si s paní Michellovou plácli. Byli jsme to pak ještě oslavit a dneska budeme slavit doma, tak přijď včas.“ Vzpomněla jsem si na Nedův výlet.
„Ned se mnou chce jet někam ven, když je tak krásně.“ Georgeovi zasvítilo v očích.
„No tak to jeďte, měla by ses trochu pobavit, prospěje ti to. Nemusíte spěchat domů, zítra je taky den.“

Všichni o mě měli pořád takovou starost. Strachovali se o mé zdraví, pomáhali mi při rekonvalescenci. Byla jsem jim za tolik vděčná.

Odpoledne s Nedem bylo nakonec příjemné. Nejdřív mě vzal na zmrzlinu a pak jsme jeli na pláž. Sandály jsem vzala do ruky a bosýma nohama šla horkým pískem. Bylo příjemné cítit, jak mi písečná zrníčka protékají mezi prsty. Ned měl s sebou prozíravě přibalenou deku. Posadila jsem se na ni a Ned vedle mě.

Nastavila jsem tvář slunečním paprskům a užívala si jejich teplé doteky.

„Nechceš se jít koupat?“ zeptal se mě Ned. Rozhlédla jsem se kolem. Bylo tu skoro prázdno. Několik metrů od nás seděla starší dvojice vypadající, že spí, kousek od nich ležela asi dvacetiletá holka a chytala bronz a na druhé straně v dálce výskaly děti na první pohled dohánějící svou matku k šílenství.
„Nemám plavky,“ namítla jsem, „a stejně to bude studený,“ hledala jsem další výmluvy.
„Kdybychom tu byli sami, tak řeknu, že to ničemu nevadí, ale takhle povím, že spodní prádlo máš, než pojedeme, tak to uschne,“ zkoušel to Ned. Rozesmála jsem se. Když jsme byli ještě ve škole a jezdili na různé výlety, častokrát nastala situace, kdy plavky nebyly. Ani jeden z nás tehdy neváhal. Vždycky jsem ze sebe rychlostí blesku strhala oblečení, a než se Ned nadál, byla jsem po krk schovaná ve vodě. On s tím takové cavyky nenadělal a v klidu se přede mnou předváděl. Zpočátku jsem se červenala rozpaky, ale brzy jsem si na jeho spontánní chování a jeho nahotu zvykla.

Zavrtěla jsem hlavou. „Vážně ne, možná jindy.“ Nemohla jsem se svléknout už jen z toho důvodu, že bych tak odhalila svou nohu. Ned dobře věděl, že to je můj problém.
„Bello, kdy se začneš zase smát? Jeff by určitě nechtěl, abys byla navěky smutná a sama.“
„Ale já nejsem sama. Mám vás.“
„Ty víš, že takhle jsem to nemyslel.“ Věděla jsem to. Ale nedovedla jsem si představit, že bych si měla najít nějakého muže, který by zabral Jeffovo místo. „Zítra to budou dva roky.“ Dva roky? Bože, jak to letí. Zdálo se mi, jako by se to stalo včera. „Za tu dobu sis s nikým nevyšla. Jsi slepá ke všem mužům, kteří vyjádří nějaký zájem…“
„Zájem?“ přerušila jsem ho. Nikdy jsem si nevšimla, že by měl někdo byť jen malý zájem o mou osobu.
„Naši obchodní partneři třeba, stačí, abys prošla po ulici a každý se za tebou otočí. Měla… měla bys dát někomu z nich šanci.“ Když to říkal, mračil se a ruce zatínal do pěstí. Proč mi to radí, když i jemu samotnému vadí představa, že bych byla s někým jiným, než je jeho bratr. „Co kdybychom to zkusili dnes spolu? Zajdeme si na večeři. Bude to taková generálka, co ty na to?“ navrhoval a v hlase mu zněla naděje.
„Ještě nejsem připravená,“ odmítla jsem ho. „Ale až budu tak budeš první, kdo se to dozví a na tu večeři si spolu zajdeme,“ dodala jsem, abych ho aspoň trochu potěšila.

≈≈≈≈≈

Opět po roce jsem zavítala na místo, které osudově změnilo můj život. Nenáviděla jsem to tam. Strom, který na sobě stále ještě nesl stopy nárazu, tam pořád stál, jako by se mi chtěl vysmívat. Tyčil se nad náhrobkem, který tam nechali nainstalovat Jeffovi rodiče. Hrob měl samozřejmě na hřbitově, ale tady se připomínalo místo, kde jsme o něj přišli.

Chodila jsem sem jen jednou ročně a to vždy při výročí jeho smrti. Donesla jsem jednu bílou růži, chvíli postála a pak autem přejela přesně tu samou vzdálenost, kterou jsme ujeli i tu osudnou noc.

Jela jsem na útesy, na místo, které nám přineslo mnoho krásných chvil, místo, kde jsme spolu byli šťastní.

Stála jsem tam, dívala se na moře a v prstech žmoulala stonek druhé bílé růže.

„Jeffe,“ zašeptala jsem. „Tak moc mi chybíš. Každý den na tebe myslím. Čekám, že vstoupíš do dveří a vezmeš mě do náruče tak, jako dřív. Je tak těžké myslet na to, že už se to nikdy nestane. Slyšel jsi dneska Neda? Mám se prý scházet s jinými muži. Ale jak bych to mohla udělat, jak bych to mohla udělat tobě? Nedokážu se bez tebe smát. Bez tebe všechno ztrácí smysl…“

Vítr mi cuchal vlasy a pohrával s lehkým svetříkem, který jsem si oblékla přes žluté tílko. Hleděla jsem do dálky a vzpomínala, na všechno, co jsme tu spolu prožili. Polibky, vyznání lásky, pár vášnivých nocí…

Z oka se mi skulila slzy a pomalu mí stékala po tváři. Rozmáchla jsem se a hodila růži do vzduchu. Pak jsem sledovala, jak s ní vítr hází ze strany na stranu a po dlouhé pouti padá do modrých vln. Udělala jsem krok vpřed, jako bych chtěla skočit za ní, zachránit ji ze spárů slané vody.

„Nechcete skočit, že ne?“ ozval se mi za zády hlas. Lekla jsem se a poskočila na místě. Podklouzla mi noha. Cítila jsem, jak se mi drolí skála pod chodidlem. Nestihla jsem udělat krok na pevnou zem. Letěla jsem dolů. Vykřikla jsem zděšením.

„No tak, no tak.“ Ruce jsem najednou měla uvězněné ve svěráku cizích prstů. „Hlavně klid, vytáhnu vás,“ říkal hlas, ale nikoho jsem neviděla. Zírala jsem pod sebe, na místo, kde se o skálu s hrozivým bouřením rozbíjely bílé krajky vln. Při pádu jsem se uhodila do zraněné nohy, která se ozvala prudkou bolestí. Zatmělo se mi před očima. „Podívejte se na mě,“ přikázal mi ten člověk. „Dívejte se na mě, ne tam dolů.“ Váhavě jsem ho poslechla a odtrhla pohled od moře, které se najednou zdálo velmi nebezpečné.

Téměř okamžitě jsem se střetla s očima sytě zelenýma jako tráva kolem. Lapil mě a nedovolil mi uhnout.

„Tak, teď vás vytáhnu, bude to jen chvilka.“

Trochu jsem zasténala, protože se mi skála zadírala do kůže. Pohled mého zachránce se napjal a najednou jsem ležela na trávě.

Překulila jsem se na záda, oči zavřené a zhluboka jsem dýchala. Snažila jsem se ovládnout ten třas, který zničehonic přepadl mé tělo. V noze mi bolestivě tepalo, potlačila jsem paniku, která se drala na povrch, strach z dalších operací byl příliš silný.

„Jste v pořádku?“ Hlava se mi dostala do stínu a já zamžikala. Nade mnou se skláněl mužský obličej, obličej mého zachránce, z kterého jsem předtím viděla jen zelené oči. Teď jsem si ho mohla prohlédnout celý.

Na první pohled mě zaujal rovný charismatický nos, pod kterým ležely plné rty. Husté obočí a vlasy trčící do strany. Měl ostře řezané rysy, které díky lehkému opálení a tak dvou dennímu strništi nádherně vynikly. V jeho tváři bylo něco co mi vyrazilo dech.

„Neuhodila jste se do hlavy?“ ptal se znovu, když jsem mlčela.
„Já… jsem v pořádku,“ řekla jsem, i když to nebyla tak úplně pravda, ale oděrky na rukou, které mohl vidět nebyly nic vážného.

Muž mi zmizel ze zorného pole a já se posadila. Musela jsem se podpírat rukama, abych to zvládla. Seděl v trávě kousek ode mě. Oblečený byl v černém tričku, vybledlých džínách a ošlapaných teniskách.

„Proč jste to chtěla udělat?“ zeptal se najednou.
„Prosím?“
„Chtěla jsem skočit, ne?“
„Ne,“ vrtěla jsem horlivě hlavou. Nebo ano? Ne, určitě nechtěla.
„Tak proč jste tu tak stála?“ nechápal.
„To je moje osobní věc. Děkuju za pomoc.“ Rozhodně jsem nehodlala s tímto cizincem debatovat o svém soukromém životě. „Musím už jít.“ Chtěla jsem se postavit, ale nedokázala jsem to. Koleno mi nešlo pokrčit. Vystřelovala mi z něj bolest do celého těla.

„Je vám něco?“
„Ne,“ procedila jsem skrze zaťaté zuby a znovu se pokusila o nemožné. Znovu jsem se s bolestí skácela do sedu.
„Zranila jste si nohu,“ řekl a znělo to skoro jako obvinění. „Ukažte, podívám se na to.“ Začal se sápat po mých kalhotách, aby vyhrnul nohavici, ale já skoro hystericky vykřikla.
„Ne.“ Zmateně na mě pohlédl. „To nic není. Možná, kdybyste byl tak hodný a pomohl mi postavit se, zbytek už zvládnu.“

Nezvládla. Nemohla jsem na nohu vůbec došlápnout. Zuřivě jsem odmítala to, aby se mi na zranění podíval. Nesnesla jsem to, že by někdo cizí mohl vidět mou jizvu, ani já ji nechtěla vidět.

Cizinec mi pomohl k autu a nakonec mě i odvezl do města a přes mé protesty do nemocnice. Dopravil mě na správné oddělení, předal mě doktorovi, do dlaně mi vložil klíčky od vozu a zmizel. Sotva jsem za ním stihla zavolat poděkování.

Doktor mi nařídil absolutní klid, minimálně tři dny nohu vůbec nenamáhat a chladit. Jizva byla nateklá a rudá, vypadala hůř než obvykle, ale prý to není nic vážného, uklidňoval mě.

Ned, kterého jsem zavolala, abych Georgeovi a Miriam nepřidělávala starosti mě odvezl domů a dopravil do pokoje. Samozřejmě má nehoda nezůstala utajena. Miriam už na mě čekala s bylinkovým čajem, pytlíky ledu a spoustou starostí ve tváři. Rozestlala mi postel, pomohla mi uložit se a pak mi chodila každou půl hodinu vyměňovat led. Neušly mi její pohledy, bolestné, ale i úlevné. Tentokrát to dopadlo dobře.

Před spaním jsem spolkla pilulku prášku proti bolesti, a než jsem usnula, zjevila se mi za víčky tvář. Nebyla to jako obvykle Jeffova tvář. Byl to obličej mého zachránce.

Chci Vám moc poděkovat za komentáře u prologu. Jsem moc ráda, že se Vám nápad líbí a snad se Vám bude líbit i jeho zpracování.:-)

SHRNUTÍ

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztráty a nálezy - 1. kapitola: