Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztráty a nálezy - 2. kapitola

12.05.2012 (20:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 34× • zobrazeno 5642×

2. kapitola

Myslela jsem, že se v posteli zblázním. Po dvou dnech jsem myslela, že se prostě zvednu a uteču. Když jsem věděla, že mi nehrozí operace a nejhorší bolest přešla, docela mi otrnulo a já se pokoušela přemluvit Miriam, aby mě pustila aspoň na zahradu. Po několikahodinovém přemlouvání mi pomohla na zahradu do altánku. Usadila mě do lehátka a nohu podložila dvěma polštáři.

To bylo první den po nehodě, druhý den, jsem chtěla jet do firmy, vždyť tam taky můžu sedět a noha bude odpočívat, ale to mi neprošlo a třetí den jsem už nemohla vydržet bez pohybu. Miriamina starostlivost a péče byla sice dobře míněná, ale nebylo to nic pro mě.

Na jednu stranu jsem ji chápala, bála se. Od Jeffovy smrti se snadno vystrašila, ale na druhou stranu jsem měla pocit, že to přehání. Zkoušela jsem jí naznačit, že jsem v pohodě a zvládám to, ale nějak to nedokázala pochopit a já neměla to srdce, abych jí to řekla důrazně.

Ze všech těchto důvodů jsem byla neuvěřitelně ráda, že konečně nastalo ráno, kdy jsem mohla vstát, aniž by mi to někdo zakazoval, mohla jsem dojít do koupelny, upravit se, obléknout a nasnídat se v jídelně se zbytkem rodiny. Pak jsem nasedla do svého auta a odjela do kanceláře.

Cítila jsem se volná jako pták. Vítr mi cuchal vlasy a já si to užívala plnými doušky. Ve firmě jsem byla nějak moc brzo. Každý koho jsem potkala, se mě ptal na mé zranění a jestli jsem úplně v pořádku. Trpělivě jsem odpovídala a usmívala se.

Docela se mi ulevilo, když jsem za sebou zavřela dveře kanceláře. Na stole na mě čekala kupička pošty, probrala jsem ji, některé dopisy se rozhodla vyřídit hned, ostatní jsem odložila na později.

Chtěla jsem si zrovna projít diář, jestli nemám náhodou někde být, když mi kdosi zaklepal na dveře.

„Dále.“ Do dveří nakoukla Georgeova sekretářka. Tak trochu jsme se o ni dělili. Já ji k životu nepotřebovala, ale když se něco dělo, informovala mě nebo mi pomohla.
„Slečno Swanová, je tu pan Cullen.“ Nechápavě jsem se na ni zadívala. Neznala jsem žádného Cullena. „Fotograf,“ dodala, když viděla, že jsem ztracená.

Rázně jsem otevřela diář a očima přejela řádky pro dnešní den.

Focení nové kolekce, stálo tam velkým tučným písmem. Díky své krátké indispozici jsem trochu ztratila pojem o tom, co se děje. Doufala jsem, že je vše nachystáno.

„Je tu George?“
„Pan Dellae má dneska jednání v Londýně. Říkal, že vy se o to postaráte,“ řekla sekretářka.
„Dobře, zaveď pana Cullena do ateliéru, aby se mohl připravit. Já dojdu vyzvednout modely. Snad je všechno zajištěno.“
„Jistě, pane Dellae všechno zařídil, vy na to máte dohlédnout.“
„Děkuji. Za chvíli jsem tam.“

Začala jsem hledat šanon s poznámkami týkajícími se jak modelů, tak i plánovaného focení. Vzala jsem si pro jistotu telefon, abych mohla zavolat v případě potřeby Georgeovi o radu a vydala se pro modely k Federicovi, který byl něco jako naše švadlena. To, co já nakreslila, on převedl do reálu. Byl naprosto úžasný, měl smysl pro kreativitu a spoustu zajímavých nápadů. Pokud mým návrhům něco chybělo, on to dokázal odhalit a napravit.

„Ten fotograf je kus,“ svěřil se mi Federico, když kontroloval, zda je na věšáku všechno potřebné - šaty, boty, doplňky.
„Jak to víš?“
„Mám oči všude, zlato. Škoda, že nekope za stejnou ligu jako já. Pak by mi zaručeně neunikl.“ Musela jsem se usmát. Federico hledal partnera pro život, ale pokaždé našel jen krátkodobou známost a tak to pořád zkoušel a zkoušel. „Ale pro tebe by nebyl špatný,“ mrkl na mě.
„Já nikoho nehledám,“ zarazila jsem ho. Nechtěla jsem zase poslouchat, jak si mám najít přítele a tak podobně. Přednáška od Neda mi stačila. „Je to všechno?“
„Jo, můžeš jet.“ Stejně jsem neunikla jeho pátravému pohledu, který jasně vypovídal o tom, co si myslí o mém životě. Je nudný a osamělý.

Stojan jsem dotlačila do výtahu, který vedl do ateliéru. Byla to sice jen dvě patra, ale po schodech by to dost dobře nešlo. Ateliér byl umístěný v podkroví budovy podniku. Byl to rozlehlý prostor bez oken s veškerým možným zařízením. Občas jsme ho pronajímali soukromníkům, protože firma pro něj neměla nijak velké využití. Čtyřikrát do roka jsme fotili nové kolekce, sem tam nějaké dofocování.

V zadní části místnosti jsem zahlédla hromadu děvčat, která čekala jen na mě. Nastrkala jsem do jejich hloučku stojan, na němž byly modely rozděleny podle jmen, a pak chvíli sledovala, jak si oblečení rozebírají a začínají se převlékat. Většina z nich měla již hotový make-up a vlasy. Některým trčely z hlav natáčky, jiné byly namalované jen napůl.

Nechala jsem je tam samotné a šla si promluvit s fotografem. Edward Cullen měl v Anglii hodně dobrou pověst. Jeho fotografie se objevovaly v mnoha časopisech, většinou se věnoval focení přírody, řekla bych, že musel procestovat celý svět. Netušila jsem, jak se Georgeovi podařilo přesvědčit ho, aby fotil pro nás. Módní fotky nebyly zrovna jeho oblíbeným tématem.

Na Edwardu Cullenovi byla zvláštní jedna věc. On sám se nikdy fotit nenechával. Ne, že by se nějak skrýval, díky cestovaní se v Anglii moc nezdržoval, a když už se tu objevil, vyhýbal se novinářům. Z toho důvodu jsem neměla ani nejmenší tušení, jak vypadá. Pokud tedy nepočítám to, že z něho byl Federico na větvi.

Vpředu jsem zahlédla muže nastavujícího osvětlení. Byl ke mně zády, ale usoudila jsem, že to je Cullen.

„Promiňte,“ řekla jsem, když se se zastavila těsně za ním. „Pan Cullen?“ Otočil se a já překvapením zamrkala. „To jste vy?“ Přede mnou nestál nikdo jiný než můj zachránce z útesů. Opět celý v černém, opět rozcuchaný a neoholený. Při pohledu na něj se mi udělalo nějak moc horko.
„Ale podívejme,“ usmál se koutkem úst. „Svět je malý.“
„Svět ne, jen Brighton,“ opravila jsem ho. Dívali jsme se jeden na druhého. Cítila jsem se divně. Byla jsem ráda, že ho zase vidím. Jeho pohled mě nutil červenat se. Nutilo mě to sklopit oči a zavrtat je do špiček bot.
„Jak se daří vaší noze?“ zeptal se. Spěšně jsem k němu vzhlédla, abych odhadla jak to myslí, ale pak jsem si uvědomila, že on nemůže nic vědět.
„Už je v pořádku, děkuji.“
„A prozradíte mi vaše jméno?“ Vůbec jsem si neuvědomila, že jsem se mu nepředstavila. Znovu jsem zrudla až po kořínky vlasů.
„Isabella Swanová,“ řekla jsem a natáhla k němu ruku. Snažila jsem se vzpamatovat. Tady jde o práci, o nic víc.
„Jistě, pan Dellae mi o vás říkal. Návrhářka, že?“
„Ano. Tak…“ nevěděla jsem najednou co říct, „půjdu zkontrolovat děvčata a budeme moct začít.“
„Vy nepózujete?“ překvapil mě další otázkou.
„Já?“
„Máte krásnou tvář.“ Uchopil do prstů mou bradu a zvedl mi obličej víc ke světlu. „Ušlechtilé, jemné rysy… Rád bych vás někdy fotil.“
„To není nejlepší nápad.“ Vytrhla jsem se mu ze sevření.
„Já myslím, že úžasný. Nechte si to projít hlavou.“
„Nechám, ale odpověď bude stále ne. Tohle není nic pro mě.“

Nechala jsem ho tam a šla prohlédnout modelky. Sem tam jsem jim upravila šaty, šperk nebo uhladila vlasy.

Focení probíhalo plynule bez zbytečných prostojů a nepříjemností. Pan Cullen byl opravdu profesionál. Věděl, co chce a jak má vypadat výsledek. Dával modelkám jasné pokyny. Fotili jsme celé dopoledne. Já jsem postávala v pozadí a občas něco podala nebo upravila. Šaty vypadaly naprosto skvěle. Kolekce dopadla lépe, než se očekávalo. Doufala jsem, že se objeví nějaký lukrativní zájemce o koupi naší práce. Měli jsme stálého odběratele, ale nesepsali jsme s ním výhradní smlouvu, takže jsme pokaždé hledali pár další zájemců po Anglii, kteří budou nabízet naše zboží.

„Myslím, že to šlo dobře,“ řekl pan Cullen, když jsme skončili. „Chcete si prohlédnout fotky?“
„Ráda.“ Posadila jsem se před laptop, na který měl napojení foťák a on si stoupl na mě, aby mohl posouvat obrázky.

Tváří se otřel o mé vlasy. Byl to pouze náhodný dotek, ale přesto jsem ho vnímala celým tělem. Dotýkal se hrudí mých zad a ukazoval mi, co dneska vytvořil. Nedokázala jsem se vůbec soustředit. Vnímala jsem pouze jeho přítomnost, do nosu se mi dostala jeho vůně, zvláštní směsice sladkosti a hořkosti, byla to vůně, která mi dokázala rozbušit srdce. Rozechvěle jsem se nadechla a pokoušela se vnímat, co mi ukazuje a říká. Opálenou paží mi přejel po hřbetu ruky. Ucukla jsem, jako by mě spálil.

„Promiňte,“ zamumlal. „Zítra se tady stavím. Dneska proberu snímky a vyberu ty použitelné.“
„Dobře.“ Začala jsem si sbírat věci a po očku sledovala, jak skládá fotoaparát. Sundal objektiv, pečlivě ho uložil, zmáčkl pár tlačítek na aparátu a pak uklidil i ten.

„Mám hlad jako vlk. Neznáte tady nějakou dobrou restauraci?“ zeptal se pan Cullen.
„Je jich tu spousta. Jsme sice malé městečko, ale restaurace máme kvalitní.“
„To je fajn, tak co kdybyste se mnou zašla na oběd?“ Strnula jsem v půli pohybu.
„Já…“ Já mu vážně chtěla říct ano, ale… „mám ještě hodně práce,“ vymlouvala jsem se.
„Ale jíst musíte. Oběd je nejdůležitější jídlo dne.“
„To je snídaně,“ opravila jsem ho automaticky.
„Oběd určitě taky,“ mrkl na mě. „Nenechte se přemlouvat, nerad jím sám.“

Podíval jsem se na desky ve svých rukách a úplně slyšela, jak mi to šrotuje v hlavě. Jít na oběd s panem Cullen není jen oběd, jak to na první pohled vypadá. Uvědomovala jsem si jeho přitažlivost a to tak, jako jsem to nepocítila už dva roky. Ale také jsem se bála, že tím zradím Jeffovu památku. Jenže… i Ned mi říkal, abych šla dál a tohle by mohl být dobrý začátek. První jídlo s cizím mužem po letech. Nějak začít musím.

„Tak dobře,“ souhlasila jsem nakonec. „Jen si skočím do kanceláře pro kabelku.“
„Fajn, sejdeme se před firmou.“

Tentokrát je kapitola trochu kratší, ale nějak to tak vyšlo. 

Děkuju za komentáře.;-) 

SHRNUTÍ

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztráty a nálezy - 2. kapitola: