Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztráty a nálezy - 4. kapitola

24.05.2012 (07:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 4860×

4. kapitola

„Ty fotky jsou perfektní. George bude nadšený,“ rozplývala jsem se nad výsledky včerejšího focení. Pan Cullen přišel hned ráno a opět předvedl, že své práci opravdu rozumí. „Budě těžké, vybrat jen některé.“ Klikla jsem myší a prohlížela si fotky pořád dokola. Moje modely snad nikdy nevypadaly tak dobře. „Díky,“ řekl jsem a usmála se na muže sedícího naproti mně.
„Nemáte zač. Bylo mi potěšením. Chvíli na mě jen tak koukal, až se mi začaly potit dlaně nervozitou a pak řekl to, na co jsem čekala od té doby, co se ukázal. „Můžu vás zítra vyzvednout?“

Přes noc jsem si stihla ujasnit, jak to vlastně chci. Dala jsem Miriam za pravdu. Život je krátký a musí se žít, dokud je to možné. Musím dát taky na to, co bych chtěla, skutečně chtěla a nejen na to, co se zdá jako správné.

Nakonec jsem nedočkavostí nemohla dospat. Těšila jsem se na setkání s tím zajímavým mužem a ve skrytu duše jsem doufala, že si svou nabídku nerozmyslí a stále bude chtít, abych ho provedla po krásách místního kraje.

„Můžete,“ kývla jsem a moc mě potěšilo, když jsem po jeho tváři rozlil nádherný veselý úsměv.
„To jsem rád. Tak třeba v deset?“
„V deset je to ideální,“ souhlasila jsem.

A bylo to. Ani to nebolelo.

≈≈≈≈≈

Nemohla jsem se rozhodnout, co na sebe. Nechápala jsem sama sebe. Jedno mi přišlo moc obyčejné, druhé zase moc okázalé. Zavrhla jsem sukni, u které hrozilo, že se vyhrne a odhalí mou nohu. Ale co místo ní?

O nic přece nejde, říkala jsem si, budeme venku, takže stačí něco úplně obyčejného, jenže…

„Potřebuješ s něčím pomoct?“ ozvalo se ode dveří. Miriam se opírala ramenem o futra a sledovala moje počínání. Na posteli jsem měla hromádky oblečení a jeden kousek po druhém jsem si k sobě přikládala a dívala se do zrcadla.

Hodila jsem na postel červené kalhoty a rozhodila rukama. „Já nemám nic na sebe,“ řekla jsem zoufale a zírala na hromady šatstva.

„Snad to nebude tak hrozné.“ Miriam mě objala kolem ramen. „Tak se na to podíváme. Je to na schůzku s tím fotografem předpokládám.“ Jen jsem přikývla. „Co třeba tyhle volné kalhoty,“ zabořila ruku do kupy a vyndala volné lněné kalhoty hráškové barvy, „k nim tu bílou halenku na knoflíčky bez rukávů,“ rozhlížela se a hledala kýžený kousek. Tentokrát jsem ho našla já. „K tomu balerýnky a ten tmavě modrý svetřík. Myslím, že v tom ti žádný muž neodolá.“ Začervenala jsem se. Bylo zvláštní mluvit s Miriam o jiných mužích, než je její syn. Ale musela jsem uznat, že vkus měla skvělý.

„Děkuju,“ řekla jsem. „Nevím, co bych si bez tebe počala.“
„Oblékla by ses podle svého. Nebude z tebe moct odtrhnout oči.“
„Ale to přece…“
„Malý flirt nikomu neuškodí, to si pamatuj. Tak šup, ať na tebe nečeká,“ popohnala mě.

Než stihla Miriam odejít, zaklepal někdo na dveře. Rovnala jsem si do náruče oblečení, které jsem si chtěla obléknout, očkem jsem mrkla, kdo to přichází.

„Á, tady jsou dámy mého srdce,“ řekl George a políbil nás jednu po druhé na tvář. „Dobré ráno, tak jsem si říkal, že bychom mohli po snídani vyrazit na piknik. Zahlédl jsem venku Neda, mohl by se k nám přidat, stejně se tu pořád jen tak potlouká.“
„Ráda si s tebou vyjedu, miláčku. Bella už má nějaký program, že?“ Přikývla jsem. George se na mě překvapeně podíval. Tohle se ještě nestalo, abych měla něco sama od sebe.
„Opravdu, snad neplánuješ pracovat.“
„Ne, to ne. Jdu… jdu ven.“
„Sama?“ Najednou jsem si připadala jako u výslechu, jako by mi bylo patnáct a mluvila se svým skutečným otcem, který ze mě páčí, s kým jdu ven, kam přesně se chystáme a v kolik se vrátím.
„Bella má schůzku s jedním mladým mužem a myslím, že bychom ji měli nechat, aby se mohla připravit. Uvidíme se u snídaně,“ usmála se Miriam a mrkla na mě.
„Ale…“ namítal George. Miriam ho vzala za loket a vedla ke dveřím.
„Půjdeme se podívat, co nám Doris připravila.“

Osaměla jsem a vydechla si. Připravené oblečení jsem položila na pohovku a šla se rychle vysprchovat. Lehce jsem se nalíčila, oblékla, vlasy nechala rozpuštěné a zapíchla do nich sluneční brýle, navoněla jsem se parfémem s květinovou vůní a prohlížela se v zrcadle.

„Nede, proč někdy Bellu někam nevezmeš?“ zeptal se George svého syna u snídaně. Ned se na otce nechápavě podíval, pak pohlédl na mě a pokrčil rameny.
„Zval jsem.“
„Georgi, myslím, že tohle není tvoje starost,“ mírnila ho Miriam a smířlivě ho pohladila po paži.
„Má vedle sebe takovou hezkou slečnu a vůbec se nesnaží,“ řekl George jako bychom tam vůbec nebyli. Ned na něj hodil rozzuřený pohled a já raději předstírala, že jsem nic neslyšela.
„Georgi,“ okřikla ho jeho žena. „Jsou to dospělí lidé, měl by ses mírnit.“

George něco zabručel a pak se věnoval svým míchaným vajíčkům.

„Asi už půjdu.“ Vstala jsem.
„Ovšem, drahoušku, užij si to a nad ničím nepřemýšlej,“ radila mi. „Stav se ještě za Doris v kuchyni, nechala jsem vám připravit něco malého k zakousnutí.“
„To nemuselo být, děkuju.“
„Nemáš zač.“
„Mějte se. Ahoj,“ loučila jsem se.
„Ahoj, Bello,“ oplatil mi pozdrav Ned.
„Ahoj,“ zabručel George.

Moc jsem tomu nerozuměla. Chvíli jsem si myslela, že mu vadí, že jdu s někým jiným, než s Jeffem, ale ty jeho narážky na mě a na Neda. Vždyť my dva jsme jak bratr a sestra, to musí vidět a hlavně vědět, znám se s nimi už tolik let.

Hodila jsem to za hlavu. Dnešek si nebudu kazit zbytečnými úvahami, na to bude ještě času dost.

Zaskočila jsem za Doris do kuchyně, abych si od ní převzala ohromný piknikový koš plný nejrůznějších laskomin. Zdálo se, jako bych nesla oběd pro rotu vojáků a ne jen pro dva lidi.

Edward Cullen byl přesný jako švýcarské hodinky. Když jsem vyšla z domu, už na mě čekal. Až včera večer jsem si uvědomila, že jsem mu neřekla, kde bydlím, natož, jak se k nám dostane, tak jsem nečekala, že tu bude přesně, myslela jsem, že se bude omlouvat za zpoždění způsobené blouděním po okolí.

„Jste dochvilný,“ řekla jsem na úvod.
„A vy zase krásná,“ vysekl mi poklonu, ze které mi zčervenaly tváře.
„Děkuju.“
„Za pravdu se neděkuje. Co to máte?“ ukázal na proutěný koš v mých rukou.
„Náš oběd. Kam to můžu dál?“ Otevřel mi zadní dveře auta a já koš usadila na zadních sedačkách.
„Můžeme?“
„Ovšem.“ Chtěla jsem obejít auto, ale chytil mě za ruku a zastavil.
„Dobré ráno, vám přeju,“ řekl a zvedl si mou ruku k ústům. Opatrně se otřel svými rty o hřbet mé dlaně. Přitom se mi upřeně díval do očí. Zachvěla jsem se.
„Do… dobré ráno,“ zakoktala jsem se.

Dovedl mě ke dveřím spolujezdce, otevřel je, počkal, až se posadím a pak je za mnou zabouchl. Než si sedl, rozhlížela jsem se kolem sebe a neunikl mi pohyb záclony v salónu. Přeci mě nešpehují!

Jeli jsme nejprve na pláž. Všimla jsem si, že na zadních sedadlech je mimo jídla i velká taška s fotoaparátem. Pan Cullen byl připraven na všechno.

Po kamenných schůdcích jsme sestupovali na písčitou pláž. Vítr foukal jako bláznivý a cuchal nám vlasy. Edward Cullen mě uprostřed cesty chytil za ruku, prý abych mu neodletěla. Bylo příjemné mít dlaň schovanou v jeho teplé ruce.

Sundala jsem si boty. Bořila jsem chodidla do teplého písku a nechávala si ho protékat mezi prsty. Ráda jsem chodila na pláži bosa. S Jeffem jsme se sem chodili jen tak procházet, blbi jsme jako malé děti, pištěli a smáli se. Uvědomila jsem si, že od jeho smrti jsem tu byla snad jen dvakrát. Možná bych se mohla vrátit ke starým zvykům.

„Kdepak se mi touláte?“
„Promiňte, nějak jsem se zamyslela.“ Přistiženě jsem sklopila pohled k zemi.
„A smím vědět, co vás natolik zaměstnalo?“
„Vzpomínky,“ řekla jsem popravně a zavrtěla hlavou. „Dřív jsem sem chodila hodně často.“
„A už nechodíte?“
„Ne.“ Zadívala jsem se na obzor.
„To je škola,“ poznamenal a dál se na nic neptal.
„Ano,“ souhlasila jsem, „to je.“

Šla jsem až k místu, kde se moře vylévalo na pláž. Bíle olemované vlnky se šploucháním narážely do mých nohou. Voda byla pěkně studená. I přestože se slunce už několik dní pěkně činilo, moře zatím prohřát nestihlo.

Když se mi vlny přelily přes kotníky, vypískla jsem a utíkala na souš. Ozvalo se cvaknutí. Ohlédla jsem se a uviděla Edwarda Cullena s fotoaparátem namířeným mým směrem.

„Pan Cullene,“ řekla jsem káravě. Nebyla jsem zrovna typ, který by se nechával dobrovolně fotit.
„Jen Edward,“ opravil mě.
„Dobře, já jsem Bella.“ Edward se usmál a znovu mě vyfotil.
„Nech toho. Nejsem tu proto, abys mě fotil. Je tu spoustu jiných objektů.“
„Ty jsi daleko zajímavější než skály,“ mrkl na mě.

Vyplázla jsem na něj jazyk a on mě znovu vyfotil. Otočila jsem se k němu zády a šla dál po pláži.

„Omlouvám se,“ řekl, když mě doběhl, „nechám toho, jestli je ti to nepříjemné.“
„To budeš hodný. Nerada se fotím.“

Chvíli jsme se jen tak procházeli, poslouchali řev racků nad našimi hlavami, který se míchal se šuměním moře. Edward ještě nafotil pár obrázků moře a skal kolem nás, a pak jsme se po schodech vydali zpět k autu.

Cesta na útesy nebyla dlouhá. Za okamžik jsme už zase zastavovali a tentokrát vzal Edward mimo foťáku i košík s jídlem. Napadlo mě, že by mohlo být hezké najíst se nad mořem. Vůbec byl celý ten výlet zatím moc fajn. Bavila jsem se, Edward vtipkoval a vyprávěl o své práci, která mě nepřestávala fascinovat. A musím přiznat, že nejen jeho práce mě fascinovala. Když mluvil, nedokázala jsem od něj odtrhnout pohled. Oči mu zářily, když vyprávěl o focení, pro něj to nebyla jen práce, ale především koníček. Zajímalo by mě, jestli by tak něžně a láskyplně dokázal hovořit i o ženě.

„Co tady?“ zeptal se a ukázal na plácek nedaleko křoví.
„Klidně.“ Vyndala jsem z koše deku a rozprostřela ji. Začala jsem na ni vyrovnávat lahůdky, které nám Doris připravila, určitě jí to muselo dát spoustu práce, budu jí muset ještě jednou poděkovat, říkala jsem si. Otočila jsem se a viděla Edwarda nedaleko srázu, jak fotí louky nad námi i vodu pod námi. Jeho tělo se pohybovalo ladně, mrštně. Všechny pohyby byly naprosto přirozené, trochu mi to připomínalo tanec. Byla jsem zvědavá, jak budou vypadat výsledné fotky. Znala jsem zdejší krajinu jako své boty, ale z jeho pohledu bude určitě vypadat úplně jinak.

„Díky, že jsi mě sem vzala.“ Edward se posadil vedle mě na deku a foťák položil vedle sebe.
„To já děkuju, už dlouho jsem si takhle neužila den,“ přiznala jsem.
„To je ale škoda. Jsi mladá, krásná, měla by sis užívat každý den.“ Začervenala jsem se. Zase, nedokázala jsem zrudnutí tváří zabránit. „Sluší ti to, když se červenáš.“ Hodila jsem po něm očkem. Edward natáhl ruku a prsty mi jemně přejel po lícní kosti, ukazovákem sjel až na rty a nakonec na bradu.

Nedýchala jsem. Nešlo mi dostat vzduch do plic. Měla jsem pocit, jako by mi po kůži přebíhaly elektrické výboje. Jemně to štípalo, ale nebylo to bolestivé, spíš naopak. Bylo to takové tajemné a vzrušující. Jeho prsty za sebou zanechávaly žhnoucí cestičku. Namáhavě jsem polkla. Edward odtáhl svou ruku, ale pohled ze mě nespouštěl.

„Nevím, jestli můžu, ale…“ Naklonil se ke mně. Jeho tvář byla najednou jen pár centimetrů od té mé. Očima mi přejížděl po obličeji a hledal nějakou známku odporu, ale nic takového nenašel. Ani nemohl. V tu chvíli jsem nedokázala přemýšlet, jen jsem chtěla cítit jeho rty na svých. Zajímalo mě, jestli jsou tak jemné, jak na pohled vypadají, jak asi chutnají jeho polibky?

Nemusela jsem tápat dlouho. Položil mi dlaň na tvář, přitáhl si mou hlavu blíž a pak jemně spojil naše ústa. Zavřela jsem oči. Opatrně oťukával mé rty. A já držela jako ovce. Nějak jsem nedokázala spolupracovat, ale ani se odtáhnout. Netrvalo to dlouho, jen pár úderů mého srdce a ucítila jsem jeho rty na tváři a nakonec mě políbil na čelo. To mě probralo. Takhle mě líbával Jeff, na čelo. Zbožňovala jsem to, přišlo mi to jako milé a láskyplné gesto.

Odtáhla jsem se. Nedokázala jsem se na něj podívat.

„Bello, já… omlouvám se. Nechtěl jsem ti ublížit.“ Jeho hlas zněl starostlivě.
„To nic, jen na to asi nejsem připravená,“ řekla jsem. Tohle byl první muž, který mě políbil od Jeffovy smrti. A já se prostě nemohla zbavit pocitu, že ho podvádím. Věděla jsem, že je to hloupost, ale nějak jsem si to do té své hlavy nedokázala vtlouct.

Tak co Vy na to? Čekám na Váš názor.;-)

SHRNUTÍ

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztráty a nálezy - 4. kapitola: