Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztráty a nálezy - 5. kapitola

01.06.2012 (07:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 5146×

5. kapitola

„Bello, já… omlouvám se. Nechtěl jsem ti ublížit.“ Jeho hlas zněl starostlivě.
„To nic, jen na to asi nejsem připravená,“ řekla jsem. Tohle byl první muž, který mě políbil od Jeffovy smrti. A já se prostě nemohla zbavit pocitu, že ho podvádím. Věděla jsem, že je to hloupost, ale nějak jsem si to do té své hlavy nedokázala vtlouct.

Vstala jsem, nastavila tvář větru vanoucímu od moře a objala se rukama kolem hrudníku.

„Mrzí mě, jestli jsem udělal něco špatně.“ Edward si stoupnul vedle mě.
„Ne, ty ne. Já jen…“ zavrtěla jsem hlavou nad svými pocity, které jsem vůbec nechápala. „Nedokážu se zbavit pocitu viny.“
„Viny? Bello, ty máš přítele?“ zeptal se celkem logicky. Chvíli jsem mlčela. Nebylo jednoduché o tom mluvit.

„Měla jsem,“ řekla jsem a zavřela oči. „Měla jsem snoubence. Milovala jsem ho, myslela jsem, že je to navždy, ale pak…“ odmlčela jsem se. „On a já… měli jsme nehodu a Jeff to nepřežil,“ zašeptala jsem. Překvapivě mě to nebolelo tolik, jako jsem očekávala. Dřív jsem při pomyšlení na Jeffovu smrt nemohla dýchat, okamžitě jsem se schoulila do klubíčka a brečela zoufalstvím, ale teď nepřišlo ani jedno. Jen smutek.
„To je mi líto.“
„Je to dva roky. Já jsem se od té doby věnovala hodně práci, ostatní nějak nemělo smysl, myslela jsem, že bez Jeffa už nikdy nebudu šťastná a taky jsem nebyla až… až do teď. Je mi s tebou moc hezky.“ Podívala jsem se na Edwarda, který mě upřeně sledoval. „Ale nevím, jestli jsem to schopná zvládnout.“ Nevím, proč jsem se mu najednou svěřovala se svým životem. Skoro cizímu člověku jsem vykládala něco tak osobního.
„Bello, nechci tě do ničeho nutit. Vůbec o nic nejde. Líbíš se mi, ale to už asi víš. Rád bych tě víc poznal, strávil s tebou trochu času. Jen jako přítel a uvidíme, co z toho vzejde. Co ty na to?“ Díval se mi do očí a já sotva dokázala vnímat, o čem mluví. Byl tak krásný. Do háje, měla bych se vzpamatovat.

„Dobře, budu ráda,“ odpověděla jsem, aniž bych o to nějak víc dumala. Chtěla jsem to. Chtěla jsem poznat Edwarda Cullena a trávit s ním čas, hodně času, pokud to bude možné.

≈≈≈≈≈

Druhý den jsem se s knihou vypravila na zahradu. Nasadila jsem si sluneční brýle a natáhla se na lehátko pod hřejivé paprsky slunce. Nic se přece nestane, když jeden den prolenoším.

Otevřela jsem knížku na stránce, kde jsem naposledy skončila a začala číst, jenže… slova se mi začala rozplývat před očima a písmenka vytvářela obraz obličeje Edwarda Cullena. Zavřela jsem oči, abych se toho zbavila, ale za víčky se mi jeho mužná tvář objevila taky. A tak jsem nechala oči zavřené a užívala si to. Po dlouhé době jsem si dovolila myslet na nějakého muže jako na muže. Vzpomínala jsem na výlet s ním, na to, jak se mu zapadající slunce odráželo ve vlasech a z jeho zelených očí vytvářelo ohnivou zeleň, která mě hypnotizovala a způsobovala bušení srdce byť i jen při vzpomínce na ni.

Povzdychla jsem si a vybavila si ten krátký, ale krásný polibek, ze kterého jsem stále neměla dobrý pocit, ovšem, pro tuto chvíli jsem se rozhodla nezabývat se tím, co je správné, ale co se mi líbí. A Edward Cullen i to, co dělal, se mi líbilo. Moc.

Otevřela jsem oči a vyděšeně sebou trhla. Na vedlejším lehátku seděl Ned a upřeně mě pozoroval.

„Promiň, myslel jsem, že spíš.“
„Ne, jen jsem přemýšlela,“ usmála jsem se na něj.
„Včera jsi přišla pozdě,“ řekl a dál si mě prohlížel.
„Zdrželi jsme se. Edward si chtěl vyfotit západ slunce,“ vysvětlovala jsem a vzpomínala na tu chvíli. Jen my dva, slunce se klonilo k západu a já měla pocit, jako bychom byli sami na celé zemi.
„Edward?“
„Edward Cullen, ten fotograf.“ Ned se mírně zamračil. Zdálo se, že mhouří oči před sluníčkem.
„Já vím, kdo to je,“ řekl a znělo to nepřátelsky. „Jen mě překvapuje, že už mu říkáš jménem.“
„Je milý.“ Možná jsem tím chtěla Edwarda obhájit, možná ospravedlnit to tykání, nevím. „Včerejšek jsem si moc užila. Víš, Nede,“ začala jsem opatrně, protože jsem si nebyla jistá jeho reakcí, „pamatuješ, jak jsme spolu mluvili na pláži?“
„Jistěže jo.“ Mírně se na mě usmál a tím mi dodal odvahu pokračovat.
„Trochu jsem nad tím přemýšlela a možná, že máš pravdu.“
„V čem přesně?“ ptal se. Musela jsem se usmát. Ned měl vždycky rád, když měl pravdu. Věta "já jsem ti to říkal" se v jeho slovníku jednu dobu objevovala docela často. Spoustu lidí na škole tím vytáčel a tak se naučil ovládat se a mírnit.
„V tom, že bych měla jít dál. Pořád mám pocit, že to není úplně správně, ale měla bych to překonat. Nejspíš už je na čase.“
„To jsem moc rád, Bello a Jeff by určitě taky byl.“

Po dlouhé době mi jméno mého zemřelého snoubence nezpůsobilo bolestné svírání hrudi. Dokázala jsem ho slyšet bez zoufalství, samoty a nepřekonatelného stesku. Bylo to zvláštní, ale svým způsobem úlevné. Považovala jsem to za dobrý začátek své cesty k novému životu.

„Děkuju, že to říkáš.“ Natáhla jsem se a položila dlaň na hřbet jeho ruky. Přiklopil jsi svou druhou a lehce stiskl. Ned byl prostě skvělej kamarád.
„Takže už mi nedáš košem, když tě pozvu na večeři? Co třeba zítra?“
„Košem ti nedám,“ usmála jsem se, „jenže zítra to nepůjde, jsem domluvená s Edwardem, ale pozítří bychom mohli.“
„Jdeš s Edwardem na večeři?“ V hlase mu zaznívalo jasné napětí, nevěděla jsem, jak si to vyložit.
„Hmm… jo. Víš, on se mi líbí a tak nějak… Můžu ti něco říct? Potřebovala bych od někoho poradit a ty jsi můj nejlepší přítel.“ Nevěděla jsem, jestli je to úplně správné, ale neměla jsem nikoho jiného.
„Povídej, mně můžeš říct všechno.“
„Včera mě políbil,“ vyhrkla jsem. Ned ztuhnul a ruku mi sevřel ještě pevněji. „Byli jsme na útesech a prostě se to stalo. Měla jsem z toho špatný pocit, ale ono to bylo tak krásné. Nede, já se bojím, že se do něho začínám zamilovávat. Nemělo by to přeci jít tak rychle. Znám ho jen pár dní.“‘
„Bello, v tomhle ti asi nemůžu moc radit,“ váhal.
„Nede, já nevím, co si počít. On je takový… prý na mě nebude tlačit a můžeme být jen přátele, no není to od něj hezké. A víš, co je nejhorší? Já nechci být jen jeho kamarádka a nadávám si za to. Nevím, co mám dělat.“
„Já vážně… vždyť víš, jak jsem na tom se ženskými. Dělám jednu chybu za druhou. Většinou si nechám příležitost proklouznout mezi prsty,“ zamumlal, ale nebyla jsem si jistá tím, že jsem mu dobře rozuměla. „Tohle je jen na tobě. Ty musíš vědět, co cítíš. A teď tě tu nechám, mám ještě nějakou práci.“

Zvedl se a bez pozdravu odešel. Dívala jsem se za ním. Moc jsem nevěděla, co se to právě stalo. Ned nebýval takhle odměřený. Pokaždé, když jsem za ním přišla s nějakým trápením nebo problémem, nezaváhal a snažil se mi pomoct najít nějaké řešení a to před Jeffem, za Jeffa i po Jeffovi. Možná měl vážně nějakou práci a já v tom jen hledám něco, co tam není.

Hodila jsem to za hlavu a konečně se pustila do té knížky.

≈≈≈≈≈

„Je to vážně nádherný dům,“ řekl Edward obdivně. „Bydlíš tu dlouho?“
„Ano, už nějakou dobu.“ Zatím nebyla příležitost povědět mu o své bytové situaci ani o ničem jiném z mého života. Věděl jen, že mi zemřel snoubenec, nic víc.
„Tohle na Anglii zbožňuju, tu její tradicionalitu. Nikde na světě nenajdeš staré klasické kamenné domy jako tady. Jednou bych si takový chtěl koupit,“ povídal dál.
„Jednou? Já myslela, že cestování je tvůj život,“ zeptala jsem se zvědavě.
„To jo, ale i to se jednou omrzí. Rád bych si našel ženu a usadil se.“ Díval mi upřeně do očí a to, co říkal, znělo jako tajemný příslib. Sklopila jsem pohled a raději se přesunula k autu.

Edward mi otevřel dveře spolujezdce, a když jsem se usazovala, krátce se dotkl mé ruky. Projel mnou jemný a překvapivě příjemný záchvěv.

Cesta probíhala v tichu. Nebylo to to trapné ticho, kdy lidé nevědí, co říct, ale ticho dvou přátel, kteří si tak víc užívají společnost toho druhého.  Jeli jsme stmívající se krajinou, kolem nebyla ani noha. Na pastvině jsem zahlédla pást se stádo ovcí. Všude panoval klid a mír. Slunce putovalo k západu a při cestě po pobřežní silničce nás skoro oslepovalo.

Brighton nás přivítal počínajícím nočním životem. Městečko bylo plné turistů, kteří se po večeři vypravili na procházku do přístavu nebo na molo, které zářilo jasnými barvami.

Edward zaparkoval na okraji a pak jsme šli pěšky. Večer byl příjemný, oproti odpoledni se nepatrně ochladilo, ale rozhodně to nebylo na škodu. Přehodila jsem si přes ramena lehké zelenkavé sáčko a počkala, až Edward zamkne auto. Myslela jsem, že se ke mně přidá a prostě půjdeme, ale on ke mně přistoupil a natáhl ruce. Zatajila jsem dech a nehnula se ani o milimetr. Jeho dlaň mi přejela po krku a vysvobodila vlasy schované pod sakem.

Lehce se na mě usmál a řekl: „Takhle je to lepší.“ Pak mě vzal za ruku, propletl si se mnou prsty a vyrazili jsme.

„Kam to bude?“ ptala jsem se.
„Uvidíš,“ mrknul na mě a promnul moji dlaň. Zalila mě blažená vlna štěstí. Připadala jsem jako už hodně dávno ne, spokojená, chtěná a… asi zamilovaná.

Mířili jsme na molo do rybí restaurace. Vůně ryb se nesla daleko do okolí. Zbožňovala jsem ji. Patřila k mému dětství. Táta moc rád rybařil a jako malá jsem chodívala s ním. Nevadilo mi vstávat před pátou ráno, jen abych mohla tátu doprovodit. Postupem času jsem zlenivěla a ryby místo chytání už jen jedla.

Hosteska nás odvedla ke stolu hned u zábradlí, ze kterého jsme měli výhled na širé moře.

Nadechla jsem se slaného vzduchu a spokojeně se uvelebila na židli. Takhle krásně jsem se dlouho necítila. Žádné stresy, bolest, jen pohoda a klid.

„Řekneš mi, na co myslíš?“ zeptal se mě najednou Edward. Podívala jsem se na něj a skousla si spodní ret. Nevěděla jsem, jestli mám, jestli ho to třeba nevyplaší. Dokázal by pochopit, že po tolika dnech a měsících bolesti, která postupně přešla k umrtvení všech pocitů, mám dojem, že zase žiju, že mu ožívám pod rukama? „Jsem zvědavý člověk,“ usmál se na mě. Sklopila jsem pohled k dřevěnému stolu a raději studovala strukturu dřeva, když jsem mu odpovídala.
„Právě jsem si říkala, jak je mi hezky.“

Mé ruky volně položené na stole se dotkly teplé prsty.

Odvážila jsem se zvednout zrak a střetla se se smaragdovým pohledem jeho očí.
„I mně,“ řekl. A to stačilo k tomu, abych se zase uvolnila a užívala si večer.

Vybrala jsem si lososa marinovaného s citrónovým pepřem a mandlemi, Edward dal přednost mořskému ďasu v čerstvých bylinkách.

Než nám jídlo přinesli, zabrali jsme se opět do hovoru o Edwardově práci. Fascinovalo mě to. Ten nezávazný život, nikde ho nic nedrželo, mohl si dělat, co chtěl, nikdo od něho nic neočekával. Byl to život plný svobody, pro které jsem i já občas zatoužila, ale neměla jsem dostatek odvahy to uskutečnit.

Když mi povídal o Africe a focení zvířat v divoké přírodě, běhal mi mráz po zádech, při popisování setkání se lvy. Byl jim tak blízko, nedokázala jsem si to vůbec představit. Muselo to být strašně nebezpečné, ale zároveň fascinující. Jak já mu to záviděla, všechny ty zážitky, zkušenosti.

„Pořád mluvím já,“ zarazil se. „Teď je řada na tobě,“ usmál se a zajiskřilo mu v očích.
„Na mně nic není.“ Rozhodně jsem raději poslouchala o jeho životě, než se mu sama svěřovala.
„To určitě není pravda, jsi zajímavá žena. Už jen tvoje práce. Kde pořád bereš inspiraci? Mně přijde všechno oblečení stejný.“ Uchichtla jsem se. Typický chlap. Ale byla jsem ráda, že začal o práci.
„Já nevím. Řekla bych, že to je jako s tvýma fotkama. Fotíš už takovou dobu a pořád máš co. Mně stačí projít se po venku, občas to přijde samo, ale nemysli si, někdy se s tím trápím několik měsíců. Nejdůležitější je hlavní myšlenka, pak už se to dá dohromady.“ Možná to znělo až moc jednoduše. Za vytvářením kolekce se skrývala spousta práce a nejen mé.
„Stejně tomu nerozumím,“ ušklíbl se. „A co tvůj osobní život. Bydlíš v tom domě sama?“ A bylo to tady.
„Ne, sama ne,“ odmlčela jsem se. Nechtělo se mi mluvit o mém životě a už vůbec ne na místě, kde to žilo veselím. Z každého kouta zněl smích, hrála hudba, nechtěla jsem kazit atmosféru.
„Žila jsi tam se snoubencem?“ zeptal se opatrně.
Přikývla jsem. „Taky.“
„Chápu, nechceš o tom mluvit.“
„Ne tady, dneska se chci bavit. Na všechno zapomenout a bavit se.“
„Tvé přání je mi rozkazem.“ V jeho očích se zableskl příslib. Znovu mě chytil za ruku a pevně držel.

Nejdřív bych Vám chtěla poděkovat za komentáře u minulé kapitoly, mám z nich moc velkou radost.:-)

Protože už nepíšu DPL, napíšu to sem... Moc děkuju všem za hlasy v povídce měsíce, které dostaly DPL na 8. místo. Díky:-)

A pak malá organizační poznámka. Další kapitola Ztrát a nálezů bude nejdřív za 14 dnů, spíš dýl. Momentálně píšu, spíš teda nepíšu, kapitolu už víc jak  týden a nejsem schopná se na to soustředit, nebo se k tomu donutit, takže teď bude menší pauza.

A na závěr odpověď na dva dotazy, které se mi teď vybavily:
1) V Anglii jsem byla, na jihu bohužel ne, ale moc ráda bych se tam podívala. Ten kraj znám hodně z filmů a podobně.

2) Mezi nehodou a současností uplynuly dva roky, Bella to tam dneska i zmiňuje. Nehoda byla 2010, teď jsme ve 2012. 

SHRNUTÍ

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztráty a nálezy - 5. kapitola: