Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zůstaň - 25. kapitola

03.12.2010 (14:00) • SaDiablo • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1429×

(Jasper)

Ti zatracení vlci se mi vůbec nelíbili. Cenili na nás zuby a trvalo jim hodně dlouho, než se vůbec uklidnili. Byli sice velcí, to ano, ale že bych z nich měl strach, to se říci nedalo.
Nevypadali ani nijak hrozivě.

A to stejné si zřejmě myslela Bella, která, místo toho, aby zdrhala s typickým ženským ječením pryč, se na nás ještě obořila, že si tady hrajeme na bůhví co. A měla pravdu. Proč si nemůžeme užívat zábavy jako každý tady? A ještě ve vlastním baráku?

Edward si ale očividně myslel něco jiného. K vlkům se s radostí přidal, vlastně ani nevím proč. Všechny problémy mi náhle splývaly dohromady a já se už vůbec v ničem neorientoval.

Věděl jsem o Rileym, teď už i o Victorii a to, proč to všechno kolem dělá. Chtěl bych vědět, jak asi vypadá. Musí to být nějaká zapšklá, zavšivená upírka s obřím knírkem. A ten James? Proč pro ni tolik znamenal?

Nejspíš proto, že nikoho jiného nemohla terorizovat svými banálními problémy. Třeba to byl upír – alkoholik a možná, že vypadal ještě hůř než ta Victoria. Což by vše vysvětlovalo. Ale co tam proboha dělal ten třetí?
Když mi to Alice vysvětlovala, to jméno celkem zadrmolila, myslím, že se jmenoval… Baret? 

Takže byli ve trojce. Ale jak jsem tak poslouchal, kdo by s Victorií ve trojce chtěl být?

A jak jsem nad tím tak přemýšlel, Edward udělal vlastně Jamesovi službu. Ten by se té fúrie nikdy nezbavil, i kdyby utíkal na míle daleko. Možná byl upír, ale Victorie byla ježibaba. S knírkem.

A jenom proto, že Edward vysvobodil Jamese z jeho útrap, teď musí platit Bella a všichni kolem ní. A osobně mě zajímá, jak tohle všechno zvládneme.

„Slyšeli jste to?“ zaslechl jsem Rose. Trhnul jsem hlavou, protože mi přerušila tok mých myšlenek. Raději jsem je všechny potlačil, protože jsem věděl, že kdyby se Edward soustředil na víc věcí v podobě myšlenek ostatních, čímž myslím sebe, asi by mi už jednu natáhnul.

Alice mi stiskla ruku a já se na ni se zájmem podíval.

„Tak moment…,“ zavrčel Edward. „Kde je Bree?“

Trhl jsem sebou po druhé, ale tentokrát mnohem intenzivněji.

Kde je Bree? Proč sakra chce vědět, kde je…

Zaslechl jsem to. Nějaký hodně vzdálený, ale slyšitelný dunivý náraz o zem. Potom nějaký slabý skřek a bolestný výdech.

Cítil jsem chladný vzduch proudící kolem mé tváře. Byl jako tisíc bodavých jehel, ale má pokožka tvořila povrch, kterým jehličky nemohly proniknout. Byl jsem jako střela řítící se vpřed.
Za mnou jsem slyšel slabý šustot Aliciných šatů. Byla kryta za mnou, byl jsem její štít, který nelze prorazit.

Díky upíří rychlosti nebylo možné naše prozrazení, ve dvou určitě ne. Ale nikdo jiný s námi neběžel. Pohybovat se takto s víc jak pěti lidmi je celkem riskantní, když musíte běžet přes místnost plnou lidí.
Je pravda, že jedna dívka, do které jsem omylem vrazil, vypadala udiveně, když jí obsah skleničky skončil v…

„Proboha,“ zašeptala Alice do ticha v malé místnůstce, která nejspíš sloužila jako šatna.

Zaostřil jsem. 

Na podlaze klečela shrbená postava objímající bezvládné tělo. Podle vlasů a vůně jsem rozeznal Bree. Nevydávala žádný zvuk, byla tichá, stejně jako já. A já jsem měl ještě ke všemu zatemněno.

„Bree!“ tišil jsem hlas, který mi nekontrolovatelně přeskakoval. Nešlo ho udržet. Nemohl jsem potlačit nahromaděný vztek. Proč? Jak se to stalo? Copak neměla kontrolu?

„Bree!“ zařval jsem z plna hrdla, žádní hopsající cvoci mě v tu chvíli vůbec nezajímali.

Otočila ke mně hlavu. Zalapal jsem po dechu. Její tmavě hnědé vlasy byly rozcuchané, plné velkých zacuchaných chomáčů. Ze rtů jí odkapávala krev, kterou měla rozmazanou po tvářích. Oči byly jako bez života, jakoby zklamala sama sebe. 

Najednou jsem nebyl Jasper, mým právem nebylo ji soudit. Vždyť jsi stejný jako ona,  promlouval ke mně stále dokola můj vnitřní hlas, o kterém jsem až doteď nevěděl.

Ona ho milovala. Když jsem je viděl poprvé spolu… Připomnělo mi to mě samého. S Alicí. S mou polovinou, já ji už našel. A Bree si to taky zasloužila. Právem. Co když zrovna toto byl ten důvod?

Mike ležel bezvládně na podlaze. Paže měl svěšené jako z gumy.

„Já… Nevím, co to do mě vjelo! Jaspere!“ vřískala a hlas jí přeskakoval, jako mně před chvílí. „Znamená to, že bude upír? Alice, bude upír?“ opakovala pořád dokola.

Zmučený pohled ode mě odvrátila.

„Ano. Bude.“ Slyšel jsem chladný hlas Alice. Horší, než miliony ledových jehel.

„A nejvíc jsem zvědavá, jak tohle vysvětlíš.“

---

Byly dvě hodiny po půlnoci, většina maturantů odešla. Všichni, až na nás, byli unaveni, a i když někteří nebyli ani zdaleka opilí, nekontrolovatelně se kymáceli ze strany na stranu a naráželi do vchodových dveří, kterými následně poté úspěšně vyšli. Říkal jsem si, že přeci není možné, aby byli střízliví.

No, možná, že přece jen nebyli.

Já jsem střízlivý ale byl a nijak mě to netěšilo. Ani jsem se nestihnul pořádně pobavit a už na mě málem útočila nějaká chlupatá individua.

Následně na to, když jsem se ani nestihnul rozkoukat po tom, čeho bych se mohl napít, jsem s Alicí objevil Bree… A Mikea.

Kolik nám dalo práce zbavit se Jessicy! Ta štěbetavá klepna se Mikea dožadovala jako dítě vánočního cukroví!
Bree to naštěstí vyřešila. Použila svou schopnost, které už ale nikdo moc nevěřil.

„Nevím, co tady hodláte dělat, ale já jdu domů,“ ozval se drobný La Pushský skřeček. Kill?

Na jména jsem nikdy machr nebyl, ale pochybuji, že má tak stupidní jméno.

Stáli jsme uprostřed místnosti. Upíři a vlkodlaci. Nemohli jsme se od sebe víc lišit. Oni opálení svalovci a my bledí a… No, řekněme, že jediný Emmett se od nich zas tak moc nelišil.

„Pomyšlení na bitku mě celkem láká, ale takhle pozdě na to nemám nervy. Jdu s Quilem, zdar v rezervaci.“ Svalovec s nepřístupným postojem a nepřátelským pohledem popleskal Překopa – toho, co tančil s Bellou – po rameni a zlověstně se zachechtal.

Najednou jsem uslyšel další uchechtnutí, které, ať jsem tomu věřil, nebo ne, vycházel od Edwarda, který stál naproti mně a pobaveně mě pozoroval.

Chtěl jsem vědět, čemu se asi tak kření. Ale na druhou stranu… Raději ne. Ještě bych se dozvěděl to, co bych třeba ani nechtěl.

„Fajn. Řekněte Emily a Billymu, že se zdržíme,“ pronesl „vůdce“ těch zvířat k odcházejícím horám svalů.

„Ehm,“ odkašlala si Alice. „Omluvíte nás na okamžik?“

„Máme jít ven?“ otázal se Překop. Vážně to jméno znělo divně, ale proti gustu…

„Na chvilku se vyvenčit,“ zachechtal se Emmett, ale ti dva to ignorovali a beze slova odešli.

Čekal jsem na Alicinu reakci, co řekne. Ta se ale mlčky obrátila k Bree, která stála na druhé straně místnosti přitisknutá ke zdi.

Alice byla ve vteřině u ní. Bree vyděšeně kulila oči a na ještě víc se namáčkla na zeď.

„Co… Já…“ mačkala ze sebe vystrašeně.

„Proč jsi to udělala, hm?“ zašeptala Alice a já se zachvěl. Byla u ní tak blízko… Tak, jakoby ji chtěla mučit… a potom zabít.

„Byl tak… Já… Miluju ho!“ Kdyby měla slzy, brečela by. Byla ale upír, a tak jediné, co mohla, bylo zoufale se rozkřičet na celý okolní svět. Což taky udělala.

Plivala Alici nadávky do tváře a ta jen nehybně stála na místě. Bez jediného mrknutí, bez jediného náznaku emocí.



„Copak neznáte ten pocit úzkosti! Když víte, že všichni ostatní, které milujete, kolem vás budou jednou umírat!“ ječela a rukou praštila do stěny tak silně, že spadnul jeden z mnoha obrazů, který malovala Esme.

Nikdo si toho ale nevšímal. Všichni přemýšleli nad jejími slovy, zahloubaní do vlastních myšlenek.

„Jistěže! Nevíte! Všichni kolem vás žijí věčně! Ty, které milujete! Nikdo neumře! Vždyť doopravdy nejste ani rodina!“ Odsekávala každé slovo a s křikem kráčela sem a tam, z místa na místo.

„Proč jsem to udělala!“ Otočila se na Alici a prudce k ní mávla ukazovákem. „Vážně? Proč jsem to udělala?

„Nevíš proč! Nikdo z vás to nepochopí!“ Rozeběhla se do prvního patra.

Slyšel jsem bouchnutí dveří v pokoji, jež jí náležel. 

Stáli jsme tam jako opaření, neschopni slova. Dokonce i Alice, která se už netvářila, že by jí chtěla vytrhat všechny končetiny z těla a napíchat je na kůl – tak, jak nám to chtěl nedávno udělat Edward. Kvůli Belle.

Až teď jsem si to uvědomil. Jak se asi musí cítit on? Bella je člověk.

„Můžu vědět, co se tu děje?“ Ode dveří přispěchali ti dva… vlkodlaci.

„A můžeme to vědět my? Proč jste sem vůbec přišli?“ vyhrkla dosud mlčící Rose.

„Ehm,“ odkašlal si Překop. „Ve Forks až donedávna řádili nějací vrahové. Ale jak jsme nad tím tak přemýšleli, došli jsme k závěru, že za tím musí být něco víc, něco… jako vy. Upíři. A vaše rodina je taková divná, jiná. Tak jsme si řekli, že za pokus nic nedáme.“

„Aha. Takže podle vás zabíjíme nevinný lidi, jo?“ odfrknul si Emmett.

„A ne snad?“

---

Vyslechnout si znovu děsivou skutečnost o tom parchantovi Rileym a knírkaté megeře se mi opravdu moc nelíbilo.
Byl jsem rád, když Alice skončila se sdělením našeho problému a já to nemusel poslouchat.

„… A teď, ještě ke všemu, máme na krku dalšího novorozeného.“

„Prosím?“ zamračil se ten starší.

„Jmenuje se Sam,“ sykl ke mně neslyšně Edward.

„Bree to jaksi nechtěla mít příliš jednoduché,“ vysvětlil jsem.

„Říkáte, že to sami nezvládnete?“

„To jsme neřekli. Chceme vyhrát, nechceme už žádné potíže, další ztráty na životech – ať ve Forks nebo kdekoliv jinde, si nemůžeme dovolit. Natož pak ztrátu Belly,“ vysvětlila Alice.

„Ale jsme v menšině. Velkou šanci nemáme,“ doplnil jsem.

Měli jsme plán. A situaci, které se muselo využít.

„Ztrátu Belly?“ Překop se zamračil.

„Jacob, Jaspere. Tenhle je Jacob,“ dloubl mě Edward do žeber.

Aha.

24. kapitola <°°> 26. kapitola

Autor: SaDiablo (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zůstaň - 25. kapitola: