Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zvrhlý upír - 16. kapitola

10.09.2011 (13:15) • Sheela • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 3286×

Edward nervózně pochodoval po pokoji a já z toho začínala mít tik. Oči mi pořád lítaly z jedné strany na druhou, jak se snažily zachytit Edwardův pohyb.

„Mohl bys toho, proboha, nechat?“ zeptala jsem se naštvaně a on se na mě podíval.

„Vadí ti to?“ opáčil a já se zamračila.

„Jo, vadí,“ odpověděla jsem a on se posadil do křesla naproti posteli.

„Spokojená?“

„Jo, spokojená. Proč jsi tak naštvaný?“

„A nemám být? Hodláš ze sebe udělat návnadu a přitom je devadesáti procentní pravděpodobnost, že u toho přijdeš o život. Představ si, že mě to štve,“ řekl naštvaně a já si podepřela bradu rukou.

„Vím, že se mi nic nestane. Bude tam celá rodina,“ uklidňovala jsem ho.

„Asi si neuvědomuješ, že my upíří dokážeme stejný druh vycítit. Myslíš, že ten upír nepozná, že jsme poblíž?“ připomněl mi.

„Tys zapomněl, že mám štít a umím zastřít něčí pach. Nebude to tak těžké,“ odsekla jsem a přikryla se dekou.

„Ale tvoje schopnosti tě vyčerpávají,“ odsekl a já protočila panenky.

„Edwarde, nevymluvíš mi to. Musím zachránit ostatní dívky, než se ten blázen rozhodne je zabít,“ ukončila jsem naši debatu a on naštvaně zavrčel.

„A nevrč na mě,“ upozornila jsem ho a on sklopil pohled k zemi. Nesnášela jsem, když jsme se museli hádat, ale to, že Edward se mnou nesouhlasil, mě dráždilo. Chtěla jsem slyšet jeho slova podpory, která se mi bohužel nedostávala. Chtěla jsem, aby mě teď chytl za ruku a na ruce kreslil uklidňující kolečka, které kreslil vždy, když jsem byla nervózní. Ale kvůli mojí a jeho tvrdohlavosti jsem ani jedno nedostala.

„Musíte se pořád hádat!“ křikla na nás Alice z obýváku a my naráz zavrčeli. Super, po dlouhé době jsme se na něčem shodli.

„Taky pořád poslouchat jak po sobě štěkáte,“ stěžovala si Alice a já protočila panenky. Rozhodně jsme se nehádali pořád, jen jsme spolu většinou nemluvili. A když ano, tak se vše změnilo v hádku.

„Bello, měla by ses připravit,“ upozornila mě Alice a podala mi krásné šaty a boty na podpatku. Šaty byly krásně černé, těsně nad kolena.

„Proč šaty?“ zavrčel Edward žárlivě a Alice se usmála.

„Většinou ty dívky na sobě měly odvážnější oblečení, takže pokud Bellu neprozradí pach, oblečení určitě,“ odbila ho Alice a já přikývla. Odešla jsem do koupelny, abych si na sebe vzala připravené oblečení a rozčesala si vlasy. Když vše bylo dokončené, vyšla jsem z koupelny a Edward se na mě uchváceně podíval.

„Kdyby to nebylo k tak hrozné příležitosti, určitě bych ti tvé oblečení pochválil,“ prohlásil Edward a já se zašklebila.

„Jindy bych ti poděkovala.“

„Nechte toho a pojďte, Carlisle už čeká,“ popohnala nás Alice a já společně s ní a naštvaným Edwardem sešla schody, kde čekal zbytek rodiny.

„Je to opravdu nutné?“ zeptal se Edward a Carlisle přikývl.

„Také se o Bellu bojím, ale nemohu nechat toho upíra, aby dál vraždil nevinné dívky, které za nic nemohou,“ odpověděl Carlisle a já na souhlas přikývla.

„Budeme blízko, synu,“ uklidňoval ho Carlisle, ale s Edwardem to nic nedělalo.

„Jdeme,“ řekl Carlisle a my se všichni vydali do garáže, abychom nasedli do aut. Já jela společně s Alice, Jasperem a Edwardem. V dalším autě jel Carlisle, Esmé, Emmett a Rosalie.

„Bello, pamatuj, pokud se něco bude dít, okamžitě uteč!“ poučovala mě Alice aspoň po desáté.

„Jistě.“

„Buď opatrná,“ poprosil mě Edward a vášnivě mě políbil na pootevřené rty.

„Miluji tě,“ zašeptala jsem mu a vystoupila z auta. Tajemná ulička byla skryta mezi domy, které se zdály být prázdné. Nikde žádný člověk a ani z bytů se neozývala lidská srdce. Popošla jsem pár kroků a uslyšela šum, který jakoby se pohyboval kolem mě. Nevěděla jsem, jestli je to ten na koho čekáme, anebo jiný upír, který hledá nějakou svačinku. Šum se přibližoval a já začala být trošku nervózní. No, trošku bylo asi slabé slovo. Mé srdce hlasitě bušilo a bolestivě naráželo do žeber a já bolestí sykla. Náš plán asi nebyl domyšlený a ten prázdný článek mě hodně děsil.

Netušila jsem, co pro mě osud připravil, a o to jsem byla nervóznější. Za mými zády se ozval hlasitý vzdych a já se vyděšeně otočila. Nikdo. Co jsem čekala. Bude si se mnou hrát. Jako kočka a myš. A já jsem ta ubohá myš, která by se měla schovat do nějaké díry, aby na ni zlý kocour nemohl. Ale tady žádná bezpečná díra na schování nebyla.

„Sladká,“ zamručel za mnou někdo a já se opět otočila. Nesnášela jsem tuhle blbou hru. Nikdy nevíš, kdo a kdy na tebe zaútočí. Chtěla jsem zakřičet, aby toho už nechal a ukázal se.

„Velmi sladká.“

„Sakra, mohl bys toho nechat a ukázat se,“ ztratila jsem trpělivost a za mnou se ozval smích.

„Vždy jsi taková byla. Drobný netrpělivý anděl toužící po lásce a oddanosti.“

„Jak to sakra můžeš vědět?“

„Znal jsem tě – a velmi dobře – jenže tys mě pak odkopla.“

„Nevím, o čem to mluvíš,“ odporovala jsem a zmateně se rozhlížela kolem. Všude byly jen špinavé zdi a popelnice.

„V čem je on lepší než já?“ zeptal se zvědavě a já se zarazila. Věděl o něm. Ale to mě mohlo napadnout. Takže teď nehrozí smrt jen mně, ale i jemu.

„O čem to mluvíš?“

„Miluje tě stejně jako já?“

„To je těžká otázka, když ani nevím, s kým se bavím,“ odsvětila jsem.

„Opravdu?“ zeptal se posměšně a já si odfrkla.

„Upír, který vraždí nevinné dívky, aby na sebe upozornil. Nikdy jsem nikoho takového neznala a ani znát nechci,“ odsekla jsem a dala se do kroku. Bože, Bello, ty jsi tak blbá, nadávala jsem si. Jasně, vybavuj se tu s upírem, který tě nejspíše chce zabít, pokračovala jsem ve svém monologu.

„Ale znáš a velmi dobře. Nikdy bys do mě neřekla, že se takhle změním, ale život je změna. A láska dělá divy, tys mě změnila, má lásko. Kvůli tobě jsem vše snášel a přinášel oběti, jenže tys to nedokázala dostatečně ocenit. Tvrdila jsi, že ti v našem vztahu něco chybí, jenže já nepřišel nikdy na to, co ti chybělo,“ mumlal upír a já pozvedla obočí. Cože? Z ničeho nic se přede mnou objevil až moc známý upír a já ztuhla.

„Proč?“ šeptla jsem vyděšeně a on se zasmál.

„Říkal jsem, že kvůli tobě,“ odpověděl a pohladil mě po tváři a palcem přejel přes horní ret, který se strachem chvěl.

„Každý musí přinést nějaké objeti a já kvůli tobě zabiju každého, kdo se mi postaví do cesty,“ vysvětlil a mě z oka ukápla slza. Po jedné slze se z oka vyvalila celá louže slaných kapek a on se je snažil setřít.

„Proč ty, Christophere?“ zeptala jsem se s pláčem.

Autor: Sheela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zvrhlý upír - 16. kapitola: