Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Na lásku ani smrt nestačí - 5. Nalezená nehledaná

25.09.2009 (14:00) • Keskyio • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1868×

Užívám si to, nasávám okolní vzduch, který má v sobě důvěrně známou chuť domova, než doběhnu ke stromu, který je už jen pár set metrů od bráškovy chaty. 

Netrvá to dlouho a já se nervózně zastavím přede dveřmi, ale než stihnu šáhnout na kliku, dveře se otevřou a já zůstanu přikovaně stát s pohledem upřeným do medově zlatých očí.

„Co? Santtu?“ Zmateně se dívám do jeho medových očí, cože? Od kdy? Kdy se z něj stal vegetarián? Nikdy mu nedělalo problémy zabíjet lidi. Zamračím se a čekám co odpoví.
„Jsem si říkal, že to zkusím.“ Ušklíbne se na mě tím jeho křivým úsměvem, který je mi tak důvěrně známý. Tak z brášky je vegetarián. Co dalšího mě ještě překvapí?
S úšklebkem mu skočím kolem krku, takže na něm visím a nedotýkám se země, protože jsem přeci jen o hlavu menší jak on.
„Jsem ráda, že tě zase vidím. Stýskalo se mi.“ Zašeptám, navíc jsi jediný za kym můžu jít. Jsi jediná moje rodina. Zamrkám, abych zahnala slzy deroucí se mi z očí.
„To mě taky. Chyběla mi moje malá zmagořená sestřička.“ se smíchem mi odpoví a vtáhne, nebo spíš vnese, do domu, aby mohl zavřít dveře.
„Kir, tak už jsi tady. Ráda tě zase vidím.“ Podívala jsem se za hlasem a během vteřiny seskočila z brášky.
„Suvi!“ Pár rychlými kroky překonám vzdálenost mezi námi a taky ji skončím v náručí.

„Je pozdě a my musíme na lov. Jdi si lehnout, ráno si o všem promluvíme. S čistou hlavou a plnými žaludky.“ Promluví pak bráška, když už se konečně uvítáme, spíš když už nejsem u nikoho v náručí. Ale oni mi tak chyběli!
„Mluvíš nějak dospěle. Neříkej, že se stala taková událost, že mi bratříček konečně dospěl.“ Ušklíbnu se na něj a lehce uhnu před jemným pohlavkem, pořád stejný. Stejně by se netrefil ani kdyby chtěl. A on to ví. Zářivě se na něj usměji.
„Povlíkla jsem ti. A neboj, nenechala jsem ho na nic v tvým pokoji sáhnout. Tak ráno a pěkně se vyspi.“ Usměje se Suvi a já zahlídnu už jen čokoládově hnědé vlasy, které zmizí se zabouchnutím dveří.

„Zase doma.“ Zašeptám si pro sebe a vyběhnu po schodek do prvního patýrka, kde na konci chodby je můj pokoj, můj domov osmnáct let. Od té doby, co mě bráška vzal k sobě. I když vzato teoreticky, neměl by to být můj bráška, ale spíš táta. 
Vychoval mě k obrazu svému, ale někde myslim selhal. A ne málo. Ušklíbnu se.
Stal se mým otcem, matkou a i bratrem. Když jsem byla malinká, ještě u mámi v břiše, potkal ji. Nevím proč, ale vzbudila v něm zájem, i když v tý době podléhal touze po lidské krvi, jí neublížil.
Netrvalo to dlouho a řekla mu, co nosí pod srdcem. Plod jí a upíra. Nečisté stvoření, poloupíra. Ale nebyla jsem první, ani poslední. 
Prý se jmenovala Raakel a dál nevím, odmítl mi to říct, prý pro moje dobro. A měl pravdu, jsem z půlky upír, už nestárnu, nemohla bych žít v normální lidské rodině, nemohla bych se s nima stýkat... Takhle to je lepší.
Otevřu dveře a vkročím do svého pokoje. Vážně je vše jak bylo. I ta nedočtená knížka leží pohozená v rohu pod hromadou ostatních. Ou, jsem vážně bordelář. Nakrčím nos a pousměji se.

Přejdu těch pár metrů ode dveří ke skříni, ze které vytáhnu své oblíbené černé, od barvy polité, tričko s nápisem „Beefeater Gin, Try It! Let´s Go!“, které jsem dostala spíše jako vtípek z bráškových výletů po Anglii.
Ale mám ho nejradši, je pěkně velký, příjemný a je mi po kolena. Ušklíbnu se a pak skočím do postele, ze který vezmu svýho plyšovýho vlčka.
„Ahoj Marco.“ Zašeptám a s pohledem střeleného puberťáka vlezu pod peřinu a přitulím se k němu.
Máma... Raakel, chtěla bych ji poznat, ale to nepůjde, když jsem ji zabila. Jsem hnusné monstrum. Tiše zavrčím. Dělalo mi problémy se přes to přenést, ale pak mi řekl bráška něco, co můj postoj změnilo. Pamatuji si to přesně, „Dala ti život, protože tě milovala. Věděla, že zemře, ale chtěla, abys ty žila. Ne, aby ses trápila, chtěla by pro tebe plnohodnotný život. Zamysli se nad tím. Jak by jí bylo, kdyby tě teď viděla?“.
Prý mám oči po ní, čokoládově hnědý, ale tím to prý končí.
Nikdy mi nechtěl říct, proč ji tenkrát slíbil, že se o mě postará. Byl přeci jen upír, kočovník... ale kvůli mě se usadil a vychoval mě. Prý byl zezačátku s rozumem v koncích, nevěděl co s tím teplým balíčkem co pořád brečel. 
Ale zvládl to a teď jsem tu já. Možná kdyby s nim byla tenkrát Suvi, nemusel by mít šediny. Teda, on je nemá, jen má pár šedých vlasů ve své blonďaté kštici, ale já mu vždycky s radostí řikám, že už je prastarej a šediví.
Se Suvi se vlastně poznal... bude to pět let. Mám dojem, že to bylo nedaleko Helsinek, ucítil cizího upíra. Slovo dalo slovo a dopadlo to takhle... Já si ale stejně myslím, že nad ní slintal od prvního okamžiku, ale když jsem mu to řekla, málem mě hodil do jezera co je tady nedaleko. Brr, vždycky bylo ledový, tam bych nechtěla.
Ale vážně bych nikdy neřekla, že na ty moje řeči, že má být vegeteriánem, nějak zareaguje. A Suvi měla taky oči barvy medu, možná ho na to navedla ona. No, ať je to jak chce, je to dobře.
**
„Kir! Vstávej ty lemro líná!“ Hrmf? Já ho kopnu. Vážně ho kopnu. Se zavrčením se otočím na druhej bok.
„Jestli nechceš skončit v jezeře, tak vylez z tý postele!“ Jsi zlej, nenecháš mě si ani pořádně odpočinout.
„Jó, vždyť už lezu.“ Se zívnutím vstanu z postele, stlaním se nezdržuji, nestelu přeci nikdy. Dojdu do koupelny, rychle se osprchuji a převlíknu se a pak seběhnu dolů. Už tam na mě čekají.

„Kir. Tak co se stalo? Upřímně, vyděsila jsi mě.“ Ještě než se usadím v křesle, bráška spustí, jsi zvědavej jak stará bába. Ale, já se ti vlastně nedivím.
„No, víš... jak se mi zdávávalo o těch upírech vegetariánech?“ A pořád zdá, ale to ti radši říkat nebudu.
„Kir...“ Povzdechne si a zamračí se na mě. Jak kdybych něco provedla. Nikdy mi to nevěřil, myslel si, že mi přeskočilo. I když, měl k tomu oprávněný důvod. Mimoděk si přejedu prstama po jizvách na levým zápěstí.
„Santtu. Nech mě to doříct.“ Popuzeně se na něj zamračím.
„Vážně existujou. Ty snad neznáš žádný vegetariány?“ Podrážděně si ho přejíždím pohledem. 
Mlčí a ticho se prodlužuje. Nervózně se ošiji, proč mě tak sleduje a ani se nepohne? I Suvi už to začíná být nepříjemný.
„Já osobně jich moc neznám, ale dobrá. Zavolám starému příteli, schválně, co řekne. Vlastně, měl by každou chvíli dorazit. Pomohl mi s... vegetariánstvím.“ Při posledním slově se pobaveně ušklíbne.
Co? On se zná s vegetariánama? No co, třeba se dozvím, že to byly jen výplody mé bujné fantazie.
„Vidíš, už tu je.“ S úsměvem vstane a dojde ke dvěřím, nestíhám tě bráško.
„Víš, on je doktor, říkal jsem si...“ nedopoví, protože po tom, jakým pohledem ho zpražím, raději zmlkne a otevře dveře.
„Carlise, příteli! A Alice s Jasperem, že?“ Radostně vyhrkne k našim hostům. Carlise? Alice? Jasper? Ztuhnu na sedačce s pohledem upřeným kamsi přede mě. Co to sakra má být? Zase nějaký blbý vtípek?! 

Autor: Keskyio (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na lásku ani smrt nestačí - 5. Nalezená nehledaná: