Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Radiace 17

15.01.2010 (13:30) • Janna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4945×

Část sedmnáctá

Naprázdno jsem vzlykala, nedokázala jsem udržet mé emoce. Všechno, na čem mi záleželo… V podstatě jen to jediné – on jediný. Ten, kvůli kterému jsem tohle chtěla podstoupit, kvůli kterému jsem se dobrovolně zaprodala do světa mýtů a legend, který se stal mou vlastní realitou.

Nedokázala jsem to pochopit… Proč? Proč se musí něco takového dít zrovna mě? Nezažila jsem už dost bolesti? Proč musím tak trpět? Bože, za co mě tak trestáš; co jsem ti provedla?

Rozčílením jsem bouchla pěstí vší silou do podlahy, až se v kamenné dlažbě objevila trhlina. Slyšela jsem, jak venku začala bouřka.

„Isabello, chci tě ještě na něco upozornit,“ začal Aro. Nevzhlédla jsem k němu, jen jsem tupě zírala do protější stěny. Stejně i tak mluvil. „Dobře mě poslouchej, zakazuji ti,“ na ty dvě slova dal velký důraz, „abys Edwardovi cokoliv řekla, nebo se ho nějak snažila přimět si vzpomenout. Má neuvěřitelnou schopnost a já nechci, abys ho rozptylovala. Nepřibližuj se k němu, nebo…“ odmlčel se.

Vztekle jsem mu pohlédla do očí. „Co? Co uděláš? Zabiješ mě? V tom případě to udělej hned. Nechci žít v takovém prokletí, jestli nebudu moc být s Edwardem.“

„Ne,“ zahřměl. „Tebe nikdo zabíjet nebude. Jestli se k Edwardovi nějak přiblížíš a budeš se ho snažit přimět vzpomenout, zemře on.“

Vyděšeně jsem zalapala po dechu. Vzteky jsem se třásla. Věděla jsem, že Aro je svině, ale že až taková? „Proč? Proč mi to děláš?“ zařvala jsem.

Aro se zlomyslně ušklíbl. „Měla bys jít na lov,“ podotkl jen tak mimochodem. „Někoho pošlu, aby šel s tebou, potřebuješ na vzduch.“ Už odcházel, když se ještě obrátil. „Vlastně… ty asi nebudeš zrovna pro přirozený příjem potravy, že?“ usmál se.

Jen jsem z posledních sil zavrtěla hlavou. „Dobře, myslím, že vím, kdo s tebou půjde. Ať se ti to tu líbí, Isabello,“ popřál mi ironicky a vyšel ze dveří.

Rozčileně jsem si zajela rukama do vlasů a snažila se to všechno pochopit. Ne, tohle přece musí být nesmysl, jen nějaký špatný sen… Nedokázala jsem sebou pohnout ani o milimetr, jen jsem pořád seděla na podlaze, opřená o zeď, která byla stejně chladná jako má pokožka.

Už nikdy neuvidím, jak se Edward dívá zamilovaně do mých očí… Jak mi šeptá slůvka „Miluji tě“, nepocítím jeho objetí ani jeho věčnou starost o mě.

Nezáleželo na tom, jestli mu v žilách krev proudila nebo ne. On byl vždycky člověkem, uvnitř jeho srdce žila lidskost. Téměř století žil v tomto prokletí, a když byl konečně zase živoucí bytostí, já jeho naději vzala a doslova ji spálila. Vždycky jsem si namlouvala, že to všechno začalo kvůli radiaci. Ale ne. Já způsobila všechnu tu nehoráznou bolet, to všechno je jen moje vina. Byla jsem nemocná, měla jsem zemřít; to by bylo přirozené, bylo by to správné… a Edward by dožil svůj spokojený lidský život, který si vždycky tak přál, který vždycky tak obdivoval, když jsme ještě trávili ty šťastné chvíle v Altooně…

Jenomže já to musela všechno zničit. Teď už mi to došlo. Byla jsem jako jaderný reaktor, mé chování bylo jako jeho porucha a mé činy byly jako velký a těžký radioaktivní mrak. Má naivita byla kyselým deštěm, který rozvířil všechen ten smutek. A všechny tyto následky vyústily k rozšíření radiace, té hrozby, kterou jsem byla já samotná.

Snažila jsem se změnit to, co mělo být přirozené. Chtěla jsem se vyhnout osudu, který mi kázal zemřít, a teď jsem na to doplatila. Teď osud mi vrací všechny rány.

„No tak, zlatíčko, ššš,“ utěšoval mě Paul.

Nedokázala jsem přestat. Potřebovala jsem jeho objetí, jeho milá slova – potřebovala jsem někoho, v kým budu mít jistotu, naději… Když vám život nedává jinou možnost, musíte se zařadit na druhou kolej. Nechtěla jsem na Paula takto myslet – zvlášť po tom, co pro mě všechno udělal, jak byl stále se mnou, když jsem byla psychicky zhroucená, ale jinak to nešlo. On neměl být mým vyvoleným… Já milovala jiného, jenže ten – ten mě nepoznává, neví, kdo jsem. Jsem jen „ta, co byla přeměněna ve stejnou dobu“.

Snažila jsem se v jeho očích zahlédnout něco, co by mi chtěl skrytě naznačit. Třeba je to jen kamufláž. Třeba ho donutili, aby dělal, že mě nezná, protože mu dali tu stejnou podmínku - jenže by zabili mě… Což by Edward nikdy nedopustil. Radši by se trápil pohledem na tom, jak chodím ruku v ruce s Paulem, hlavně, že bych byla naživu.

Jenže tuto teorii jsem si jen namlouvala, a to už nějakou dobu. Říkala jsem si, že bych mohla něco nenápadně naznačit… Ovšem, kde vezmu jistotu, že se Aro nic nedozví? Co by pak následovalo? Na to nechci ani pomyslet.

A tak jsem tu stála v objetí Paula, ve svých vzlykách. Úplně jsem si vybavovala, když tahle situace nastala už dřív – to bylo dávno, hodně dávno…

Chtěla jsem zůstat sedět v tomto pokoji třeba i týdny… Jen jsem potřebovala být sama a utápět se v bolesti, kterou mi osud připravil. Jenže ani toho mi nebylo dopřáno. Asi po půl hodině, co mě tam tak Aro zanechal, někdo zaklepal na dveře.

„Zmizte,“ zasyčela jsem, bylo mi jedno, kdo to je, nechtěla jsem být nikým rušena, natož jít teď na lov.

„Bello?“ zeptal se opatrně povědomý hlas.

Než jsem si uvědomila, co dělám, vyskočila jsem na nohy a otevřela dveře. A pak jsem tomu člověku pohlédla opět do tváře. Nemohla jsem zapomenout ty černé havraní vlasy a oči – sic teď zlaté – lemované hustými řasami.

Prvně jsem jen civěla do jeho překvapených očí, ale pak jsem se mu vrhla do náruče. „Ach, Paule!“ vykřikla jsem v radosti, že tu alespoň někdo, koho znám, a hlavně, kdo zná mě.

„Eh,“ vyhrkl, když jsem ho zmáčkla celou svou silou. Asi nečekal, že ho tak přivítám.

„Co ty tady?“ ptala jsem se ho.

Povzdechl si. „To je hodně dlouhý příběh,“ zamumlal. „Ve zkratce? Potom, co odešli poslední lidé z té provizorní nemocnice, jsem se rozhodl, že se vrátím do Volterry. Nevěděl jsem jistě, jestli budu moct být znovu upírem, ale doufal jsem. Nechtěl jsem dožít život jako člověk. Aro si se zájmem vyslechl můj příběh – samozřejmě o tobě ani Edwardovi jsem nic neřekl, protože…“ Na chvíli se odmlčel a nervózně tikl očima po místnosti. „To ti řeknu radši jindy. Prostě mě znovu přeměnil. Musím ovšem zůstat tady v jeho službách, což jak vidím, ty asi taky.“

„Ale,“ byla jsem zmatená. „Tvé oči?“ pohlédla jsem do těch zlatých studánek, které mi najednou Edwarda připomínali víc než obvykle.

„Pamatuješ si na to, jak jsme se o tom bavili? Jak ses mě ptala, jestli po tom všem dokážu znovu zabíjet lidi?“ Přikývla jsem. „No, jak si tušila, nedokázal. Když jsem po přeměně šel na první lov, zkrátka to nešlo. Ne, že by mě lidská krev šíleně nepřitahovala, ale uvnitř mě… cítil jsem se jinak. Když jsem viděl, jak ti lidé umírali, jakou bolest to způsobilo, a c jejich rodiny… Nemohl jsem. Se sebezapřením jsem se vydal do lesa a ulovil několik jelenů. Nebylo to tak hrozné, i když proti lidem se to nedá srovnat.“

Chvíli jsem jen tak hleděla na jeho tvář, ale nedokázala jsem si pomoct. Byl to reflex, zkrátka jsem přitáhl jeho obličej k tomu svému a začala ho líbat. Sice byl zprvu překvapený, ale nezapíral se. Naše rty se třeli jemně o sebe, naše jazyky začali divoký tanec. Zajela jsem rukou do jeho vlasů na zátylku a on si mě přitáhl k sobě blíž. Bylo to krásné, ale bylo to jiné. Jeho pohyby a gesta se od Edwardových tolik lišili. Edward byl vždycky velice jemný, Paul byl spíš tvrdší, ale bylo to krásné…

Uvědomila jsem si, že pokud budu moct být s Paulem, nebude to tak hrozné… Tedy, pořád lepší než být sama samotinká ztracena v tomto neznámém světě.

Jemně se odtrhl ode mě.

„Pojď na lov, Bello.“

„Pojď na lov, Bello,“ zašeptal Paul.

Úplně mě vyděsil, když vyslovil zrovna tu větu, kterou řekl v této místnosti před několika měsíci. Jako tehdy jsem i teď pokýváním hlavy naznačila, že souhlasím. Potřebovala jsem si spravit myšlenky.

Všichni mohli samovolně opouštět hrad, ovšem nesměli se vzdálit víc jak několik kilometrů. Nám to stačilo, rozsáhlý les se rozkládal hned dva kilometry za hradem. Nebylo u sice moc velké zvěře, ale pár srnek postačilo.

Jen, co jsme vylezli z hradu, přičemž jsme se nestarali o slunce – s mou náladou bylo neustále zamračeno, Paul mě chytl za ruku a přitáhl k sobě. Nechápala jsem, co to dělá.

Tichounce mi zasyčel do ucha. „Už dávno jsem ti chtěl něco ukázat, pojď za mnou.“

Táhl mě za paži dál a dál do lesa, jakmile jsme byli z dohledu lidí, rozběhl se a já za ním. Užívala jsem si ten chladivý vánek, který proudil kolem mě. Běželi jsme asi pět minut, když se Paul zničehonic zastavil. Pořád mi nešlo na rozum, co mi chtěl ukázat, viděla jsem jen přírodu kolem sebe. A pak jsem si něčeho všimla.

Ne. Tomu nevěřím. Opatrně jsem obešla kolem mramorového kamene, který se tyčil uprostřed lesní mýtiny a spatřila text, který byl do něj vytesán.

BETTY WEDMOREOVÁ
*27.4.1993 †29.9.2004
ZŮSTÁVÁŠ V NAŠICH SRDCÍCH

Začali se mi třepat ruce. Kdybych byla člověk, spustili by se mi z očí nepřetržité potoky slz. To snad ani není možné.

„Ty… jsi nezapomněl?“ nemohla jsem uvěřit.

Paul se na mě zářivě usmál. „Slíbil jsem, že ji pohřbím.“

„Já vím, ale nečekala jsem, že…“ Opatrně jsem se na něj podívala a viděla v jeho tváři ublížený výraz, že mu nevěřím. „Já jsem si to opravdu nemyslela, Paule, že to splníš,“ byla jsem zoufalá. „Ale… opravdu díky, moc to pro mě znamená,“ šeptala jsem.

Tak, jako to dělával často, objal mě zezadu, zapletl své prsty dohromady s těmi mými a políbil mě do vlasů.

Zavřela jsem oči a užívala si ten kousíček štěstí, který dokázal na pár vteřin protrhnou oblohu od věčných mraků.

<< Předchozí | Další >>
>> Shrnutí povídek <<

Autor: Janna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Radiace 17: