Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction poezie » Člověk a upír - Bree Tanner

03.10.2010 (16:15) • Cora • FanFiction poezie • komentováno 0× • zobrazeno 1516×

Jsem krutý i něžný – jsem život!

Celé mé tělo je v plamenech,

v duchu oheň prosím: „Už mě nech!“

Tři dny křičím nesnesitelnou bolestí

a už trochu ustupuje, naštěstí.

Pak ale hoří ještě víc

a já křičím z plných plic.

Mé srdce zpomaluje,

a nakonec se úplně zastavuje.

Rychle oči otevírám

a znovu si připomínám.

„Nesmím myslet na přeměnu,

jednou na ni snad zapomenu!“

Na Diega se podívám

a svůj příběh povídám,

že můj táta hodně pil

a mě potom krutě bil.

Teprve jednu noc ho znám,

ale klidně si s ním povídám.

Dokonce máme svůj vlastní ninja klub,

ale ticho, nikomu o něm ani muk!

Po chvíli Diego dostává blbý nápad,

chce se nahoru za světlem vyškrábat.

Jsme v díře pod mořem schovaní.

Doufám, že nás to před slunečním světlem zachrání.

Ten blbec Diego tam udělal díru

a sluneční světlo sem svítí přes tu škvíru.

Určitě ho spálý, ale to nemůžu dovolit,

proto skáču a snažím se ho zachránit.

Přitom mi slunce svítí na nohu,

ale já Diega umřít nechat nemohu.

Je to můj jediný upíří kamarád,

a proto doufám, že mě má taky rád.

Když se vyděšeně na mou nohu podívá,

řekne: „Je v pořádku,“ a zase se usmívá.

Vloží svou ruku do paprsku světla.

Já jsem z toho málem oslepla.

Jeho ruka se celá třpytila

a celou místnost světlem zalila.

Diego sekundu přemýšlel a chvíli zaváhal,

nakonec se ale rozhodnul a ven se vyhrabal.

Já lezla za ním jako věrný pes,

a když jsem vylezla, stál opodál tmavý les.

Na druhé straně strmý příkop

pod ním moře, z kterého šel sykot.

Já jsem si ale jen Diega všímala

a s otevřenou pusou na něj zírala.

Zářil jako vánoční stromeček,

přitom se usmíval jako blbeček.

Já jsem svítila úplně stejně,

myslím, že mě to zírání nikdy nepřejde.

Po chvíli mrak zakryl sluníčko

a my už zářili jenom maličko.

„Řekneme to Rileymu?“ hned jsem se zeptala

a při pohledu na něj toho zalitovala.

Úsměv se z jeho obličeje vytratil

a nečitelný výraz ho nahradil.

„Nevím, asi ano, zřejmě o tom nevěděl.“

Dlouze se na mě podíval, když odpověděl.

Pak jsme šli hledat naší bandu a Rileyho,

a byli jsme zvědaví, kolik nás tuto noc přežilo.

Bohužel všichni z Raulovy tlupy,

kteří mají místo mozku chlupy.

Chtěli mě a Diega roztrhat,

ale naštěstí tu byl zrůda Fred,

který nás chtěl v celku zachovat,

a svou schopností je vypudil hned.

S Diegem už jsme byli domluvení,

že půjdeme ven hned za setmění.

Budeme sledovat Rileyho,

doufám, aby se to všechno vysvětlilo.

Diego šel po jeho stopě na zemi

a já za ním skákala mezi větvemi.

Riley šel přímo k Ní do jejího domu.

V půli cesty se ke mně Diego připojil,

když vyšplhal po velikém stromu.

Některé části vět jsme zaslechli,

jiné zase přes šum lesa přeslechli.

Nějakou dobu spolu hovořili, než zjistili,

že se z lesa černé postavy vynořily.

Byly čtyři a vedla je ta nejmenší

a podle hlasu to byla dívka,

červené oči ji dělaly ještě hrozivější

a byla jsem ráda, že ji nemusím vidět z blízka.

Rozhodnutí padlo, že mají pět dní,

jinak je oni sami vyhladí.

Když hrozivé pláště zmizely v lese,

zmizeli jsme taky a doufali,

že náš pach se k Rileymu nedonese.

„Tady už je můj pach,

počkám na něj, a řeknu mu o záři.

A neměj o mě strach,“

dodal, když viděl můj výraz na tváři.

Na rozloučenou mi dal pusu na líčko

a já se rozzářila jako sluníčko.

Pak už jsem pádila k naší chatce,

a doufala, že všechno proběhne hladce.

Lehla jsem si zpět k Fredovi

a knížku otevřela,

přečetla jen odstavec o autorovi,

pak jen stránky převracela.

Ke dveřím jsem se pořád dívala

a netrpělivě Diega s Rielym hledala.

Když přišel Riley bez Diega,

co dělat mám jsem nevěděla.

Pak ale na nás Riley vychrlil,

že náš čas se naplnil.

Jakmile ale uviděl zbytky upíra,

vzteky ruce v pěst zatíná.

Pak začal ostatní na kousky trhat,

všichni se před ním utíkali schovat.

Nakonec Riley trhání vzdává

a říká nám, co je ta zpráva.

„Je čas zničit žlutooké,

ale nebude to tak jednoduché!“

„Abychom je porazili, musíme trénovat,“ řekl,

když nám dal nějakou věc kolovat.

Každý si přičuchnul a okamžitě ztuhnul,

nejradši by se na nositele toho trička vrhnul.

Trošičku jsem si přičichla

a touhou jsem si vzdychla.

Chtěla jsem její krev mít,

ale o tom si můžu nechat snít.

Nakonec mě vzal Riley nahoru,

a říkal, jakou má v Diegovi oporu.

Taky že je teď s Ní a dělá přípravu,

pro nepřítelovu rychlou popravu.

Rychle proběhly další dny,

při plnění nejdůležitější přípravy.

Bojovat se všichni učí,

když se spíše navzájem mučí.

Jen já a Fred jsme tam seděli

a ostatní znuděně pozorovali.

Na den D jsme se všichni sešli

a proti žlutookým bojovat odešli.

Předtím jsme ještě jednu loď potopili,

poté, co jsme z ní všechny lidi vypili.

Fred na mě promluvil poprvé,

že Rileyho pěšákem nebude.

„Já jim také nechci být,

ale musím Diega zachránit.“

Přikývl a řekl, že to čekal

a že by na nás klidně počkal.

Ale máme na to jen jeden den,

potom bez nás odejde.

Nakonec mi zmizel z dohledu,

však já tam Diega dovedu.

Teď stojím na bitevní louce,

kolem samé hlavy, nohy a ruce.

Dívám se, jestli to nejsou kusy Diegova těla,

ale nejsou, tím jsem si jistá zcela.

A pak mi dojde, co se stalo,

jak se to všechno podělalo.

On je mrtvý už od samého začátku,

Ona ho zabila a Riley mi navykládal pohádku.

Pak ale ucítím ránu do mého těla,

byla tak silná, až jsem několik metrů odletěla.

Vyjde ze mě jediné prosté slůvko „prosím“

ve smyslu, ať je to rychle a velkou bolest nezakusím.

Mohla jsem se bránit, ale já nechtěla,

moje existence bez Diega smysl neměla.

„Já nechci bojovat,“ hlesla jsem.

„To z nás nikdo, dítě,“ řekl neznámý příjemným hlasem.

„Co se děje, Carlisle?“ zeptala se za ním žena,

pro mě zatím bezejmenná.

Muž s lví hřívou na mě vrčí,

do útoku už se krčí.

První muž ho uklidnil,

v útoku mu zabránil.

Po slepu mě vede někam,

už se toho trochu lekám.

Ozve se i divné vytí, které stále vyje,

dál už však nic neslyším, kdosi mi uši zakryje.

Po chvíli mě pustí a já otevírám oči,

spatřím vonící dívku,

z které mě žár v krku mučí.

Pak spatřím upíry v černých kápích, tu policii prohnilou,

jsou to ti, co chtěli zničit naši skupinu, a teď jdou si pro jinou.

Ptají se mě na jméno, ale proč bych jim ho říkala?

Po chvíli mlčení mě strašná bolest probodávat začala.

Čtenář myšlenek se mě zastal,

díky němu ten hrozný tvor přestal.

Dělala ze sebe a z ostatních debila,

jako kdyby o tom útoku už dříve nevěděla.

Měla jsem na kápě hrozný vztek,

a taky na Rileyho a Viktorii,

ale byla jsem ráda, že Fred utek'

a že oni už ty dva zabili,

za co jsem mu v duchu poděkovala

když tím taky Diega pomstili.

Udělala jsem vše, co jsem mohla,

abych žlutookým pomohla.

Ukázala jsem čtenáři vše, co jsem věděla

a hlavně to, že je ta malá potvora podvedla.

Už mě ta příšera zabít chtěla,

ale čtenář se mě znovu zastal,

jenže tu by ani bohyně nepřiměla,

spíš by i konec světa nastal.

„Postarej se o to, Felixi,“ řekla. „Chci jet domů.“

„Nedívej se,“ zašeptal čtenář a pak už jsem slyšela jen šumění stromů.

A tak dozvonil i můj zvonec,

a téhle smutné pohádky je konec.