Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction poezie » Kam tak spěcháš, živote?

A jsem tady s další poezií, která je zatím nejdelší z těch, co jsem napsala (přibližně 742 slov)! V životě není všechno růžové, ale proč by to tak nemohlo být v pohádce? A bude to tak i v této? Báseň o tom, co dokáže láska...

11.09.2011 (19:00) • JoheeeCullen • FanFiction poezie • komentováno 23× • zobrazeno 2470×

Pohled Edward

 

Už slyším její kroky, jak chodbou duní,

už cítím její nádhernou vábivou vůni.

Už slyším její srdce, krev, co přelévá se jí v žilách.

A znovu se celý otápím v těch obrovských lásky silách.

 

Už ji vidím, jak do místnosti vstupuje,

jak pohledem po naplněné učebně putuje.

Zastaví se u mne a její srdce vynechá ránu

a já se zas na chvíli šťastným stanu.

 

Však ona jen zavrtí hlavu, sklopí zrak

a já jdu zase ke dnu jak rozlomený vrak.

Rozejde se, k mé lavici se blíží,

neusmívá se, pohled k zemi klíží.

 

Mine mne, já jen strnule sedím,

však pak otočím se, na tu krásku hledím.

Sedne si k Mikeovi, jeho vtipu se směje

a mně je jasné, co se mezi nimi děje.

 

Tam měl jsem sedět já! To mně měl patřit její smích!

Však je to pryč. Pryč jak nepovedený střih.

Ale nyní už jinému patří její srdce.

Jinému, mě už ve svém životě nechce.

 

Udělal jsem chybu, když jsem ji opustil, teď už to vím,

však nyní už bohužel nic neudělám s tím.

Nikdo není dokonalý a už vůbec ne já,

však nikdy nezapomenu na ty dny, kdy mi patřila celá.

 

Bylo to krásné období mé věčnosti,

ale už i to se skrylo do nedobytné pevnosti.

Teď už mě nechce, nechce se mnou nic mít.

Chce sama - beze mě - si svůj život žít.

 

V tom se však ve mně vzedmou nějaké síly

a já vím, že už nemám daleko k cíli.

Že ještě naposledy se musím pokusit ji získat,

třeba pak konečně také budu moci radostí výskat.

 

Tak tedy sbírám odvahu, k její židli směřuji své kroky.

Připadá mi, jako by to trvalo roky.

Ona si mě nevšímá, odkašlat si musím.

A pak - naposledy - se ji na svou stranu získat zkusím.

 

„Bello, prosím, já vím, že udělal jsem mnoho chyb,

však ty jsi jako v oceánu jedna z ryb.

Sto let jsem na tebe čekal, má drahá,

a vím, že jedině ty jsi ta pravá!

 

Odpusť mi, odpusť mi vše, co jsem způsobil,

prosím, vím, že jsem svou šanci dávno zahodil.

Však říká se, že každý má dostat i tu druhou.

A věz, že pak si tě k sobě pevně připoutám stuhou.

 

Miluji tě! Jsi jediná v celém vesmíru!

Jako kdybys mi byla šitá na míru!

Bez tebe jsem jak prázdná slupka, nic.

Věz, že bez tebe nechci už žít nikdy víc."

 

A ona si nakonec po dlouhé době

stoupne. Stáli jsme naproti sobě.

Dokonce i náznak úsměvu mi věnuje

a má beznaděj se daleko, za hory stěhuje.

 

„Edwarde, já už bych ti dávno vše odpustila

a omlouvám se, že jsem si tě k tělu nepustila.

Však bála jsem se a stále se ještě bojím,

že bych znovu podlehla svodům tvojím.

 

A to už znovu nesmím dopustit.

Promiň, ale proto ti nemůžu odpustit.

Změnil jsi mě. Poučil, že nemůžu každému věřit

a já už nechci znovu s tou bolestí síly měřit.

 

Vím, že bych tentokrát prohrála ten zápas,

že už bych znovu neunesla ten trapas.

Navždy jsi zakořeněný v mém srdci,

ale promiň, já už to znovu prožívat nechci."

 

Má pravdu, udělal jsem chybu,

však já už znovu nechci hledat tu rybu.

Naposledy se na ni podívám a spatřím slzu třpytící se v jejím oku,

pak se otočím a přidám do kroku.

 

Dojde mi, že u té víly už nemám šanci,

že už ji nikdy nebudu moci vyzvat k tanci.

A proto nemám důvod už dál na tomto světě žít,

nemám důvod dál na této planetě bez ní být...

 

Pohled nikdo

 

Dívka sledovala chlapce, kterému právě srdce zlomila

a pak, aby se na to nemusela dívat, hlavu sklonila.

Setřela si slzy, které se jí kutálely po lících.

Cítila bolest, dech se jí zadrhával v plicích.

 

Ta bolest dalece překonala všechny, které kdy poznala,

jelikož právě zabila chlapce, kterého stále milovala.

Najednou padla k zemi, propadla se do věčného spánku,

přestože by na ní člověk nenašel jedinou ranku.

 

Ty rány totiž hluboko v duši byly.

V duši, z níž už jen cáry zbyly.

Měla pravdu, znovu už nevyhrála ten boj,

znovu už nedokázala chovat se jak stroj.

 

Už nikdy se její obličej nebude pyšnit vráskou.

A tak se zničili dva lidé, kteří k sobě hořeli nezměrnou láskou.

Možné že je pod jmény Romeo a Julie znáte,

ale na tomto papíře tu jedinou pravdu máte.

 

Jejich duše se spolu daly na dalekou cestu,

která vedla až k nebeskému městu.

A nám tu po sobě už jen vzpomínky nechali.

Nikdo vám nepoví, kam se svým životem tak spěchali...

 

---

 

Rozhodovala jsem se, jestli ji ukončit Happy nebo Sad Endem a nakonec jsem se rozhodla pro ten smutnější. Možná to některé z vás nepotěší, ale život se s námi také nemazlí, tak proč by měl s nimi? Oni už své „šťastně až na věky" dostali v originále a toto je jen další možnost, jak by to celé mohlo dopadnout...

 

Se svými 742 slovy je toto nejdelší poezie, kterou jsem kdy napsala a doufám, že to oceníte. Někdo by z toho asi udělal spíš jednorázovku, ale na to se já moc necítím.

 

Chtěla bych ji věnovat všem. Úplně všem.

Webmasterům, kterým moc děkuji, jelikož bych bez nich nikdy nepřišla na to, jak mě psaní poezií baví.

Dále adminům, které neskonale obdivuji za jejich trpělivost, které jistě musí mít požehnaně, jinak si nedokáži představit, že to s námi ještě nevzdali.

 

A neposlední řadě taky vám, čtenářům, co si tuto poezii přečtete a možná zanecháte i krátký komentář, za který vám předem děkuji!

Autor: JoheeeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction poezie

Sdílet

Diskuse pro článek Kam tak spěcháš, živote?:

Takhle rychle vydaný... ty máš rpotekci u adminů, joheee? Promiň, dluhý to nebude, trohcu jsme si pobulela před hodinkou a mám "pruhovanou" klávesnici, furt blbě vidím... Takže jen

Joheee, Joheee, co ti na to mám říct. Nenapadá mě vůbec, ale vůbec nic...
Opět ses překonala, každá poezie je lepší a lepší. Opravdu nechápu, jak to děláš, ale jsem ráda, že to tak je...
Bylo to... úchvatné, perfektní, dokonalé. Sice takové smutné, ale vůbec mi to nevadilo. Smutné příběhy mám ráda, natož pak takové, které se rýmují...
Zase a znova se opakuji, ale jaksi mi při tvých poeziích dochází slova. Mno, snad ti to nahradí "obrázková" forma mých pocitů z tohohle dílka...


P.S.: A abych tě opravdu utvrdila v tom, že se mi to strašně moc líbilo, prostě musím napsat, co se mnou čtení téhle poezie udělalo...
Při čtení jsem si rovnala vlasy, úsporné opatření, volné chvilky si prostě musím vážit a užívat si ji.
Opět jsi mě dokázala naprosto vtáhnout do děje, takže mě vůbec nepřekvapí, jestli se zítra podívám do zrcadla a budu mít spálenou půlku vlasů... Jen a jen díky tobě... (Ne, opravdu to není myšleno jako výčitka! Je to samozřejmě myšleno jako pochvala... )

Jako ostatní, ani já nemám slov. Tahle poezie byla vážně úžasná (ne že by ty ostatní psány tvojí rukou nebyly). Já... nevím, co říct, ale tohle mě úplně dorazilo. Bylo to tak krásné, i když smutné. Čekala jsem, že nakonec se za ním Bella rozeběhne a dopadne to dobře... No nic. Hrozně se mi to líbilo. Jen tak dál...

Krásný

nechtela udelat znova tu samou chybu a udelala jeste veci :(( chudaci ....skvele napsane

J... J... Joheee! Co ji mi to provedla? Ty? Já nemám slov. Páááni! Páááni! Kdo by to do tebe řekl? Taková žetující pohodářka a takhle emocioální poezie. Skutečně, Joheee, já nevím, co říct, vzala jsi mi slova z ůst, zavřela mi pusu. A já můžu jen ohromením zírat na obrazovku.

Bylo to naprosto, naprosto, totálně neuvěřitelné. Řekla bych, že ty jsi královna poezí v celém Twilight světě. Jak se ti každá věta, každé spojení rýmuje, to je zkrátka k nevíře. Ty jsi rozený talent. To je dar od Boha tohleto. Jenom ty umíš vložit do poezie tak perfektní příběh. A ta délka, páni, to bych nikdy nezvládla.

Já vážně nevím, co říct. Napsala jsi to tak brilantně, tak úžasně, tak perfektně, tak neskutečně, ať hledám slova, jak hledám, nedokážu najít nějaké, které by vyjadřovalo kvalitu, krásu, dokonalost této povídky, snad jen neuvěřitelněmaximálnědechberoucněkrásný... A ani to nestačí. Nejkrásnější poezie, nejen od tebe, ale snad, kterou jsem kdy četla. Chudáčci oba dva. Bella mu měla dát šanci.
Ale zase na druhou stranu jí chápu. A jak jsi to zakončila? Bože, to bylo ale nádherné.

Skutečně Joheee, máš můj obrovitánský obdiv. Tahle povídka je jen dalším důkazem, jak geniální pisatelka jsi. Já... Klaním se, tleskám a smekám! Tohle se mi vryje do paměti na dlouho. Ještě, že jsem si v rezervě nechala jeden hlas v Nej povídkách...

Bože to bola krása Teda nie ten smutný koniec, ale to ako si to napísala no ja nemám slov.... klaniam sa Nikdy som poéziu príliš neobdivovala a nečítala, ale toto bolo niečo perfektné To prevyšuje všetky nároky, ktoré sa žiadajú od dobrej poézie Ja nemám slov... máš úžasný talent na písanie poézií
Bolo to prekrásne a perfektné

To-je-nádhera! Ještěže existuje ta úžasná věc jménem chat, páč jinak bych si ani nevšimla, že ti vyšla další poezie. Jo... Jsem dost nevšímavý člověk.
Teď trošku netradiční komentář:

Tvá poezie se mi velmi líbila,
i když Bella Edward navždy ztratila.
Možná moc krutá byla,
protože nejen sebe zahubila.

Bylo mi jich hrozně líto,
i když Edward zasloužil si to.
Bella zas utla lásku příliš brzy,
zítra bude říkat, jak moc ji to mrzí.

To jsou mé pocity z této básně.
Nevím, co říct. Snad jen, že píšeš krásně!

Promin, že ti to sem píšu, protože vím, že na tebe rozhodně nemám, ale napadlo mě to. Opravdu se mi to moc líbilo.

No... Tak to je síla!
Páni, já... No... Já... Nemám slov... Je to absolutně... Výdech, nádech, výdech. Snad už jsem se uklidnila. No, bylo to absolutně dokonalé, překrásná, perfektní, bombové, suprové, jedinečné, originální, překrásné, romantické, smutné, perfektní, plynulé, povedené, nádherně napsané (každý básník by ti záviděl ), smutné, ale přitom tak neskutečně praštěné. Jedno ti řeknu, ten Edward je blb . Bylo to tak neuvěřitelně plynulé a četlo se to samo (teda jako ne, že by se to přečítalo, to ne, ale chápeš too ne?
No... Ten Ed je fakt vadný. Jako, jo, je pěkné, že jí přišel vyznat lásku, ale přirovnávat ji k rybě v oceánu, kde je ryb milion... To je vrchol . A pak jí ještě přirovná k oblečení... No já se gebím ještě teď. Chudák holka. Kdyby mi nějaký kluk řekl, že jsem jako ryba (má štěstí, že neřekl jako leklá), asi bych ho poslala do háje. Ale kdyby to byl Edward... No nic. Víš, já jsem ráda, že mu neskočila kolem krku, protože si myslím, že si to zasloužil. Víš, já jsem zastááncem názoru, že to Edovi v Novém měsíci prošlo až moc lehko. Odešel od ní, a ona si pak v pohodě vzala zase zpět. A já se nedivím, že měla Bela strach, že jí opět ublíží. Udělal to jednou, proč by to nemohl udělat znovu. Ale bylo mi ho líto. Když viděl, jak Bella vešla do třídy a ignorovala ho, jak se smála s Mikem, asi musel žárlit. Ale ublížil jí a chtěl aby žila normální život, tak se nemůže divit. Jo a to mě přivádí k tomu vraku Já fakt nemohla. Sice to bylo smutné, ale ryba, vrak a kalhoty mě dostaly . No, dál už to veselé nebylo. Bella padající k zemi . No takhle to zní divně, ale bylo to zajímavý. Zemřít kvůli zničené duši... Zní to zajímavě, vážně. To by mě nenapadlo No... Vážně jako Romeo a Julie. Zabili se navzájem.
No, takže bylo to absolutně perfektnía ty mi snad ten kratší komentář odpustíš

Přidat komentář:

Nick:

Text: