Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction poezie » Moje obloha

22.07.2010 (19:30) • Missinka • FanFiction poezie • komentováno 0× • zobrazeno 3023×

Sedím na skále u moře…

Forks jsem nechala za sebou.

Teď pozoruji východ slunce s něhou neskrývanou.

Obzor se mění na zlato, až mě to do očí řeže,

svým vzpomínkám teď popouštím uzdu i otěže.

Nechávám se unášet láskou v kalichu mém bezedném,

slunce hřeje srdce mé, láskou zastřené.

To slunce stoupá stále výš,

nepokouším se najít před ním svou skrýš.

Vím, že měla bych se ho bát,

teď vím, co je slunce mé, je to vrah.

Vítr si pohrává s mými vlasy,

lehám si na vyhřátý kámen.

Chci se toho slunce dotknout asi.

Vím, že on byl mým citem též zmámen.

Já vím, že máš duši čistou, slunce mé,

ale také vím, že si mým tvrzením nejsi jisté.

Podívám se na něj něžně. – Takhle jsem ti věnovala svoje úsměvy.

Podívám se na něj oddaně. – A takto své city.

Odevzdala jsem se ti celá,

navzdory tomu, že jsem si ve tvém světě připadal bezvýznamná, malá.

Slastně jsem zavřela oči své,

ležíc na skále, už nevím na které.

Tolik jsem byla svými city naplněna,

že jsem si ničeho nevšimla. Že přichází změna.

Slunce zapadá bez rozmýšlení

a já procitám z mého poblouznění.

Prosím, neodcházej. Zůstaň tu se mnou!

Pozoruji poslední paprsky a za nimi oblohu temnou.

Prosím, zůstaň. Nebo mě vezmi sebou!

Pláču, už si nejsem jistá ničím, ani sama sebou.

Poslední paprsek zmizel a mě opouštěla síla,

temnota se mě ještě více stlačit pokusila.

Zlomené a zrazené mé srdce bylo,

avšak za mnou v lese v dálce jakési zvíře zavylo.

Tápu pohledem po kameni vychladlém,

hledám záchytný bod v mém životě bezvýznamném.

Bez slunce nechce se mi být,

nemám přece pro koho tu žít.

Toužím po jeho vřelém objetí,

mému srdci tolik schází.

Stále nic nepřichází,

jsem jak v tom nejzatracenějším zajetí.

S poslední nadějí, vírou

zvednu pohled k nebi černému,

koukám na něj s nedůvěrou.

Ublíží bílý zázrak srdci mému?

Měsíc hází na mě stříbrné světlo,

já vylévám beznaděje plné vědro.

Důvěru v něj vkládám,

sílu novou z něj čerpám.

V jeho přítomnosti se nemusím bát,

chrání mě svým tělem,

teď už vím, že on opak a nepřítel slunce je rád.

A tak se přítel stal, mému příteli nepřítelem.

Slunce mé zase vyvstane mi v mysli,

měsíc si snadno vše domyslí.

Musím ti něco říct, měsíci,

slza mi steče po jedné líci.

„Promiň, ale ty to víš,

to on bude v mém srdci vždy o příčku výš.“

Toto pravda je,

zvíře pak zase zavyje.

Tímto svým přiznáním,

se k zoufalství doháním.

Srdce jeho nechtěla jsem raniti,

jen dál se chtěla na kameni sluniti.

O mé slunce se prostě budu dál prát,

navzdory tomu, že on mě nemá rád.

Miluji tě, zbožňuji tě, chci tě.

Vím, že to zní sobecky, krutě.

Vrať se mi slunce mé,

měsíci, ty netrucuj.

Já jsem jen dala slunci srdce mé,

měsíci, pochop a neběduj.

Teď už nemám nikoho,

zase tma a temno je okolo.

Měsíc svítí, ale nehřeje,

pod sebou slyším hlučné mořské peřeje.

Jsou blíž a blíž,

nechci najít opět před nimi skrýš.

Prosím, slunce, objev se mi.

Při těchto slovech se propadám do mrazivé zimy.

Slunce! Vrať se! Své paprsky hoď na mě,

nebo smrt obejme můj kousek země.

Něco se pohnulo na obzoru.

Mám věřit tomu přeludu?

Věřím a přelud se stává pravdou,

oranžové světlo obejme mou ruku chladnou.

Mé tělo unáší,

každou chvílí se rychlost letu zvýší.

Jsem šťastná. Neuvadám.

Pozoruji, když na známý kámen opět zlehka dopadám.

Ty jsi tu?! Tolik jsem tomu věřila.

Má víra ho ke mně vrátila.

Užívám si to shledání.

Jsem tu, slunce, pro tebe, jsem k mání.

Taky mě miluje,

někdo naši lásku ale s rozezleností sleduje.

Měsíc na obloze stále je,

pocit viny mě před ním poleje.

Bílý zázrak tam stále je,

naše přátelství už asi nebude.

On chtěl víc,

ale při polibku jsem mu vždy nastavila jenom líc.

Šedý mrak ho zakryje,

v mlžném oparu jeho bílé světlo pohasne.

Ani nevíte, jak mi je.

Hlava mi pomalu k hrudi klesne.

Slunce se vrhá za mnou,

on usmívá se zase,

z duše mé vyhání černou,

já nikdy neodolám jeho kráse.

Kdyby si za obzor zapadlo,

kdyby si zase odejít muselo,

ty bys pak nad mým mrtvým tělem lkalo.

Svou líci opět otáčím,

denní jas mi na tvář dopadá.

Jsi nade mnou jako můj dozorčí,

má kůže je diamantově třpytivá.

Chci, aby to byla věčnost,

mám možnost ti vyjádřit vděčnost.

Vysoká je moje lačnost,

vysoká je moje náklonnost.

A když už navždy,

tak tedy doopravdy.

Své štěstí já neskrývám.

Až za polární kruh se vydávám.

Ten kruh stkví se mi na ruce,

na jednom prstě se třpytí ten malý kroužek.

Jsme oba dva šťastni na naší louce,

utíká k nám i jeden pár malých nožek.

On mě miluje,

On mě zbožňuje,

já ho taky miluji,

já ho též zbožňuji.

Naše pocity jsou vzájemné,

pro všechny okolo nás dojemné.

Teď už konečně navždy?

Žádné citové vraždy?

Jen se usmívá a hledí mi do očí,

jinou cestou se vydává mých myšlenek kočí.

Jen si povzdychnu a ho políbím,

v mém nitru však potichu kvílím.

On moje myšlenky nezná,

polibek si užívám. Ale teď už něco vím.

Jeho vášeň je teď tak bezmezná,

já však smířená jsem se svým poznáním:

„… We´ll die never,

but our  love can´t be Forever…“

Autor: Missinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction poezie

Sdílet

Diskuse pro článek Moje obloha: