Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction poezie » Navždy moje

27.07.2011 (18:45) • arabek • FanFiction poezie • komentováno 5× • zobrazeno 1482×

Stál jsem a sledoval ji,
Nesmíš, nesmíš, říkal jsem si.
Její tělo mne však láká,
jako let bezkřídlého ptáka.

Přál jsem si cítit,
už ne pouze slídit,
po lásce žhavé,
jež na srdce klade.

Chtěl jsem ji líbat,
krev ze rtů omývat.
chtěl jsem spojit tělo její,
tak jako ptáci pějí,
v jedné linii s mým,
v to o čem jen sním.

Poznat co znamená milovat,
ne si jen navždy slibovat,
že lásku časem potkám,
a její srdce se svým protkám.

Rudou nití touhy,
bez jediné šmouhy.
Navždy je spojit,
a srdce své zdvojit.

Nepatří mi však,
i když cítím to tak,
musím svou lásku skrývat,
a nechat někde v dáli zpívat.

Smutnou píseň zpívat,
ve svých snech ji líbat.
Náhle dívka se otáčí,
hnědé oči protáčí.

Nechce po jeho boku stát,
jeho vtipům se smát.
Najít jinou lásku touží,
avšak výčitky svědomí ji souží.

Nechce mu dál lhát,
ale stále se musí ptát,
opustím ho jako on opustil mne,
jak to s jeho city hne?

Dívá se na mne smutně,
je to jako když vám někdo utne,
jedinou část duše kterou máte,
a nechtěně ji jí dáte.

Své srdce jsem jí dal,
aby můj žár vzplál,
ona však musí zůstati,
a pouze jeho poznati.

Bolest se jí v očích zračila,
ačkoliv se snažila,
ho opustit,
klásek lásky v něm nešel rozpustit.

Znala ho déle než mne,
a když se srdce upne,
není šance vrátit to zpět,
ani kdyby nekvetl lásky květ.

Nechce dále s ním býti,
a o dalším pouze sníti,
on ji však miluje, 
a společný život jí slibuje.

Ona nemá odvahu říci ne,
snad se její srdce hne, 
a odmítne ten rozsudek,
udělá času posunek,
a dovolí mi snažit se.

Prosí ho o volnost,
on ji však nedá tu hojnost.
Dělat co uzná za vhodné,
a jejího srdce hodné.

Chtěla jiného milovat,
jinému věrnost slibovat,
Žít po boku jiného,
sobě slibného.

Smutek jsem pocítil,
po lásce jsem slídil.
Ve tmě jsem se ztrácel,
a na zem se skácel.

Srdce se mnou válčilo,
jako by tančilo,
Tanec života mého,
v rytmu proudění teplého.

Cítil jsem dotek na rtech,
jemný jako nikdy v těchto letech.
Bylo to motýlků tisíce,
tlačících na plíce.

Chtěli abych znovu dýchat začal,
a dokončil co jsem počal,
Boj o lásku svou,
s nekonečnou tmou.

Slyšel jsem rty o sebe se třít,
a jen nekonečně klít,
Že mou smrt snad zavinily,
a ani slzu neuronily.

Cítil jsem vláhu na své kůži,
byla to jako rosa na růži.
Jako mé vlastní slzy stékala,
a strachem přetékala.

Oči vlahé jsem otevřel,
a hned to zanevřel.
Plakala tam života mého láska,
přenádherná kráska.

Políbila mé rty kamenné,
jako led studené.
Srdce radostí skákalo,
v koutku však i plakalo.

Vědělo, že naposled toto cítí,
a do svých sítí ji nechytí.
Doufat jsem přestával,
a uvnitř těla roztával.

Snad byla ještě naděje,
stále mne však líbala a nic se neděje.
On jen bezčinně stál, 
a z očí mu oheň plál.

Toužil mě zabít,
a mou smrt najít.
Nechtěl jsem ubližovat,
pouze se s ní sbližovat.

On se díval očima plnýma nenávisti,
a uchyloval se ke lsti.
Dívka vstala a ruku mou stiskla,
k srdci si ji přitiskla.

Chtěl jsem tančit radostí,
a ona starostí.
O to co mi udělá,
či snad válku rozdělá.

On se na ni však jen zničeně podíval,
již se neusmíval.
Pochopil její rozhodnutí,
i když musel cítit v srdci bodnutí.

Miloval ji jako já,
ačkoliv její srdce se vybírá.
Svůj osud si vybralo,
a jemu štěstí navždy sebralo.

Ano, máš pravdu a jseš u konce. Pokud na toto máš nějaký názor, napiš komentář. Tato poezie je věnována celým srdce IsabelleMariiLilyVolturi, bez které by tady nic nebylo... Čí byl toto pohled? Aleca ...

Autor: arabek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction poezie

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy moje: