Didyme. Jak cítila vlastní smrt? Co se stalo?
V hodinách se občas musím probudit a v první lavici se prostě musí psát. Tak proč nepsat tohle? Vytrhnout papír mi trvalo pár vteřin. Těžce jsem se dva dny ve škole prohrabávala nápady a vybrala z nich to nejlepší.
18.01.2011 (16:00) • AndyAlice • FanFiction poezie • komentováno 0× • zobrazeno 1320×
Odejít pryč,
zůstat sami.
Odejít pryč,
být zase námi.
Žádat od bratra propuštění,
jako žádat smrt.
Výsledek je vždy stejný,
jeho ruce stiskly můj krk.
Nemělo cenu se bránit,
boj mi byl cizí.
Ale můžu tím jeho uchránit,
má šťastná aura mizí.
Tma před očima rozprostřena,
jako černý flór.
Za dobrotu budu upálena,
těžko uslyším církevní chór.
Můj zrak bratra naposledy uzřel,
díval se pohrdavým pohledem.
Ústa naposledy otevřel:
„Didyme, sbohem!“
Tichý výkřik zazněl místností,
můj druhý život končí.
Čekala jsem život na staletí,
smrt měla být lehčí.
Aura štěstí mi nepomohla,
odchodu můj bratr zabránil.
Bílá tma už nikdy neustoupila,
kdo ví, jakou lež on uslyšil?
Zemřela v bitvě,
odešla pryč,
nenáviděla tě,
necítila chtíč.
Lží je na výběr spousta,
každý jim věří.
A kdyby přece neuvěřil,
strach jej umlčí.
On jim uvěří,
nezná bratra dobu dlouhou.
Bude to jen snůška lží,
pro něho pravdivé však budou.
Zbývá mi sbohem říci,
rozloučit se a jít.
Ale já je opustit nechci,
přesto se nelze ubránit.
Tělo mé hoří v plamenu,
ale já necítím ten žár.
Byla jsem sestrou satanu,
který nebude nikdy stár.
Už nikdy neokusím krve chuť,
už nikdy zbytečný dech.
Jeho jed zabil lépe než rtuť,
z jeho úst unikl tichý povzdech.
„Sestro, nemohla jsi mlčet,
nemohla jsi zticha být.
Za to musela jsi trpět,
o odchodu snít.“
Jeho hlas slyším,
jako bych u něho teď stála.
Ale přesto tuším,
že život mi ta řeč nevrátila.
„Mám se snad nadvlády vzdát?
Moc nechat Rumunům?
Nechat si o síle jen zdát?
Svobodu dát talentům?“
Ne, bratře,
tvá síla neslábne.
Jen krátce,
jen než se shledáme.
„Musím mít nadvládu,
musím zvítězit.“
Za takovou cenu?
Rodinu vraždit?
„Dějiny když tvoří se,
pro hlavy na míse,
nelze hned klesat níž.
Vítězství cítím teď blíž.“
Přes mrtvolu sestry své,
jdeš k vítězství.
„I kdybych měl všechny mrtvé,
kdybych měl zavést otroctví.“
Takhle jsem tě neznala,
ty jsi mír žádal.
Ale chtěl jsi mě, abych pomohla,
válečníky jsi nás nazýval.
„Co je to? Kdo mluví?
Snad mé svědomí?
Sestro, to tvá duše ví,
o mém jednání?“
Ach, bratře, pozdě litovat,
odcházím, ty jsi mě zabil.
Nemusíš mě zpět volat,
úspěch by s omluvami nebyl.
Poslední sbohem,
tělo se rozpadlo.
Je tu, ne však tělem,
málokteré ucho ji zaslechlo.
So, I am sorry. Nikki, tobě za věčné hádky. Lussy, tobě za problémy. A Jane s Mary, vám za moje věčné vtírání, vydržte to ještě, zlatíčka!
Autor: AndyAlice (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction poezie

Diskuse pro článek Poslední slovo:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!