Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction poezie » Prokletá budoucností

03.07.2011 (16:00) • Lucka002 • FanFiction poezie • komentováno 26× • zobrazeno 2692×

„Na co zas myslíš, dcero má?

Tvůj skelný pohled mizí v dál,

jakou cenu pro tebe má,

že život svůj měníš v prázdný sál?

Nic, matko, nic to není,

to dokola jen opakuješ.

Však vidím, že se tvé rysy mění,

že v péči o svou krásu polevuješ.“

„To nic, matičko, byl to sen,

co mi k ránu vklouzl na mysl jen.

Snad mdloby se o mou mysl pokouší,

když tajuplný přelud mou mysl opouští.

Ty sny, které skutečné se zdají,

ty dny, které předpovědět se dají.

Jak bude zítra? A kolik dní

zbývá do chvíle, kdy přijde poslední?

Má mysl churaví, je tuze nemocná,

nemohu již dále váhat.

Chci říci, co ukázala mi ta moc přemocná,

s pravdou musím se ti přiznat. 

Viděla jsem v té noční můře,

že nemoc zachvátí tvého muže.

Krutá choroba vezme život sobce,

nemoc, co zabije mého otce.“

„Jazyk za zuby teď radši dej,

neštěstí na náš dům nyní nevolej!

Jen hloupé nesmysly vypouštíš z pusy,

mé slabé srdce si s tebou zkusí.“

„Odpusťte, matičko, má krutá slova,

však vídám ten sen každou noc zas a znova.

S křikem budím se při svitu svíce,

ale ve svých snech toho vídám i více.

Tváře těch, jejichž bělost mě děsí,

jejichž lidskost je ukrytá kdesi…

Snad jsou to duchové, co chybí jim život,

snad jsou to postavy, kterým je tklivo.

Teď jděte za otcem, jeho srdce je slabé,

uvidíte ho, jak těžce se z postele hrabe.

Jeho tvář bude sinavá,

bude se v ní značit smrtelná únava.“

„Nestraš, dítě, neříkej lživá slova!

Neb ty tvé představy nás do potíží vlákají znova.

Za otcem utíkám, děs se mě chytá-„

„Ač nechceš to vědět, již smrtelně vzdychá.“

Zaklaply dveře, křik se již rozléhá,

to když matka hysterii podléhá.

Vím, co následovat nyní má,

kam matka svou dceru uklidit dá.

Muži v bílých pláštích obklíčí náš dům,

zavřou mě do cely - vše kvůli mým snům.

Jak zbavit se výčitek, že smrt jsem přivolala?

Mohu zastavit bolest, jež jsem rozpoutala?

Sbohem, matko, nyní můžeš klidně spát,

když mě – svou vlastní dceru – chceš do vězení dát.

Přijímám tvůj trest, jsi hnána strastí,

v zámku již klíče nedočkavě chrastí.

Ztráta otce nemrzí mne ani trochu,

byl jsi tyran, tak spi sladce, pošetilý hochu.

Povzdychla jsem, na postel padla,

jako ta růže jsem zármutkem zvadla.

Zkusila jsem vymyslet báseň,

teď říkám si, je to bázeň?

Nepříjemně sžírá mou mysl,

zda tento výtvor měl vůbec smysl.

To posuďte Vy, o to Vás žádám,

své prosby k nohám Vám skládám.

Mé přání znáte, to věc je jistá,

komentář už snad každý z Vás chystá.

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction poezie

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletá budoucností: