Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » A bude mít zlaté oči...

11.07.2011 (16:00) • twilightyna • FanFiction jednodílné • komentováno 44× • zobrazeno 4707×

„Tak, a šup do postele,“ napomenula ji Alice lehce po dočtení posledního řádku.

„Ale Alice...,“ snažila se smlouvat.

„Jestli nepůjdeš spát, nemůžeme jet zítra na výlet,“ přitlačila na pilu.

„Hm...,“ zašklebila se a zalezla pod obrovskou peřinu.

Alice ji zlehýnka políbila na čelo a položila snad milionktrát čtenou knížku na poličku.

Pevně věřila, že by Bellu před pádem z kola uchránila, ale u ní nikdo neví, a proto začala balit malou přenosnou lékárničku. Nachystala si dvě velké láhve, do kterých ráno nalije pití a zamířila ke svému vlastnímu domovu.

…

„Vstávat, Bells,“ začala probouzecí rituál Alice.

„Bells – to je jak pro malé dítě,“ zakňourala.

„Ty jsi malé dítě, je ti osm,“ připoměla jí.

„Hmf...,“ odfrkla Bella a nečekaně vylezla zpod těžké peřiny.

Alice se zasmála Bellině urážlivé náladě a proto ještě přidala.

„Tak co, už máš vyhlídnutého nějakého kluka?“ zaprovokovala si.

K jejímu překvapení se Bella hlasitě rozplakala a se slzami se zahrabala zpátky do peřin a polštářů.

„Belli, snad jsem toho tolik neřekla,“ snažila se ji utišit.

„Řekla,“ zakňourla.

„Ale prosimtě, snad nebrečíš kvůli klukům.“

„Však nebrečím.“

„Brečíš.“

„Nebrečím.“

„Brečíš.“

„Kvůli klukům nebrečím,“ utnula tu malou hádku.

„Tak kvůli čemu?“

„Kvůli klukům.“

Alice protočila oči ale zůstala zírat po dívčiných dalších slovech.

„Protože zemřou, když se do někoho zamiluju, tak zemře.“

„A kdepak si to slyšela?“ snažila se jí to vymluvit Alice.

„Babička to říkala. Je to prokletí naší rodiny, a proto se nikdy nesmím zamilovat.“

Zavrtěla maličkou hlavičkou, která již vykukovala.

„Tak to si budeš musit vymyslet toho nejnerealného kluka na světě, abys měla jistotu, že se nezamiluješ protože tvůj vyvolený neexistuje.“

„A pomůžeš mi?“ zaprosila tenoučkým hláskem.

Alice zašla pro kovovou mísu do kuchyně, a poté si přisedla k Belle na postel.

„Začni,“ pobídla ji.

„Bude bledý,“ zamyslela se tak dětsky, až se Alice musela usmát.

„Ale ne jako ty. Ještě víc,“ dodala. Alice bleskla hlavou vzpomínka na ty tuny make–upu, který na sebe nanášela, jen aby její pleť alespoň maličko zbéžověla.

„Máš tady něco bílého?“

Dívenka pozvedla malé bílé pírko, které vytáhla z polštáře.

„A bude mít zlaté oči... jako ty.“

„A co vlasy?“ zeptala se.

„Bronzové... Tady...,“ řekla a ukázala Alice malého bronzového panáčka z poličky.

„A jak bude vonět?“

„Lépe než všechno na světě,“ pravila zasněně.

„Proč ne jako růže?“

„Dobrá, tak jako růže. Ba ne, bude vonět lépe než růže,“ usmyslela si.

„Růže ti budou muset stačit. Počkej chvilku,“ rozhodla a zamávala kovovou mísou, aby Bella pochopila.

Za minutku se vrátila s mísou plnou okvětních lístků rudé růže.

A pak jí něco došlo. Bílá pleť, zlaté oči, bronzové vlasy... Edward.

A kvítky růže symbolizující krev, která v jeho žilách neproudí, ale kterou potřebuje k životu.

Ta malá holčička ani netuší, že její vyvolený dávno existuje a zemřít nemůže, protože už mrtvý je.

„Tak pojedem na ten výlet, ne?“ pobídla Bellu.

„Hm... .“

Děvčátko se bleskově obléklo a s přilbou na hlavě sestupovalo ke sklepu.

Nevšimlo si, že Alice do batůžku přibalila sklenici s plátky růže.

…

Alice šlapala, jak nejpomaleji mohla. Bella jí stejně nestíhala.

„Tak jsme tady,“ zvolala Alice.

Krásné místo. Právě projely travnatou cestou plnou kvítí rmenu. Rmen je taková ta květina podobající se heřmánku. Cestu lemovaly zelené keře a tam kde prosvítaly, bylo vidět nádherné zlatavé pole přestupující v čiré bezobláčkové nebe. A okolo toho všeho poletovali bělásci.

„Tak pojď,“ sundala Bellu z kola a za ruku ji vedla doprostřed pole.

Bella se rozběhla a hlasitě se chichotala, když kolem ní provířily klasy. Veprostřed se zabrzdila.

„Nastav dlaně,“ pobídla ji Alice.

Nastavila dlaně do kterých jí Alice nasypala plátky růží.

„Tak, zopakuj, jak bude vypadat.“

„Bude bledý, mít zlaté oči a bronzové vlasy a bude vypadat jako anděl.“

„To jsi před tím neříkala. Jak vypadá anděl?“ podivila se.

„Andělé září,“ řekla a Alice se usmála.

„Tak si ho představuj a rozfoukej přitom ty okvětní lístky.“

Byl to nádherný okamžik. Zasněná dívenka lehce foukla do dlaní a lístky se, s pomocí větru, rozlétly kolem ní. Bella se rozhihňala a snažila se rudé květy dohonit. Třeba je opravdu ona Edwardovou vyvolenou.

O devět let později:

Bella:

„A kdo je tohle?“ zeptala jsem se Jessicy hned potom, co mi řekla, jak se jmenuje ta dívka s rozježenými vlasy – někoho mi připomínala.

„To je Edward Cullen, ale nesnaž se, o žádnou tady nestojí,“ poradila mi.

Jeho bledá pleť mě fascinovala. Měl bronzové vlasy a byl krásný, ani nemusel zářit, aby vypadal jako anděl. Můj bože! Musím zjistit jaké má oči...

Autor: twilightyna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek A bude mít zlaté oči...: