Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » A co když je to pravda?

10.04.2010 (17:45) • SaraSanders • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 7209×

Nemám nejmenší ponětí, proč je tady tolik světla. Jakoby někdo zapnul tisíce reflektorů a lampiček a mířil jimi přímo na mě.

Páni, takhle živý sen jsem ještě neměla. Je to opravdu zvláštní. Víte, jako když se ve vaně ponoříte a slyšíte i vlastní tlukot srdce. Všechny zvuky jsou zastřené, ale vlastně tak znatelně slyšitelné, až z toho běhá mráz po zádech.

„Budu si tole pamatovat, až se probudím?“ zněla otázka v mé hlavě

Obyvkle si pamatuju jen noční můry a pěkné sny nikoliv.

Tohle je ale tak jiné. Jsem snad na louce? A to světlo začíná být značně nepříjemné.

Hele, támhle někdo stojí, zkusím se ho zeptat, kde to vlastně jsem. Začíná mě to děsit.

Pomalu jsem se přibližovala k obrysu mužské postavy, která stála otočená zády ke mně a ukrývala se v lesích.

„Nemám spíš utíkat pryč?“ problesklo mi hlavou.

Zbytečně moc to prožívám, sny průměrně trvají okolo sedmi vteřin, kolik mi asi tak ještě zbývá?

„Halo?“ zavolala jsem na chlapce, stojícího už kousek ode mě. „Promiň, já nechci rušit, ale můžeš mi říct, kde to jsem?“ snažila jsem se působit mile.

Neozýval se a ani se neotočil. Přeci jsem se chovala slušně, tak by mohl projevit alespoň špetku zájmu a odpovědět. Zase tolik toho nechci.

„Promiň,“ poklepala jsem mu na rameno a až tehdy vzhlédl svou tváří k té mé. „Nechci být vlezlá, ale pouze bych potřebovala vědět, kde to jsem,“ šeptala jsem ohromena krásou člověka s tak uhrančivýma očima, jaké jsem ještě nikdy neviděla.

„V přechodné fázi,“ zašeptal a nyní mě propaloval bolestným pohledem.

Možná mi to všechno splývá do jednoho, ale vážně řekl, že jsem v „přechodné fázi“?

„Smím se zeptat, o jaké fázi to mluvíte?“ řekla jsem s vykáním.

„Mezi životem a smrtí. Mezi nebem a zatracením,“ hlesl a znovu mě obdařil tim nesnesitelně žalostným a trpícím pohledem.

„Ha, tohle je vtipný. Vsadím se, že mě táta nechal zhypnotizovat. Sliboval totiž, že pro mě má nějáký extra dárek k maturitě,“ pronesla jsem kysele.

Otočila jsem se na patě a vydala se zpět na své původní místo.

„Určitě se teď baví a dávají mi nějáké úkoly. Skáču po pokoji a kvokám jako slepice, ale to mu nedaruju,“ breptala jsem si pro sebe a ani si neuvědomila, že je tady stále všechno stejné.

Pořád to samé místo, každičká kytka je stejná i intenzita světla.

„Bello,“ promluvil na mě hlas chlapce, před chvílí ještě nevrlého.

„Prosím?“ otočila jsem se na něj s překvapeným výrazem.

„Oslovil jsem tě jménem,“ opáčil pouze a přidal do kroku. Vůbec neřešil, že jsem zmatená tím, odkud ho zná.

„Fajn, takže když už se se mnou normálně bavíš, mohl bys mi říct, ale teď vážně, kde to jsem?“ zeptala jsem se podruhé.

„Jak už jsem řekl, v přechodné fázi,“ zopakoval ty stejné bláboly.

Fajn, tohle mě opravdu nebaví. Prostě si tady sednu a počkám, až se probudím nebo až mě ten šaman odčaruje. Nebo cokoli jiného.

„Teda upřímně doufám, že zrovna tohle si pamatovat nebudu,“ bručela jsem jako starý medvěd.

Posadila jsem se na místo, kde jsem zrovna stála a prostě koukala do prázdna.

„Nepanikaříš?“ ptal se zmateně.

„Proč bych měla?“ opáčila jsem a trhala kytky vedle sebe a skládala je na jednu hromadu.

Posadil se naproti mně a se zájmem sledoval každičký můj pohyb. Jeho zaměření mi bylo značně nepříjemné. Připadala jsem si jako myš v teráriu.

„Možná umřeš,“ vysvětlil mi, ale do očí se mi nyní neodvážil podívat.

„Jo a ty jsi anděl,“ žbleptla jsem a dál se věnovala velice záživné činnosti, která obnášela trhání kytek.

Nastalo ticho. Mně jakoby snad došlo, že až takové hlouposti mi tu možná nepovídá a tajemný chlapec jakoby si uvědomil, že já si uvědomila co prve říkal.

Snažila jsem se zahnat chmurné myšlenky, které mi doslova vnutil do hlavy a uklidňovala se tím, že většina mých snů jsou vážně bludy a pokud má tohle na svědomí táta, tak si to vážně pěkně odskáče, protože to přestává být legrace.

„Kdybych čistě náhodou uvěřila, že můžu zemřít, tak co bych tu ještě sakra dělala?“ vyjela jsem na něj, i když ve své podstatě za nic nemohl.

„Jak už jsem řekl, tohle je přechodná fáze,“ odpověděl mi jasně a zřetelně až mě zamrazilo.

„Nechci umřít,“ hlesla jsem tiše, překvapená zoufalostí svého tónu.

„Neovlivním to a je mi to moc líto, tohle není na mně,“ zašeptal smutně.

„Proč tu jsi ty?“ ptala jsem se se slzičkou v koutku.

„Sám nevím, jednou jsem se tu probudil stejně jako ty a už tu zůstal,“ vysvětlil s úsměvem.

Tohle je opravdu moc informací najednou. Copak to jde? Prosím, už se chci probudit!!!

Zadívala jsem se na svého společníka. Mladý kluk, možná mohl být v mém věku. Měl krásné bronzové vlasy a světlou pokožku, jakoby už dlouho nebyl na sluníčku, což bylo ke světle všude kolem doslova nemožné.

Při pohledu na něj jsem si uvědomila, že jsem toho ještě tolik neprožila. První polibek, ples s přítelem, první milování či sklamání z lásky. Začervenala jsem se a doufala, že si toho můj tichý společník nevšimnul.

„Co se děje?“ ptal se.

„Nic,“ zalhala jsem.

„Není tu nikdo jiný, komu by ses mohla svěřit, Bello,“ oslovil mě už podruhé a v mém těle se honily snad všichni čerti. „Jsme odkázáni jeden na druhém,“ dodal.

„Vůbec tě neznám. Nevím kdo jsi a odkud jsi, takže se ti nemíním svěřovat,“ vyštěkla jsem možná až příliš hrubě a odvrátila od něj svůj obličej.

„Nenutím tě,“ řekl milým uklidňujícím tónem a jen tak tam se mnou seděl.

Po pár minutách ticha, které mi připadaly jako nekonečná hodina jsem se odvážila promluvit.

„Nikdy jsem nedostala pusu,“ zašeptala jsem tak tiše, že to snad ani nemohl slyšet.

„Jak to myslíš?“ optal se.

Sakra! Tak zřejmě mohl. Tohle je můj konec! Ovšem, pokud jsem nechtěla, aby to slyšel, neměla jsem vůbec otevírat ústa.

„Pusu... od kluka... od přítele... protože taky žádného nemám,“ dodala jsem.

„Chceš, abych ti dal pusu?“ zeptal se zmateně.

„To nééé,“ vyhrkla jsem jednoznačně, „i když...“ zakolísala má rozhodnost.

„Dám ti pusu, jestli chceš,“ řekl ochotně.

Hmmm, to určitě, prý pusu a taky si tady odbydu jednu takovou rychlovku, že.

„Bello, o tohle mě ještě nikdy nikdo nežádal, ale pokud je to tvé přání,“ nedokončil.

„Budeš slušný?“ zeptala jsem se ustrašeným hláskem.

„Samozřejmě,“ řekl dotčeně.

„Nikdy jsem to nedělala,“ vydechla jsem omluvně, když se svou tváří přiblížil k té mé.

Nic neřekl a já se cítila vyděšeně. Jednak proto, že jsem uvěřila té nesmyslnosti o umírání a v závislosti na tom se chystám líbat s naprosto cizým klukem. Je tohle opravdu možné?

Náhle jsem pocítila jeho měkké rty na svých. Byl to příjemný pocit, ale já úlekem ucukla.

„Neboj se,“ šeptl něžně a opět se naše rty spojily.

Bylo to tak něžné a nijak na mě netlačil. Nechal mě se přizpůsobovat jeho rtům a v podstatě tak vést celý tento okamžik. Můj dech začínal být velmi mělký, tak jsem se odtáhla.

„Děkuju,“ vydechla jsem prostě a podívala se do jeho očí.

„Potěšení je na mé straně,“ usmál se.

Náhle jsem na prsou pocítila bolestivý tlak a musela se chytnout místa, kde je srdce. Jakoby do mě něčím bušili a tak jsem se schoulila na zem do klubíčka. S útrpným výrazem jsem pohlédla na svého společníka, jehož jméno jsem stále neznala, a překvapil mě ten veselý výraz, který zdobil jeho tvář.

„Co se děje? Hrozně moc to bolí,“ zaúpěla.

„To je dobře,“ pohladil mě po vlasech a zašeptal, „hodně štěstí.“

Byla jsem překvapená jeho chováním. Myslela jsem si, že se stal mým přítelem, společným poutníkem a teď tohle?

„Jak se jmenuješ?“ vykoktala jsem ještě bolestně, abych věděla, koho mám proklínat.

„Ed...“ slyšela jsem počáteční písmenka a náhle byla úplně někde jinde anebo snad ne?

Do očí mi svítilo oslepující světlo a tlak na prsou nepolevoval, spíše to ještě k tomu všemu štípalo. Všude jsem slyšela pípání, hukot přístrojů a spoustu hlasů – ženských, mužských, skrátka jich bylo hodně.

„Slečno, slečno, slyšíte mě?“ volal na mě něčí hlas.

„Kde je?“ ptala jsem se zmateně.

Konečně se mi podařilo otevřít oči, ale ihned mě oslepilo světlo malé baterky, kterou v ruce svíral doktor.

„Měla jste nehodu, vaše auto sjelo do příkopu a narazilo o strom, měla jste obrovské štěstí, že vás pan Cullen našel,“ vykládal, ale já vnímala jen každé druhé slovo.

„Bude v pořádku?“ připadalo mi, že slyším známý hlas a tak jsem se za ním s vypětím všech sil otočila.

Jak překvapená jsem byla, když tam stál chlapec z mého „snu“. Měl ustaraný výraz, ale vypadal stejně krásně jako před chvílí.

„Jak se jmenuješ?“ sundala jsem si kyslíkovou masku a podivně jsem zaskřehotala.

„Edward, Edward Cullen,“ přistoupil ke mně a masku mi opět přitiskl ke tváři.

„Nenamáhej se,“ poručil mi.

„Musíme ji okamžitě odvést na sál,“ zaslechla jsem doktorova slova.

Začala jsem jemně dotírat na jeho ruku, aby ji dal pryč z masky a on poslechl.

„Budeš tu, až se probudím? Mám spoustu otázek,“ ptala jsem se s nadějí.

„Budu,“ přitakal, ale to už mě odváželi pryč.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek A co když je to pravda?: