Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Alicina minulost - 2. část

11.08.2010 (18:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 2616×

Cullenovi se právě znovu stěhují. Alice se jen směje, když jí zbytek rodiny pomáhá nosit krabice a svorně při tom hudrá, že před příštím stěhováním musí svůj šatník zredukovat alespoň na polovinu.

Alice vesele: „Ale prosím vás, těch pár krabic vás snad nezabije.“

Edward našpulí pusu: „No právě. Občas toho vážně lituju. Docela rád bych si chvíli poležel v rakvi. Aspoň by mě chvíli nikdo nehonil.“

Alice mu pošle vzdušný polibek a letmo ho pohladí po tváři: „Ale bratříčku. Že jsi rád, že tu jsme s vámi?“

Edward se na ni zaškaredí: „Někdy. Teď momentálně vítám jen Jaspera, ty malá otrokářko.“ Emmett, který právě prochází kolem Alice s dvěmi obřími krabicemi v rukách, se nakloní a líbne ji na tvář - pobaveně: „Já rád jsem! Bez vás by tu byla daleko větší nuda, Alice!“

Když se večer Alice rozhlédne po vybaleném pokoji, spokojeně zvedne ruce a zatočí se. Jasper právě vchází dovnitř. Miluje svou ženu, obzvlášť, když je v takhle šťastné náladě. Dvěma kroky je u ní, obejme ji kolem pasu a políbí ji.

Alice mu polibek oplatí a pak se na něj s úsměvem zadívá. Ne, nikdy nebude litovat, že opustila Volterru. Kdyby to neudělala, přišla by o tolik štěstí, přátelství a lásky… Jasper, její nová rodina a současnost je to jediné, co ji teď zajímá.

Ne, že by si nikdy nevzpomněla na svou dceru a její rodinu. Ale nelituje ani toho, že se vzdala svých vizí o jejím životě. Má právo žít po svém a ona se jim už do života motat nesmí. Samozřejmě občas něco zahlédne, ale už ty vize nevyhledává. Přestala s tím, když viděla smrt svého muže. Slzy, které už nemohla vyplakat, pálily jako oheň, který obvykle stravoval její hrdlo. A navíc – pokud se někdy přece jen znovu setká s Arem, nechce mu dát žádné vodítko k těm, přes které by ji znovu mohl ovládat.

Hned druhý den jdou poprvé do školy.

Emmett si samozřejmě stěžuje: „Jako by to nemohlo pár dní počkat. Musíme se tam nudit hned?“

Rose ho chlácholivě poplácá po předloktí: „Ale zlato, nebruč. První dny jsou vždycky nejzábavnější.“

Políbí ho a Emmett téměř spokojeně zmlkne.

Ve škole jde všechno jako na drátkách. Jako vždy na ně všichni zírají a obdivují jejich oblečení, vůz i krásu. A jako vždy se k nim nikdo neodváží ani přiblížit.

Tedy tak je to aspoň většinu dopoledne. Když však Alice ruku v ruce s Jasperem vychází z učebny biologie, aby se přesunuli na další hodinu, najednou se před nimi zastaví dívka. Otevře pusu dokořán a Alice ji málem napodobí. Jak tam tak stojí, nejsou jediné překvapené. Vypadají totiž, jako když se vzájemně dívají do zrcadla.

Dívka vztáhne ruku, aby se Alice dotkla. Nejspíš se chce ujistit, že se jí to jen nezdá. Alice její gesto bezděky napodobí. Obě ucuknou, sotva se ujistí, že tu ta druhá opravdu je. Alici v mysli okamžitě naskočí možnosti, které se jí však zdají nepravděpodobné.

Dívka se mezitím trochu vzpamatuje: „Promiň, já jsem Daisy. Omlouvám se, že se chovám jako blázen, ale vypadáš jako moje dvojče.“

Alice se donutí vesele se na ni zasmát: „Že bychom se zeptali rodičů, jak k nám přišli? Mimochodem – já jsem Alice Cullenová. Právě jsme se přistěhovali.“

Daisy se usměje: „Vážně? Moje prababička se jmenovala Alice. Babička říká, že jsem, jako bych jí z oka vypadla. Těch pár fotek, co mi ukázala, je hrozně vybledlých, ale myslím, že má docela pravdu. Určitě by tě ráda poznala.“

Jasper se obezřetně podívá na Alici. Co to s ní je? Proč cítí úzkost? Jen proto, že je někomu podobná? A proto, že se nějaká stará dáma jmenuje stejně jako ona?

Alice se znovu přinutí usmát se: „No to je zajímavé. A bydlí někde poblíž?“

Daisy přikývne: „Vlastně se docela nedávno přistěhovala. Je už hodně stará, a tak bydlí v domě s pečovatelskou službou. Máme to k ní kousek a zároveň nemá pocit, že nám visí na krku.“

Daisy protočí oči, aby bylo vidět, jak hloupý jí takový nápad připadá. Alice je však už duchem jinde. Její zaujetí trvá jen pár vteřin. Právě se viděla, jak vstupuje do domu, na kterém je nápis Domov Sue Rider. Má pocit, že ho po cestě viděla.

Nemá moc času, a tak se rychle otočí na Jaspera: „Omluv mě prosím na hodině. Asi jich dnes nestihnu víc. Musím si něco zařídit.“

Jasper přikývne, Alice se naposled usměje na Daisy a mávne: „Tak zatím…“

Bez dalšího vysvětlení spěšně odejde.

Stará paní leží na posteli. Poslední dobou se jí nějak nechce vstávat. Cítí, že už tu dlouho nebude, ale smrti se nebojí. Je s ní smířena. Vidí ji vlastně spíš jako přítele, který ji převede na druhou stranu.

Najednou se ozve zaklepání na dveře a dovnitř nakoukne její oblíbená ošetřovatelka: „Anabell, máte tu návštěvu. Chcete ji přijmout?“

Stará paní se zvedne na posteli a zvědavě se podívá na ošetřovatelku: „Ale, kdopak to je takhle brzy?“

Ošetřovatelka se usměje a pootevře dveře, aby Alici pustila dovnitř: „Vaše pravnučka.“

Alice se na ni děkovně usměje a ošetřovatelka za nimi zavře.

Alice přejde k posteli a stará paní jí s úsměvem pokyne, aby se posadila. Začne se upravovat: „Jak to, že nejsi ve škole, Daisy? Ještě jsem se nestihla ani učesat…“

Aliciny oči se zalijí slzami, když se dívá na svou dceru. Jak dlouho ji neviděla? Neodolá a pohladí ji po vlasech tak, jako když byla malá. Nedokáže ze sebe vypravit hlasitější slovo – dojetí jí svírá hrdlo: „Jsi perfektní, Anabell.“

Když se na ni paní podívá, omluvně se usměje: „Promiňte, nejsem vaše vnučka Daisy.“

Paní si ji bedlivě prohlíží a otevře ústa, aby něco řekla. Pak je znovu zavře a po chvíli zašeptá: „Vypadáte jako ona. Vlastně ne tak docela. Vypadáte jako…“

Alice přikývne a přesune svou ruku na tvář staré paní: „Ano!“

Stará paní zmateně těká očima po její tváři, jako by tam mohla najít nějaké vysvětlení: „Ale jak je to možné? Ona přece zmizela už před tolika lety…“

Alice znovu přikývne. Pak neodolá, nakloní se nad ni a políbí ji na čelo: „Já vím, holčičko. Je to tak dlouho…“

Tvář se jí zkřiví žalem, ale slzy z jejích očí už kanout nemohou. Hlas jí vypoví službu úplně.

Najednou se tvář staré paní vyjasní. Konečně přišla na vysvětlení, které dává smysl: „Ty jsi anděl. Můj strážný anděl, že ano? Vždycky jsem to věděla. Přišla jsi mě doprovodit? Vezmeš mě s sebou?“

Alice se jí zadívá do šťastných očí a hlas se jí trochu zachvěje: „Ano, budeš moct odejít se mnou.“

Posadí se na kraj pelesti, obejme ji a přitiskne Anabellinu hlavu na svá prsa. Kolébá ji, jako když byla malá a měla špatné sny. Snaží se potlačit vzlyky, které se jí derou z hrudi, aby starou paní nepolekala.

Anabell po chvíli zvedne hlavu a šťastně se usměje: „Nikdy jsem nevěřila, žes nás opustila, maminko.“

Alice se donutí usmát a pohladí ji po bílých vlasech: „Nikdy jsem vás neopustila, miláčku.“

Stráví spolu ještě pár chvil v tichu a vzájemném objetí. Pro obě je to jako dar. Pak Alice ucítí, že je čas. Naposledy svou dceru políbí a uloží ji na polštář: „Teď bys měla spát, holčičko. Sladké sny.“

Anabell ji poslechne a téměř z polospánku zamumlá: „Setkáme se zase brzy?“

Alice musí polknout, aby mohla odpovědět. I tak ale nedokáže víc než zašeptat: „Jistě, miláčku.“

Když vyjde z pokoje, přejede si po tváři, aby se dokázala ovládnout. Nejraději by se teď někde posadila a rozplakala se. Jenže to už nikdy nepůjde. Znovu vyrazí ven. Mávne na ošetřovatelku, která jí zamávání oplatí: „Udělala jste jí radost. Vždycky se na vás těší.“

Alice přikývne a skrz knedlík, který se jí vytvořil v krku, dokáže pronést: „Děkuji. Právě usnula.“

Ošetřovatelka přikývne: „Ano, v tomhle věku už nevydrží dlouho vzhůru. Brzy nashledanou.“

Alice naposled kývne a odejde. Když vyjde ven, spatří auto, ze kterého právě vystupuje její vnučka – Michaela. Rychle se schová za auto. Je dobře, že to bude ona, kdo ji najde. Alice nepotřebuje další vizi, aby věděla, co bude následovat. Její maličká Anabell právě odešla tam, kam ji ona nejspíš nikdy nebude moct následovat. Snad tam bude šťastná!

Alicina minulost

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Alicina minulost - 2. část: