Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Amélie, vládkyně noci

29.08.2010 (16:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 2692×

Stála na kopci a dívala se na město plné světel. Arezzo zářilo. Noc tu byla pomalu živější než den. Amélie však nikam nespěchala. Měla tu práci. Její klienti budou však muset ještě chvíli počkat pár hodin, než se zavřou kluby a poslední opozdilci zmizí z ulic. Neměla ráda pozornost. I proto si říkala Vládkyně noci.

Měla delší černé vlasy, zářivě rudé oči a byla nadpozemsky krásná. Upíři takoví jsou a tady ve slunné Itálii skutečně vládnou noci. Přes den nevycházejí, aby k sobě nepřitáhli nežádoucí pozornost, které by se jinak nevyhnuli kvůli zvláštní reakci jejich kůže.

Améliino jméno však znamenalo noc temnější než tu, která nastává den za dnem, když se setmí. Smrt. Občas si připadala jako anděl – průvodce, kterého lidé vítají, aby jim pomohl dojít až k vytouženému cíli. Měla totiž dar. Uměla vycítit ty, kterým už není pomoci.

Byla pyšná na to, že se dokáže ovládat. Není jako ti otroci své žízně. Ulehčuje cestu na druhou stranu těm, kteří po konci stejně touží. Nakonec tedy možná není taková zrůda. Ačkoliv její dávno mrtvé srdce mělo být kamenné, čím déle žila, tím víc se učila soucítit. Na své cestě už potkala tolik utrpení…

Kdysi se jmenovala jinak. Byla dcerou jednoho z rumunských vládců a žila v přepychu a lásce. Jenže pak se všechno změnilo. Přišli Volturiovi a vyvrátili tisícileté pořádky z kořenů. Bojovala jako všichni členové dvora. Dodnes nezapomněla na pach spáleniště, kde shořel nejeden její přítel. Tehdy ztratila svou existenci a všechno, na čem jí záleželo. Tehdy, když se stalo to, co nikdo nepředpokládal. Když je Volturiovi porazili.

Viděla tehdy padnout svou lásku spolu s jejím otcem. Bolest jí zatemnila rozum. Nic už nemělo smysl, a tak zmizela tak dokonale, že ji nikdo nedokázal najít. I o ní se rozšířily řeči, že zemřela.

Původně se chtěla Volturiovým pomstít, ale jak ubíhala staletí, pomsta ztrácela svůj smysl. Co by tím získala? Možná tak smrt. Tolik po ní ale zase netoužila. Našla si jiné naplnění své existence a na svou minulost se přinutila zapomenout.

Teď vedla samotářský život a vyhýbala se setkání s ostatními upíry.

Na kopec, kde stála, náhle zavál větřík. Už si všimla rychlého pohybu pod sebou. Bez pochyby malá skupinka upírů. To bylo zvláštní. Upíři se obvykle jen tak nezdružují.

V tom se vítr otočil a ona ucítila vůni, kterou necítila už staletí. Přesto by ji nikdy nezapomněla. To ale není možné, Nicolae přece zemřel tehdy na bojišti. Musí znát pravdu.

Rozběhla se za čtveřicí jako vítr. Netrvalo dlouho a doběhla ji. Konečně si jí všimli i oni. Zastavili se a výhružně vrčeli. Sotva se otočili čelem, Amélie ztuhla. Nemohla nepoznat tmavé pláště se zlatě vyšitým V na hrudi. V jako vítězství. V jako Volturiovi. Její nejhorší nepřátelé. Malá dívka, podobně vypadající chlapec, krásný muž a… čtvrtý byl ten, kterého znala. Její Nicolae. Aspoň před 1500 lety jím byl.

Když ji spatřil, uvolnil svůj postoj a ve tváři se mu zračilo čirý zmatek. Chvíli na sebe jen zírali, a pak jeho rty bezhlesně zašeptaly: „Mihaelo!“

Améliin obličej se stáhl zuřivostí a oči zaplavily slzy, které se jí už nikdy nemohly skutálet po tváři: „Ty zrádče!“

Tohle slovo, vypuštěné z jejích vlastních úst, ji vrátilo do reality. Znovu začala vnímat pohledy ostatních třech upírů. Otočila se na podpatku a letěla s větrem o závod. Tady nesmí být. Byl to hloupý nápad, ukázat se mu. To, že je na živu a navíc tak blízko Volteře, nezůstane utajeno. Aro přece vidí každou myšlenku, na kterou kdo kdy pomyslel. Sakra!

Zvolnila až pěkných pár kilometrů od města. Teď se tam vrátit nemohla. Bylo to příliš blízko. Mohli by tam na ni čekat…

Zastavila se a zamyšleně se posadila, aby byla v temné krajině nenápadnější. Její silueta se rýsovala proti nočnímu nebi a ve stoje byla vidět na míle daleko.

Takže Nicolae nějakým způsobem přežil. Proč se tvářil tak dotčeně, když vyslovila to slovo? Jak jinak se mohl zachránit, když všichni ostatní zemřeli? Musel je zradit. Není jiné vysvětlení.

V tom za sebou zaslechla běh. Tušila, že je to on a jeho vůně, která k ní zalétla, to jen potvrdila. Šel po její stopě, o tom nebylo pochyb. Zajímalo ji jen, jestli si s sebou vzal i své přátele. Doufala, že ne. Možná by si zasloužili promluvit si. Po všech těch letech, které strávili spolu a potom bez sebe…

Zastavil se kousek od ní. Ani se nepohnul, jen se díval na krásnou černovlasou ženu, která byla kdysi celým jeho světem. Jak to, že ji tu potkal, když měla zemřít už před lety na tom rumunském hradě? To kvůli ní si vybral tuhle existenci. To proto, aby ji mohl najít a zachránit, pokud byla ještě nějaká naděje.

Nedala najevo, že by věděla, že tam stojí, a tak se odhodlal začít sám. „Mihaelo… co tu děláš? Jak to, že nejsi mrtvá?“

Překvapila ho rychlost s jakou se zvedla a otočila. Vlasy jí vlály kolem obličeje a tvář měla staženou vztekem. Vypadala spíš jako bohyně pomsty. „To by se ti hodilo, co? Mihaela zemřela spolu s mým otcem a ostatními. Já jsem Amélie, vládkyně noci. Nemám s ní nic společného. Když tu tak stojíme, uvědomuji si ale, že jí dlužím ještě poslední věc. Zabít zrádce.“

V duchu dodala: „Zrádce, který mě stál tolik slz a bolesti, že mi málem puklo srdce.“

Přistoupil k ní o krok a udělal chlácholivé gesto. „Mi… Amélie,“ opravil se a pokračoval. „Vím, že to vypadá, že jsem zradil, ale dej mi, prosím, šanci to vysvětlit.“

Zadíval se jí do očí, aby se ujistil, že ho poslouchá. „I já žil v domění, že jsi tam zemřela. Když se na mě vrhl ten upír, který zabil tvého otce, můj poslední pohled patřil tobě. Zahalily tě oblaka dýmu. Smrt jsem bral jako vykoupení. Nechtěl jsem žít ve světě, kde nebudeš. Jenže osud, nebo spíš Aro, se mnou měl jiné plány. Nevím, jak dlouho jsem tak byl, ale když jsem se probral, všechny moje končetiny byly opět připojeny a já byl v cele. Předvedli mě před trůny a dali mi na výběr. Pokud se podřídím a vstoupím do Gardy, přežiju. Nejsem sebevrah. Podle toho, co jsem viděl, jsem byl jediný, komu tohle řešení nabídli. Ale pořád ještě byla šance, že jsi nějakým zázrakem přežila. Musel jsem to zkusit. Volturiovi byli nepřátelé, ale mně nezáleželo na ničem jiném, než tě najít a ochránit. Byla to skvělá příležitost. Kdo by to dokázal lépe než ten, který má sám ničit jejich nepřátele?“

Celou dobu spočíval pohledem na její tváři, aby zjistil, jak na jeho přiznání reaguje.

„Samozřejmě, že prvních pár let jsem byl pod tvrdým dohledem. Aro věděl o mé posledlosti najít tě (jak taky jinak), ale k mému překvapení mi nechával volnou ruku. Později jsem pochopil, že to bylo proto, že měl zřejmě jistotu, že se mi to nepovede. Že jsi zemřela. Upír si zvykne na všechno, a tak, když se moje bolest utlumila, smířil jsem se se skutečností. Volturiovi mi nabídli nový smysl života a novou identitu. Přijal jsem oboje a teď jsem Felix. Nicolae zemřel tak jako jeho láska.“

Proti své vůli Amélii jeho slova dojala. Nehodlala mu ale dát najevo, jak na ni zapůsobil, a tak pohrdavě zasyčela: „Volterrský poskok.“

Z jejích úst to znělo jako urážka a také to tak myslela.

Felix se zamračil a pokrčil rameny. „A ty? Jsi šťastná?“

Amélie mu zabodla pohled do očí – hrdě: „Jsem svobodná. Nemám žádného pána, kterého bych musela na slovo poslechnout. A i já našla nový smysl existence.“

Hleděli si do očí a přišlo jim, jako by se svět těmi pár větami vysvětlení, co si tu řekli, náhle změnil. Tolik let oba trpěli a teď se ukázalo, že zbytečně. Možná ještě přeci jen není pozdě. Možná by spolu mohli být… Stačilo by tak málo. Jen smazat tu vzdálenost – dva kroky a můžou být zase jeden.

V tom se za nimi ozval zvonivý hlásek. „Copak se tu děje, Felixi? Zapomněl jsi, že máme práci?“

Když se Amélie zlostně otočila, spatřila tři Nicolaovi společníky. Dívka se na ni sladce usmála a Amélie se v zápětí zhroutila. Takovou bolest ještě necítila. Jako z obrovské vzdálenosti slyšela jeho hlas, jak žádá tu malou potvoru, aby ji nechala. Bolest ustoupila a ona prudce oddechovala. Pak se zvedla ze země a oprášila se.

Prohodila k Nicolaovi – vlastně teď už Felixovi: „Máš zajímavou společnost. Sbohem. Ráda jsem tě viděla.“

Ta dívka se znovu usmála, ale bolest tentokrát nepřišla. Místo toho prohodila: „Nemyslím si, že by byl Aro nadšený, kdyby se nemohl pozdravit s dávnou známou z Rumunska. Půjdeš s námi.“

Felix okamžitě zaprotestoval. „Ona s tím nemá nic společného a navíc – máme jinou práci. Sama jsi to řekla, Jane.“

Jane zúžila oči a usmála se na něj ještě sladčeji než předtím na Amélii. Amélie vykřikla: „Ne! Nech ho!“

Bylo však už pozdě. Když přestala s mučením, Felix se zvedl jakoby nic a už Jane nevěnoval jediný pohled. Evidentně to nebylo poprvé, co si ta malá vynutila autoritu. Kdo by jí mohl vzdorovat?

Ostatní zřejmě čekali jen na pokyn a ten přišel v podobě Janina zvonivého hlásku: „Měli bychom si pospíšit. Aro nerad čeká a my nemáme na starosti jen tuhle tady.“

Vyrazila, ani se neohlédla, jestli ji ostatní následují.

Amélii napadlo, že by byla dobrá příležitost zmizet, ale při pohledu na toho krásného muže, stojícího za ní, tuhle možnost zase zavrhla. Díval se na ni tak, že nepochybovala, že by ji zadržel dřív, než by dokončila krok špatným směrem. Rozběhla se tedy za Jane a mladíčkem.

Netrvalo dlouho a Felix s ní srovnal krok. Dotkl se její ruky, aby jí přiměl podívat se na něj. Měl ve tváři tak úzkostný výraz, až se lekla. „Omlouvám se. Tohle jsem nechtěl.“

Ačkoli sama cítila tutéž úzkost, usmála se: „Můžu si za to sama. Osud si s námi zahrál a já nejspíš právě prohrála. Co se dá dělat? Konec konců – mrtvá už mám být 1500 let.“

Vzápětí ucítila nápor své schopnosti. Ve chvíli, kdy to vyslovila nahlas, si byla jista. Její konec se blíží a nic už ho neodvrátí. Nebyla překvapená ani zoufalá. Vlastně jí osud prokázal laskavost. Alespoň se dozvěděla pravdu. A to, že Nicolae žil – i když jako někdo jiný, mělo také svou cenu.

Volterrský hrad se dost podobal tomu, ve kterém kdysi žila. Když ji dovedli do trůního sálu, neodolala ironickému úšklebku. Moc originality ti obávaní Volturiovi nepobrali. Napodobili téměř do detailu Rumuny – včetně tří vyvýšených trůnů.

Přestože byl sál téměř prázdný, když dorazili, rychle se zaplňoval. Ti tři na trůnech byli jako sochy. Seděli bez pohnutí a beze slova. Zřejmě čekali na své obecenstvo. Amélie je kdysi zahlédla z dálky, ale jejich tváře si pamatovala dokonale. Jak zapomenout na vrahy těch, které milovala?

K jejímu překvapení nedal nikdo z nich najevo žádné pohnutí. Poznali ji? Věděli, kdo tu s jejich čtveřicí vrahů stojí? Nedali nikomu příležitost vysvětlovat. Aro je přivítal svým přeslazeným úsměvem. „Ale ale, Jane, jste zpátky brzy. A přivádíte návštěvu… kdopak to je?“

Pokynul jí, aby přistoupila, ale Jane sklonila hlavu a s ošklivým zábleskem v očích prohodila: „Myslím, pane, že vám to lépe vysvětlí Felix.“

Aro zvedl obočí a pokynul mu. Bylo vidět, že se Felixovi k Arovi nechce. Neměl šanci cokoli utajit, a když se ho dotkl, Amélie téměř zaslechla vyzvánění umíráčku. Odpočítával poslední minuty jejího života.

Arova tvář se rozzářila. Rychle pohlédl na oba bratry, aby se ujistil, že Amélii věnují pozornost. Marcus se díval netečně jako vždy. Hleděl spíš skrze ni. Vypadal jako živoucí mrtvola, kterou vlastně byl. To Caius si ji prohlížel částečně zvědavě, částečně pobouřeně. Něco v jejím vzhledu probouzelo jeho vzpomínky. Byla si jista, že by ji brzy poznal i bez Arova zásahu.

Aro však čekat nehodlal. Pozvedl obě ruce, jako by ji chtěl obejmou.: „Jaká to návštěva. Přímo královská. Mihaelo… Co tě přivádí tak daleko od rodného Rumunska?“

Zamračila se, když použil její dávné jméno a Aro se trochu zahanbeně opravil, jako by mu záleželo na tom, aby ji neurazil. „Omlouvám se. Teď si říkáš Amélie, vládkyně temnoty, že?“

„Noci,“ ucedila temně. „S Mihaelou už nemám společné nic, ani myšlenku na pomstu. Ale jsem si jista, že to nic nemění, že?“

Aro vykouzlil na své tváři smutný úsměv a pokynul jí, aby přistoupila. Na okamžik uvažovala. Má mu poskytnout své vzpomínky? Ale pak se v ní vzmohla hrdost. I když tu teď před nimi stojí s jiným jménem, pořád zůstává dcerou králů. Nikdy se neskloní. Věděla, že její rozhodnutí její konec jen uspíší, ale jinou budoucnost před sebou stejně neměla. Rozhodla se pro jedinou vzpouru, které byla momentálně schopna. Uchránit své vzpomínky a city, které kdy cítila, před tímhle zbabělým a zrůdným upírem.

Vzpurně zavrtěla hlavou a její pohled padl na Felixe. Celá jeho tvář prosila, aby své rozhodnutí změnila. Ještě doufal, ale ona věděla, že je to zbytečné. Smrt není tak zlá – to jen umírání je těžké. Usmála se na něj a Aro, který je se zájmem sledoval, si dramaticky povzdechl. „Vůbec se mi to nesnažíš ulehčit, víš, Amélie?“

Pokrčila rameny. „Ukončeme tuhle komedii, Aro. Není nás hodna. Můj dar mi prozradil blížící se smrt a vím i čí bude.“

Aro se zatvářil zamyšleně. Nasadila mu brouka do hlavy. Co za talent má? Rozhodla ale sama – a on se proti němu stavět nebude. Nemohli si dovolit nechat naživu právoplatného následníka rumunského trůnu. Udělal jedinou šlechetnost, pokud se to tak dá nazvat, kterou si mohl dovolit. „Felixi? Možná by ses chtěl se svou láskou rozloučit. Sama si určila svůj osud.“

Felix k ní rychle přistoupil, než stačil kdokoli protestovat. Stáli tak blízko sebe, jako by byli ve vlastní bublině. Jejich oči mluvily místo nich. V těch Felixových bylo vepsáno všechno utrpení, které cítil od její první smrti. V té Améliině bylo smíření a láska. Chtěla, aby alespoň teď věděl, že ho stále miluje.

Zašeptala: „Sbohem, Nicolae. Tentokrát doopravdy.“

Usmála se na něj a Felix ji vzal za ruku. Položil si ji na srdce a zaprosil: „Vezmi mě s sebou, Mihaelo.“

Zavrtěla hlavou. „Nech to být. Co se změní? Vždyť sis až do dneška myslel, že jsem mrtvá. Teď to jen bude pravda.“

Felix téměř zavyl. „Změní se všechno. Změnil jsem se já. Přiměla jsi mě znovu se moct na chvíli volně nadechnout.“

Vztáhla druhou ruku a vjela mu do vlasů. S pohledem zamknutým v jeho očích požádala: „Polib mě.“

Felix jí přání splnil. Byl to polibek plný lásky, vzpomínek a zoufalství. Ukončil ho až Arův hlas. „Felixi…“

Felix zavřel oči. Věděl, o co jeho pán žádá. Neměl jinou možnost. Amélie se povzbudivě usmála – poznala, že čas nadešel a naposledy zašeptala: „Aspoň to budeš ty, lásko. Miluju tě.“

Felixova tvář se stáhla bolestí, položil jí ruce na hlavu, zavřel oči a se zoufalým výkřikem trhl. Aro ho právě donutil zničit to jediné dobré, co v jeho životě zůstalo. Spolu s tím, jak ukončil život té, kterou tolik miloval, zničil i své vzpomínky na ten dávný, lepší život, který kdysi žil. Konečně byla jeho proměna ve zrůdu bez citu dokončena.

* poznámka: Mihaela a Nicolae jsou rumunská jména, ne překlep.

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Amélie, vládkyně noci: