Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Arogantní blbec

19.10.2011 (20:15) • EleanorBrandst • FanFiction jednodílné • komentováno 18× • zobrazeno 3552×

Povídka je pokračováním jednodílné povídky "Snad jednou..."

Arogantní blbec

„Zapomeň na to. Nic jsem ti neřekla,“ pronesla urychleně a zmizela ze třídy.

A já tam stál jako solný sloup a nemrkl ani brvou, kdyby mě pozoroval jakýkoliv člověk, asi by odhalil, že lidská bytost opravdu nejsem. Naprosto mě odzbrojila. Myslel jsem, že mě nenávidí a že mě má za neomalence a naprostého blba. Nevím, jak dlouho jsem tam strávil, ale překvapivě se po mně začal někdo shánět.

„Tos mi nemohl něco říct,“ ohradil jsem se na Jaspera a jeho vysmívající se myšlenky.

„Ne. Takovou zábavu jsem nezažil ani nepamatuji,“ vrátil mi výsměšně a já čekal, co dalšího mi jeho myšlenky prozradí. Jenže z jeho hlavy se ozýval jenom smích.

„Neočekávej ode mě žádnou radu,“ řekl mi a já nechápavě stál dál. „První si uspořádej city v sám v sobě. Je to v tobě, jako kdybys všechno rozmixoval mixérem,“ rejpl si a já musel uznat, že má pravdu. Byl jsem úplně mimo. Snažil jsem si udobřit děvče, které mě milovalo, a místo toho jsem se jí pod kůži dostával, čím dál tím víc.

Nechtěl jsem ji nadále nechávat na vážkách, a proto jsem si musel položit jednu z nejzákladnějších otázek:

„Jak jsem na tom já?“ Něco, co bych si měl vyjasnit co nejdříve. Konečně jsem si sebral své věci a rozhodl, že půjdu domů. Musel jsem si udělat v hlavě pořádek. A to nejrychleji, co to šlo. Už tak jsem byl stoletý panic a prodlužovat jsem to čekání opravdu nechtěl. Teda aspoň ne úmyslně.

…

Doběhl jsem domů, hodil si věci na kanape, které mám v pokoji místo postele, a zamířil si to do obýváku. K pianu umístěnému na vyvýšené části u okna. Bydleli jsme tu už tři roky a já teprve dnes dostal chuť se za něj posadit. Zvednul jsem víko a prsty přejel po klaviatuře. „Jak dlouho jsem nehrál?“ pomyslel jsem si. Muselo to být velmi dlouho, protože touha, která mě najednou pohltila, byla neodolatelná. Prostě jsem cítil, že za něj musím zasednout a zahrát všechno, co mě v posledních dnech potkalo. Byla to snad cesta, jak si uspořádat vlastní city?

Zasedl jsem a hrál. Všechny pocity jsem ze sebe vypouštěl a nakonec vznikla pouze jedna melodie, která, ať se mi líbilo nebo ne, se zaryla do mého srdce. A v ten moment jsem pochopil. Žena, probouzející ve mně jakékoliv city, je ta pravá. Když dokázala ve mně probudit jiné city, dokáže snad i to ostatní. S tou myšlenkou jsem se zvedl a rozhodl se jet za ní. Ale to jsem ještě nevěděl, co mě čeká, dokud jsem nestál před jejími dveřmi.

Viděli jste někdy nervózního upíra? Já sice ne, ale ten moment jsem momentálně prožíval. Každý trýznivý pocit jsem cítil několikanásobně než jakýkoliv jiný člověk. Připadal jsem si jako puberťák, netušící, jak sbalit holku. Vždyť já nikdy holku na rande nepozval a ani jí vlastně nedal pusu. A to jsem na to měl přes sto let. Cítil jsem se, jako naprostý zoufalec. Malý kluk čekající, až mu tatínek řekne, jak na to.

Nakonec jsem se odhodlal a zazvonil na zvonek. Neuvážil jsem zhola nic. Nevěděl jsem, co jí řeknu. Jen jsem toužil vyřešit to, co se ve mně odehrávalo, a dalších pár chvil prostě spadalo do scénáře pana osudu.

Když otevřela dveře, tak  jsem zjistil, že jdu naprosto nevhod. Byla v montérkách a v ruce měla kladivo. Téměř mě děsila, protože mě sjela vražedným pohledem a řekla:

„Řekla jsem, ať na to zapomeneš.“ I přes její převlek jsem z ní neměl strach. Co by taky mohla upírovi udělat kladivem? Dobře, ale měl jsem strach z toho, že mě pošle do háje. Bude se se mnou vůbec bavit? Zatraceně, proč já tenhle blbý nápad nejprve s nikým neprobral? Co když mě odmítne?

„Nemůžu,“ vrátil jsem jí.

„Vždycky jsem měla pravdu. Jsi arogantní blbec,“ navezla se do mě při první příležitosti a já začínal doutnat, což je velmi rizikové, když jsem poměrně hořlavý.

Musel jsem sem se hodně držet, abych něco neprovedl. Jo, to jen ona ve mně byla schopná probudit tyhle pocity a já jí byl za to velmi vděčný. Vytáhla mě ze stereotypu, který jsem několik posledních let žil, a dal bych cokoliv za to, aby se nevrátilo zpět.

„Neznáš mě,“ bránil jsem se.

„Myslíš?“ rejpala si do mě, tak jako to uměla jen ona.

„Ani náhodou.“ A byl jsem si tím jistý, protože nikdo kromě mé rodiny nemohl znát pravdu o mně a mém nitru.

„Arogantní blbec,“ vypustila šeptem, ale já to slyšel.

„Tak schválně,“ oponovala a uhnula ze dveří s výzvou, ať jdu dál.

„A co jako budeme dělat?“ nechápal jsem a Bella se úlisně usmála:

„Můžeš mi položit pár otázek, ale musím u toho dodělat ten sklep, než dorazí zítra táta a zatrhne mi mé řádění,“ informovala mě jen tak mimochodem a strčila mi do ruky taky kladivo a táhla mě do sklepa. Při té příležitosti jsem si vzpomněl na jakýsi hororový film, který pouštěl předevčírem Jasper. Hlavní herečka byla dost podobně táhnuta do sklepa, jenže ona to neměla přežít. Já doufal, že tuhle životní epizodu nějak přežiju. Člověk versus upír, ne? Je téměř nemožné, aby člověk vyhrál. Bella mě dotáhla dolu a začala vysvětlovat:

„Tady. Potřebuju probourat tuhle stěnu, abych tam mohla umístit támhletu kinotéku.“ Ukazovala Bella doprostřed sklepa, kde se nacházela jakási dřevěná vinotéka. Až na to, že mi připadala jaksi nakřivo, a proto jsem se zeptal.

„Tos sestavovala ty?“ Bella se ohlédla na vinotéku a trochu se na mě podezíravě podívala.

„Je na ní snad něco špatně?“ zeptala se mě a přitom jí projížděly v hlavě myšlenky o tom, že ví, že to podělala, ale teď už to prostě nenapraví a na další nemá. Proto jsem se rozhodl pro kompromis. Pomůžu jí to dodělat a až bude Bella zítra ve škole, dojedu pro tu samou vinotéku a dám ji do správného tvaru. Nechápal jsem. Proč cítím takovou povinnost dělat její věci, ale věděl, že mi to udělá moc dobře. Třeba by mi časem mohla přestat říkat „arogantní blbec“. Zadoufal jsem, ale moc velké šance jsem tomu nedával.

„Takže, můžeme začít s otázkami?“ popostrčila mě, když jsme vymlacovali jakousi stěnu, která vedla někam. Raději jsem se Belly ani nezeptal, jestli se ujistila, zda tímto směrem nejsou nějaké trubky. Nechtěl pokoušet štěstí. Už tak byla na mě dost vysazená. Skoro mi připadalo jako bych hada dráždil bosou nohou.

„Dobře. Začneme úplně jednoduše. Jaká je moje nejoblíbenější barva?“ položil jsem pro mě tu nejprimitivnější otázku, o které jsem doufal, že nebude zodpovězena. Jenže jsem se mýlil.

„Zelená,“ vybafla bez přemýšlení a já se zarazil. Měla pravdu a raději jsem spolkl údiv a pokračoval dál. Nemohla o mně vědět všechno. O tom jsem zdaleka pochyboval.

„Co rád čtu?“ zkoušel jsem ji.

„Jakoukoliv klasiku.“ A já se znova podivil. „Nejednou se ti přes celou jídelnu smál Emmett, že s tímhle u holek moc nepochodíš,“ rejpla si a já si nikdy ani pořádně neuvědomoval, jaké divadlo hrajeme pro celou školu. Kolik toho vždy bylo pravdou? Ani já sám jsem nevěděl. Co o mně všechno věděla? A záleželo nyní na tom něco? To nejhorší o mně opravdu vědět nemohla. Ale najednou jsem chtěl zjistit něco, co mě trápilo hned potom, jak jsem zjistil, že mě miluje. Bylo by vůbec možné, abychom někdy byli spolu? Milovala mě na tolik, aby neutekla při prvním styku s pravdou? Ale důležitou otázkou se zdála záležitost číslo dvě: „Přemůžu svou žízeň, když jí budu úplně poblíž?“

Ta poslední otázka mě žrala zevnitř. Nemohl jsem si nic přiznat, dokud jsem nevěděl, jak na tom doopravdy jsem. Jsem sice podle ní arogantní, ale nejsem sobec. Mohl bych jí dát naději a být s ní, ale pak ji opustit, by bolelo mě i ji. Poslední, co bych si přál, je jí ublížit. Už tak je problém, že je jen pouhý člověk a než začnu cokoliv dělat, musím znát pravdu. Zvládnu se přenést přes to zatracené pálení v krku? Proto jsem se otočil směrem k Belle.

„Chci něco zkusit,“ oznámil jsem jí a ona se na mě otočila.

„Co chceš zkusit?“ zeptala se a já věděl, že teď je ten moment, kdy se dozvím pravdu. Dokážu to? Díval jsem se jí do očí a pomalu se přibližoval. Jedna moje část doufala, že mě zastaví a ta druhá byla plná očekávání, strachu a touhy po její krvi.

Jenže ona mě stále pozorovala a nečekala ode mě nic takového, jako je její smrt. Nebo ano? Ale neucukla. Nebála se mě a prostě držela, dokud jsem nebyl schopný se pomalu přibližovat. Nadechl jsem se přitom a zjistil, jestli mohu pokračovat. V krku se mi rozhořel žár a já jsem se zastavil kousek od jejích rtů. Bojoval jsem se sebou a Bella ani chvilku netušila, jak blízko je onomu světu.

Myslela si, že čekám na její souhlas, ale pravda byla úplně jiná. Bojoval jsem s tím, abych si ji nedal k večeři.

Už jsem boj vzdával a rozhodl jsem se, že uteču, když Bella udělala poslední krok. Přitiskla své rty na mé.

První mě to trochu zarazilo, ale potom jsem ucítil něco jiného než touhu po její krvi. Najednou jsem cítil touhu po ní. Líbat ji víc, přitisknout si ji k tělu a už ji nikdy nepustit. A taky jsem tak učinil. Opatrně jsem ji přivinul do své náruče a hladově ji líbal. Tahle chvíle byla ta, na kterou jsem čekal několik desetiletí, a nemínil jsem ji pustit. Věděl jsem to. Ona byla ta pravá.

Shrnutí

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Arogantní blbec: