Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » As princess

04.12.2009 (17:45) • Terushka • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2768×

„Ne všechny pohádky končí šťastně, většina, ale jo.“

As Princess

Za sedmero horami, sedmero řekami, sedmero lesy, sedmero jezery, sedmero kopci bylo jedno království. Tomuto království panoval jeden moc hodný milý pan král. Byl však zoufalý ze své dcery. Namyšlené, nafoukané, sobecké princezně Rosalie. Princezna neměla matku a vychovávána byla jen chůvou. Král si myslel, že dívka je taková kvůli matce. Nikdy ji nepoznala. Král na ni neměl moc času a dívka nám vyrostla v nádhernou urozenou dívenku s nosem nahoru. Byla velmi protivná a na každého zlá. A proto ji nikdo nikdy neměl moc rád.

Ale pravda je trochu jinde. Princezna se sice navrch zdála zlá a namyšlená, ale když jste ji poznali lépe, není taková jak se zdá. Pod nedobytným zevnějšek se skrývala citlivá, milá dívka toužící po pravé lásce.

Král už, ale stárnul a zoufale se snažil najít nástupce - manžela pro svou jedinou dceru - Princeznu Rosalie Lilian. Ta,  ale nebyla schopná najít toho pravého. Král stále vodil výborné partie, které o ruku princezny stály, ale ta si stále nemohla vybrat. Až jednoho dne, …

„Rosalie! Už toho mám dost! Vezmeš si ho a hotovo!“ rozzlobil se král na svou dceru.

„Papá!“ protestovala Rosalie.

„Já už jsem moc starý a sama království vést nemůžeš! Potřebujeme nástupce!“

„Papá, ale proč zrovna on?“

„Rosalie, nemůžeš si vybírat!“

„Papá!“

„Rose, už ani slovo, vezmeš si ho a basta!“

Princezna dupla nohou a uraženě odešla do svých komnat. Rukou jsi nadzvedla růžové šaty a vysoké podpatky klapaly o zem jak dupala. Vší silou práskla dveřmi od komnaty a s brekem se svalila na postel. Shodila střevíčky na zem a objala nejbližší polštář. Ten byl za chvilku celý promočený proudy jejích slz.

„Takhle to nenechám! Royce si nikdy nevezmu!“ říkala si neustále dívka. Posadila se utřela si slzy a popotáhla. „Ne jeho nikdy! On je tak,...“ dívka se zakřenila. „Prostě příšerný!“

Princezna se zadívala z okna a po chvíli k němu přistoupila. Výhled měla na jízdárnu. Milovala koně. V ohradě se zrovna pásla její kobylka Princess Jasmine. V tom princezna dostala nápad…

V den svatby byl na hradě takový zmatek, že nikdo nepostřehl že je princezna ve stáji a strojí koně.

„Jasmine? Uděláme si malý výlet ano?“ poplácala kobylku po šíji. Vyhoupla se do sedla a pobídla kobylku do klusu. Nikdo si ani nevšiml, že je pryč. Všichni byli v hradě a připravovali svatbu. Nevěsta se ale místo příprav na obřad, proháněla po neznámém lese. Netrvalo dlouho a princezna zabloudila.

„Jasmine? Kam teď? Neznám to tu. Nikdy jsem tu nebyla. Kudy mám jet?“ mluvila si pro sebe zoufalá princezna. Zastavila kobylku a rozhlížela se po lese. Už bylo šero.

„Utáboříme se!“ poručila nakonec a slezla z kobylky. Odstrojila ji a sedla si do spadaného listí pod stromem.

„Co teď budu dělat?“ dívka si položila hlavu do dlaní a přemýšlela co teď.

„Neměla jsem utíkat. Vrátím se! Ne! K Roycovi nikdy! Nikdy se nestanu jeho ženou!“ Z jejích myšlenek ji vyrušilo šustění větví. Rose ihned zvedla hlavu a postavila se.

„Je tady někdo?“ řekla opatrně. Další šustění.

„Halo?“  Udělala pár kroků směrem k místu odkud to vcházelo. Z lesa přiběhla fenka dalmatina a běžela k Rosalie. „O Vinny! Ty jsi mě vyděsila!“ Chytala se dívka za srdce.

„Co tady děláš? Musíme být daleko od hradu! Jak jsi mě našla?“ Ptala se pejska. Ten ji jen jemně okusoval prsty.

„Oh Vinny!“ musela se zasmát. Vzala fenku za obojek a táhla ke stromu. Ale nemohla si odpustit varovný, ale zároveň vyděšený a zvědavý pohled do temného lesa. Ulehla i s pejsek po strom a schoulila se do klubíčka.

Z tvrdého spánku jí vyrušily kroky a další šustění. Rychle otevřela oči a vstala. Jasmine i Vinny byly stále s ní. Tak kdo se to k ní blíží? Vinny se před ní postavila a hlasitě štěkala. I Jasmine byla neklidná a Rosalie? Ta byla vyděšená. Věděla že se k nim někdo blíží.

Z lesa vyšel vysoký pohledný mladík. Velmi svalnatý. Rosalie si oddechla.

„Princezno! Promiňte,... já,...“klanil se jí mladík. „Já jen,...celé království vás hledá!“

„Prosím tě! Neříkej jim kde jsem. Prosím!“ škemrala princezna. Přišla k chlapci a chtěla ho vzít za paži. Jenže přes noc pršelo,čehož si Rosalie nevšimla a uklouzla po blátě. Chlapec ji včas chytil. Rose mu omotala ruce kolem krku a hluboce se zadívala do chlapcových hnědých očí. Pěknou chvilku tam stáli zavěšeni do sebe a dívali si navzájem do očí.

„Nebojte! Nikomu to neřeknu! Slibuji! Ale proč jste utekla?“vyzvídal po chvilce mladík.

„Do toho ti nic není!“ Odbyla ho princezna a přísně se na něj podívala. Ale jeho výrazu se prostě nemohla nezasmát. „Nechci si brát Royce Kinga!“ řekla zoufale a prohrábla si vlasy.

„To je tak strašný?“

„Ještě horší!“

„Ne, tak zlé to být nemůže.“

„Ale je! A pověz mi něco o sobě? Jak se jmenuješ?“

„Jsem Emmett. Moji rodiče nedávno všichni zemřeli.“ řekl Emmett a zadíval se do neznáma.

„Promiň.“

„To je v pohodě. Nemusíte se omlouvat.“

„Emmette! Prosím, tykej mi!“

„Dobře. Chcete,-“dívka se na něj přísně podívala. „Chceš“ opravil se Emmett. „Chceš tu zůstat nebo půjdeš se mnou. Věřím že máte,... máš hlad.“

„Jistě, že půjdu. Ráda.“ Oba se zvedli a vydali se do lesa. Během cesty si povídali a tak jim cesta lesem utekla rychleji. Objevili se před chaloupkou a Emmett dívku pozval dovnitř.

***

Uplynulo několik měsíců a Rosalie s Emmett si šťastně žili v domečku, zatímco na hradě se truchlilo po princezně. Z Rosalie se stala venkovská šťastná dívka po boku hezkého hodného chlapce. Oba byli tak strašně zamilovaní a tak šťastní. Dokonce se jim podařilo to, co oba tak usilovně chtěli. A to děťátko. Brzy se narodí.

„Odpočiň si miláčku. Dojdu nakoupit a hned jsem zpátky, ano?“ řekl Emmett a políbil dívku na čelo. Rosalie na něj zamilovaně pohlédla a kývla hlavou.

„Budeme čekat! Vrať se brzy!“ šeptala Rosalie a hladila si nafouklé břicho.

„Miluji tě!“ šeptl Emmett. Oba se krátce, něžně políbili a Emmett zmizel.

Jenže svůj slib nedodržel. Bylo už pozdě večer a Emmett nikde. Rosalie se o něj velmi strachovala.

„Kdepak máme tátu, co broučku?“ hladila si se slzami v očích bříško. Rosalie celou noc nespala a Emmett stále nikde. Další den zase nepřišel. A další? Zase nic. Rosalie už ztrácela poslední naději, ale myšlenku, že se už Emmett nikdy nevrátí zatím úspěšně vyháněla z mysli.

Dalšího dne už Rosalie došla trpělivost a smířila se, se skutečností, že Emmett už nepřijde. S brekem a velikánským břichem vyšla z domečku a šla tam, kde se s Emmettem setkala poprvé. Loudala se velmi pomalu. Obrovské břicho jí bránilo jít rychle. Musela se několikrát zastavit a opřít se o strom, aby si odpočinula. Když konečně došla na místo svalila se na zem a nechala se unést svými emocemi.

Z jejího zoufalého truchlení po jejím milém ji jako tenkrát vyrušilo šustění. Rosalie zvedla hlavu a s červenýma, skleněnýma očima hleděla do lesa.

„Vinny?“ řekla trochu více nahlas a popotáhla.

„Vinny? Jsi to ty?“ ptala se lesa. Místo jejího tušení se mezi stromy, jako tenkrát objevil Emmett. Avšak nebyl to její Emmett. Byl „jiný“.

„Emmette?“ vykřikla dívka a sápala se na nohy.

„Rosalie! Počkej pomůžu ti!“ Měl dokonce i jiný hlas. Takový krásný, melodický. Chlapec přišel k ní a opatrně ji zvedl. Dívka se pod jeho ledovým dotykem otřásla. Když si Emmett uvědomil co udělal hned dívku pustil. Ta zavrávorala a rychle se opřela o strom.

„Jsi tak,...tudený.“ zírala na něj Rosalie. Emmett jen omluvně sklopil oči. V tom si toho dívka všimla. Už vůbec to nebyl její Emmett. Byl to úplně jiný člověk. Jestli to vůbec byl člověk. Měl strašně bledou, ledovou pleť a Rosalie byla zima i přesto že bylo kolem třiceti stupňů.

Vtom chlapec pozvedl hlavu a podíval se dívce hluboce do očí. Pod jeho pohledem ztuhla a vyděšeně na něj zírala. Jeho zářivě rudé oči ji probodávali pohledem. Chlapec pochopil oč tu jde a hned litoval toho, že za Rosalie vůbec přišel.

„Říkali ať sem nechodím. Ale nemohl jsem jinak. Musel jsem vás zase vidět! Miluji tě Rosalie!“

„Kdo! Kdo to říkal? Kdo jsi?“

„Vysvětlím ti to! Ale musíš jít se mnou.“

„Ne! Nepůjdu s tebou, dokud mi neřekneš kde je můj Emmett? Kde je otec našeho dítěte? Kde je můj milý?“

„Jsem tady, Rose! Jsem to pořád já!“

„Ne! Nejsi! Jsi někdo jiný! Já to poznám. Řekni mi, co se stalo, mému Emmettovi! Prosím!“

„Dobře tedy.“ Chlapec si povzdechl a začal. „Tvůj Emmett šel nakoupit,“ odmlčel se. „Ale potkal medvěda. Grizzlyho.“ Dívka se vyděšeně chytla za pusu a do očí jí vstřikly slzy. „Skoro by ho zabil.“ pokračoval Emmett. „Kdyby však nepřišli ti podivní lidé. Teď už vím, že to lidé nejsou.“ Chlapec zavřel oči a otřásl se při vzpomínce. „Jsou to upíři.“ pokračoval šeptem. „Ale ne zlí. Hodní. Pomohli mi.“ Dodal rychle nahlas. „Zachránili mě.“ pokračoval už zas šeptem. Jeden z nich, jejich vůdce, mě přeměnil abych mohl zase žít. Rose, jsem to stále já!“ Dívka mu však nevěřila a vyděšená se snažila utéct.

„Rosalie! Rose počkej! Musíš to pochopit! “křičel za ní Emmett.

„Ne! NE! Nech mě. Nech nás žít! Ty vrahu!“ řvala na něj Rosalie.

„Rosalie!“ Dívka však neposlouchala a snažila se do nejrychleji utéct tomu lháři. Tomu upírovi. Několikrát po cestě zakopla a upadla. S břichem byla ještě více nemotornější než bez břicha. Emmett ji ale překvapivě nechal jít. Nechtěl ji ublížit ještě více.

Netrvalo dlouho a dívka zabloudila. Už byla noc. Černočerná tma. Přes stromy nebyl vidět měsíc. Rosalie už nemohla jít dál. Opřela se o strom a ztěžka oddechovala. Všude bylo ticho. Nebylo slyšet nic. To hrobové ticho proťal  Rosaliin hlasitý výkřik, jak se s bolestmi v břiše svalila k zemi. Kričela, plakala,… rodila. Sama. V noci. V lese.

Netrvalo dlouho a Rosalie, už to vzdávala. Nechápala jak někteké dámy mohli porodit sami. Vždyť to neskutečně bolelo. A Rosalie taky brzo došlo, že ona nemá normální porod. Museli nastat komplikace. Rozhodla se, že to zkusí znovu. Jak to slýchala? Tlačit? Rosalie tedy silně zatlačila, ale přivodila si tak jen další bolesti.

I přes slzy, ale viděla to zvláštní světlo, před ní. Nějakou záři. Obrysem připomínala člověka.

V tom se Rosalie ponořila do absolutní tmy.

*

„Tak kdy už to sakra bude?!“ křičel Emmett a stiskl její ruku.

„Emmette! Hoď se do klidu, jasný? Tohle je normální! A navíc už nás slyší!“ promluvil něčí hlas, jako zvonkohra.

„Rosie? Srdíčko? Slyšíš mě?“ zeptal se pohladil jí po zlatavých vlasech.

V tom se princezna probudila do nového světa.

Nenáviděla to čím se stala. Ale díky pomoci ostatních, Emmetta a jejich synka Harryho to zvládli. Rosalie si na nový život zvykla. A byla to ona, kdo byl v jejich světě ta princezna. Neskutečně krásná, hodná, zamilovaná, občas protivná. Prostě princezna. Žila si v přepychu. Všichni ji obdivovali. A ona ten pocit milovala. A ze všeho nejvíc milovala svého malinkého synáčka a svého Emmetta. Po pár letech se rozhodli, žít jen spolu. Jen oni tři. Odstěhovali se a po pár letech proměnili i svého syna. A tak naše malá rodina žila šťastně a navěky…

Autor: Terushka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek As princess: